To naše šílené dětství

Jiří Jurčák

Bylo to fakt peklo! Do školy jsme museli chodit pěšky, sami a bez doprovodu rodičů! Neměli jsme Colu, pizzu, ba ani hambáče! A co bylo vůbec nejstrašnější - neměli jsme ani mobily!!! ani ten pitomý fejsbůček!

Prostě hnus! Třeba my jsme neměli ani televizi a museli jsme si vystačit s nedělní pohádkou z rádia. Do školy jsme to měli i více než kilometr a tam jsme trpěli nejen psychickým týráním. Nejenže jsme museli sedět tiše a nesměli vyrušovat, ale vyžadovaly se od nás i nějaké ty vědomosti a většinou jsme za ně byli i nespravedlivě známkováni!

Žádné potulování po třídě, svoboda vyjadřování vůči učitelům, dokonce ani žádný asistent. To bylo hned - Žákovskou knížku na stůl a poznámka! Nemluvě o případech, kdy jsme místo poznámky vyfasovali facana a učitelé nás mlátili hlava nehlava. Všichni museli vstoupit do Pionýra a kdo neměl vyžehlený šátek, musel stokrát opsat vybrané citáty z Lenina.

Ovšem největší hrůzy jsme prožívali ve svém volném čase!

Rodiče, poznamenaní socialismem a zaneprázdněni postáváním ve frontách na chléb náš vezdejší, nás vesměs nechávali napospas ulici a nekalým živlům z řad našich starších kamarádů.

Co bychom tehdy dali za bezpečná, dětská hřiště, ohrazené vysokým plotem, spoustou bezpečných hracích prvků a pěnovou podlahou pod nimi! Místo toho jsme po škole hodili aktovku do kouta a s ostatními kamarády mastili skoro každý den fotbal, bendyš, nebo hokej. Dělali jsme si praky a stříleli po všem možném, někdy i po sobě. Lezli jsme bez řádného zabezpečení po stromech i po nosnících mostu nad řekou a koupali se v řece se závadnou vodou.

Nedbali jsme rad našich rodičů a pili uřícení studenou vodu přímo ze studně a pranic jsme se nestarali o její kvalitu. Zásadně jsme si nemyli ruce vůbec před ničím, natož před jídlem a pili jsme nehygienicky s kamarády „sodovku“ z jedné flašky. Chodili jsme do řeky chytat parmy a jalce do sítí a pstruhy do potoka do ruk. Sem tam jsme se servali, ale nikdo nežaloval, protože „férovka“ deset na jednoho fakt neexistovala. Dokonce jsme si většinou hráli i na takové hlouposti, jako je klukovská čest a držet slovo.

Na kole jsme neježe jezdili bez přilby, ale velmi často jsme je využívali pro přepravu více osob. Ať už „na štangli“, na blatníku, na nosiči, nebo i na řídítkách. Kdo neměl kolo dětské, sebral jakékoli pojízdné a prostě jezdil „pod štanglů“. Všichni jsme trpěli pocity méněcennosti z odrbaných tepláků a nevkusných triček vyrobených v socialistických textilkách nevalné úrovně, takže v nich mohly chodit maximálně dvě, tři dětské generace.

Ovšem nejhorší bylo zneužívání rodiči samotnými. Využívali nás totiž velmi často k otrocké práci, ať už při mytí nádobí, pomoci na zahradách či záhumencích, ale mnohé z nás sprostě využívali i k hlídaní mladších potomků. Co mohlo z většiny z nás vyrůst, než naprosto nesamostatní, neschopní a líní jedinci, plní zášti a závisti, kteří se tak tak drží při životě, jsouce neustále zmítáni depresemi a dalšími různými běsy.

Byly to vskutku hořké časy našeho mládí, kdy měli dětští psychologové zahlcené čekárny a na úrazovkách byla neustále fronta děcek s přelámanými hnáty a rozbitými lebkami. Fuj! Úplně mi z toho přechází mráz po zádech, jenom si na to vzpomenu. Občas se budím hrůzou ze spaní, neboť se mi zdají strašlivé sny, že máme jet zítra na výchovný koncert do Zlína, do kina na válečný sovětský film nebo na školní výlet. Ta představa, že budeme zase muset být všichni, celá třída i s učitelským dozorem, někde v Babiččině údolí, v Praze, či Vysokých Tatrách i celé tři dny pohromadě mne ve snu přivádí k šílenství. Nechápu, jak jsme mohli vydržet bez újmy na psychickém zdraví ty strašlivě nudné a únavné cesty přes půl republiky, vlakem či autobusem, úplně BEZ MOBILU!!! a neskončit potom v blázinci!

Nu, byly tam i světlé chvilky. Když jsme spali na seně, nebo ve stanu na zahradě a večer chodili sousedům na třešně nebo na rybíz, zkoušeli kouřit, nebo slivovicu z tatových zásob. Když jsme jen tak bloumali po nocích po dědině a vychutnávali si tu domělou „svobodu“ a „zakázané ovoce“ zdaleka jsme netušili, že to byla svoboda jen v našich naivních představách. Protože za každým rohem číhal estébák, šedý mor, nebo aspoň domovník, který nás permanentně udával, protože jsme četli Hochy od Bobří řeky, zpívali Kryla a naši rodiče pak, hlavně od poloviny šedesátých let, kvůli tomu trpěli v komunistických koncentračních táborech.

Tož, bylo to těžké dětství. Ale su rád, že jsem ho prožil. I jako dítě „kulaka“ a nepřítele státu.

Poznámka HS: Také na to s hrůzou vzpomínám, např, na plavbu po rozvodněné Odře na vratech, původně patřící nějaké stodole.