Před pár měsíci jsem skončil, hledaje Vidláka, na webu zvaném Litterate.cz. Zakladatele tohoto webu, jenž si dal neotřelé jméno Zakladatel, asi vedl jiný cíl, než být základnou pro alternativu. Spíš si myslím, s ohledem na své jazykozpytné ambice, že původně to měla být spíše literární farma, místo pro eseje a filosofické úvahy.
Doplatil na to, že pustil Apoštola (Vidláka) na svůj web, jenž spolu přivedl dav příznivců; následně se z něj stalo hnízdo lidí z okrajů politického spektra, těch, kteří mají médií hlavního proudu plné zuby, těch, kteří si uvědomují do jakého průseru se svět, na pokraji světového konfliktu a republika se svou ekonomikou řítí.
Litterate je kaleidoskop názorů, které povětšinou spojuje obecná a výrazná nepodpora vládnoucí garnitury.
Jednotícím (povětšinou) elementem je již zmíněný Vidlák, nadaný schopností vhledu pod povrch událostí, ale také tento vhled popsat a definovat cíle či náměty možných řešení. Ostatní autoři jsou ve stínu tohoto nadání, snad s výjimkou Davida Dvořáka, který to se slovem také umí. Ne, že bych Vidláka nekriticky hltal, taky jsem s ním párkrát nesouhlasil – ale o tom je život.
Relativně málo lidí se aktivně účastní diskuze, zato povětšinou velmi razantním stylem; komentáře některých by mohly konkurovat oběma koryfejům, ale z nějakého důvodu se jako autoři neangažují.
Být autorem je totiž něco docela jiného než psát komentáře: na komentáře mohu odpovídat jiným komentářem, tepat oponenta argumenty (a když mě dojdou, tak i jinak až do té míry, že je dobře, že jsou oponenti od sebe na míle daleko). Autor nemůže své kritiky poslat někam daleko, ale přes všechnu kritiku musí zůstat asertivní. A toho se komentářoví giganti zřejmě bojí. Toho a stínu Vidláka.
Řekl bych (a počitadlo přístupů to potvrzuje), že Litterate má slušnou čtivost mezi uživateli internetu. Samozřejmě je mezi nimi i určitý počet těch, kteří to mají v pracovní náplni. Ta čtivost roste a čím déle bude současná vláda vládnout – nevládnout, čím více začne na lidi doléhat inflace, neschopnost platit účty a živoření v nevytopených obydlích; čím více bude hrozit eskalace války na Ukrajině i do našich zeměpisných délek, tím bude větší. Ale čtivost Littarate z tohoto důvodu si vůbec nepřeji.
Každý s diskutujících má jinou letoru, vzdělání či životní zkušenosti. Je to vidět na komentářích. Ale valná většina diskutujících na webu nejsou žádní blbci. Je zřejmé, že většina už prošla školou života, nejlepším možným stupněm vzdělání.
Přestože jednou z velkých obav je válka na Ukrajině, nemá tento web zvláštní stránku s touto problematikou. Stránka Tribuna je takové smetiště, málo používané. Ale stránka výlučně s problematikou Ukrajiny (a zákazem komentářů o tomto tématu jinde) by měla možná vyšší návštěvnost nežli Vidlákovy články. A že tady je řada specialistů na Ukrajinu.
Je dobré, že Zakladatel hlídá trolly, kteří mohou rozbít diskuzi. Ta čistota je dobrá, ale také špatná. Člověk s jiným názorem, který věcně a slušně argumentuje, není troll, i kdyby to byl premiér Fiala.
My sami někdy nepotlačíme nutkání neustálé proti argumentace (chci protějšek přesvědčit o své pravdě). Párkrát se to stalo i mně – ale je nakonec je lepší se dohodnout: nechme si každý svou pravdu, pečujme o ni, je to vzácné zboží.
Čím větší stres, který přináší doba, tím více pociťuji podrážděnost a netoleranci v diskuzích. Píši to den po volbách a na nedělním článku DD a komentářích k němu je to vidět - v tom špatném slova smyslu. Doba spěje možná k ještě vypjatějším okamžikům a bude-li pokračovat diskuze v tom duchu, bude to konec tohoto až dosud velmi tolerantního společenství. Zdá se, že řada z diskutujících podléhá až fanatismu a příliš tlačí na pilu. Měl jsem dojem, že jsem na Novinkách. Objevuje se nálepkování, vulgarity, web se dělí nejen přívržence stran, ale i na staré a mladé (z pohledu věku) a staré a mladé (z pohledu délky fungování na webu). Navíc se mně zdá, že Vidlák se začíná cítit jako Mesiáš a hodně věrných oveček ho za to velebí a dívají se spatra na staré opatrné berany. Stále se opakuji: nechci být zase užitečným idiotem.
Kromě toho mám dojem, že jak Vidlákovy teze (byť často vtipné a zajímavé), tak diskuze pod nimi jsou jen plané zacyklené filozofování, burcování k boji, nadšení, odhodlání, přikrášlování si reality a jakákoliv kritika či pochybnosti se považují pouze za nabourávání morálky. Je potřeba odstranit toho a toho, je potřeba se sjednotit… a žádný konkrétní reálný plán jak to udělat. Motivování do akce, která má mizivé šance na nějaký úspěch, vede časem neúprosně ke zklamání a rezignaci.
Na začátku článku jsem definoval Litterate jako hnízdo, útočiště, do kterého se uchýlili lidé z různých důvodů, a nás považuji za lidi ztracené a/nebo zatracené – jak se kdo cítí. Ztraceni v možnosti najít cestu zpátky k ovlivnění svých osudů a zatraceni pro své názory hlavním proudem. Ten by nás nazval v lepším případě nazval zbloudilé duše, v tom horším a obvyklejším případě proruskými šváby.
Necítím se jako proruský šváb jen proto, že nechápu proč nemít rád či tolerovat ruskou kulturu, proč přestat věřit, že nás německé okupace zbavila Rudá armáda (aby nám ji na dalších 40 let nahradila jinou byť od šedesátých let volnější sovětskou okupací), proč bourat pomníky a svou historii a proč věřit že prvotní příčina všeho zla kolem je jen Putin a ne i naši američtí přátelé spolu s bruselskou věrchuškou.
Nectím naši vládu jen pro její nekompetentnost, ale zejména proto, že pro ni nejen já, ale všichni občané státu nejsou prioritou. Tu prioritu vidí vláda v zájmech USA, EÚ, potažmo Německa. To mně vadí a dost.
Mám za to, že většina aktivních účastníků webu to vidí stejně a že nevíme, jak z toho ven. Ta frustrace po volbách, které zbavily Pětikolku části moci v komunálním případě, ale ne v takové míře, jak jsme očekávali je vidět.
Proto se znova vracím k mým představám o alternativě.
Nejsme žádná stínová vláda. Nejsme rada starších a moudrých, která by mohla poučovat své okolí. Nejsme ani hlásnou troubou z Jericha a naším křikem se nebudou bořit hradby. Nejsme parlamentem vydávají zákony a normy chování. Nejsme pátá kolona v naší republice (to místo už obsadila naše vláda).
Ve výčtu co nejsme bych mohl ještě dlouho pokračovat.
Pak tedy co jsme?
Jsme společenství lidí podobných názorů a životních postojů. Jsme společenstvím, ve kterém se v diskuzích tříbí názory. Jsme společenstvím s ambicemi (nikoliv nárokem) působit na ty lidi v tomto státě, kteří nám budou chtít naslouchat a podobně jako výše u zmíněného autora to působení musí být asertivní.
A co to
je asertivní?
Znamená to být sebevědomý, přímý a otevřený při prosazování svých práv nebo vyjadřování svých názorů, ale neuchylující se k agresi ani k trpné odevzdanosti.
Pokračujme v tom, co jsme začali, snažit se tímto způsobem ovlivňovat své okolí. Nejen v rámci rodiny,
ale i vytvářením informačních rojů. Dělejme to co
můžeme, vč. účasti a organizační výpomoci při demonstracích a jiných vymyšlenostech (letáky).
Držme se korektního způsobu vyjadřování. A nezapomínejme na to co nejsme.
Vzpomínáte na Martu Kubišovou a její píseň v roce 1968?
Homer Simpson
Ostrava
Žádné komentáře:
Okomentovat
Email mě upozorní na Váš komentář. Díky za trpělivost.