V chaloupce žili byli Vít a Danuše. Zasadili strom. Lidé se pod ním cítili dobře. A pak jednoho dne šla chaloupka k zemi. Kořeny stromu narušily základy.
Richard Nádvorník
Můj nejoblíbenější ministr mé nejoblíbenější vlády, Vít Rakušan, debatoval s mladou a pohlednou Danuší Nerudovou a byla to debata velmi zajímavá (leč dlouhá), třebaže v ní shodou okolností chyběl názorový oponent. Pokud si ji pustíte, dozvíte se hodně, i když nic nového.
Nějak mi to nedá, abych si k debatě nenapsal svoje.
Pomineme-li nějaké retro vzpomínky na dětství, nesoucí se ve stylu, jaké to bylo, když přijely ruské tanky, teda pardon, co to melu, přišel listopad 89, tak nejzajímavější pasáž a hlavně argumentace přišla v momentě, kdy došlo na velmi aktuální téma, totiž manželství pro všechny.
Ale nechme nejprve promluvit paní Danuši a pana Víta (kráceno beze změny významu), abyste nemuseli ztrácet čas u videa. Dáma má přednost, rozhodně v mém světě:
Zkusil jsem se vtělit do myšlení paní Danuše. Čistě hypoteticky. Představil jsem si člověka, ne nutně muže, který by se cítil dobře, kdyby mohl uzavřít manželství se slepicí. Zašli by spolu na matriku, hostina by byla U Kohouta, hlavní jídlo brouci, bydlení zafinancujeme my všichni z programu Oprav kurník po babičce …
Tak jednoduché to je. Nikoho neomezují, nikoho neohrožují.
Byla byste pro, paní Danuše?
Tak zkusíme něco jiného. Manželství se dvěma slepicemi najednou, tzv. pirátská verze. Zdůrazňuji, cítili by se dobře! Neklovali by se všichni navzájem jako činily ty dvě Slepice, když jim Rakušanův exnáměstek Kolářík navrhoval trojku.
Nechme raději vtělování, moje pudy se chtějí vtělit do Koláříka.
Není pravda, jak tvrdí Danuše Nerudová, že manželství pro všechny nikoho neohrožuje. To je jen první dojem, jako u toho stromu. Důsledky nejsou na první pohled vidět. Ve skutečnosti je to přesně naopak – ohrožuje všechno, protože ohrožuje základy.
Manželství pro všechny není ani doklad pokroku, ani doklad rovnoprávnosti ale krystalicky čistý příklad mravní dekadence. Že je to mediální mainstream, je o to horší.
Jsou to nikoliv individuální choutky různých variant koláříků, ty byly, jsou a budou, ale tlak na jejich legislativní akceptaci, který povede k tomu, že nakonec zase zvítězí barbaři před branami. A pominu pro tuto chvíli takovou marginálii, s níž už si málokdo dneska dělá starosti, jako je biologie, berte to tak, že jsem také úchyl, snad jenom profesní.
ALE, PANE MINISTŘE! PRÁVO NA ŠTĚSTÍ, TO JAKO VÁŽNĚ?
Vít Rakušan je zjevně zběhlejší než paní Danuše, jde na to přes práva.
Kdy vláda plánuje uzákonit právo na štěstí? A jak ho bude vymáhat?
Parlament České republiky usnesl se na tomto zákonu: Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a právo na osobní štěstí. Kdo někomu upírá štěstí, bude potrestán sazbou šest až devět let nepodmíněně.
Jako bych to už někde četl. Nebo to bylo jinak?
Ani na vteřinu nepochybuji, že lidé mají právo usilovat o svoje štěstí. Nikdo na něj ale nemá právo. Společnost není rovnostářská komunita nebo komuna jednotlivců, z nichž každý má ve jménu svého osobního štěstí právo na všechno, co si zrovna zamane.
Společnost je hierarchická struktura, která vznikala organicky stovky tisíc let a jejím základem je rodina (definici vynechám, čtenář není kolářík), která funguje jako jakýsi model pro další funkční úrovně. Třeba obce nebo klany, o tom snad ve STANu něco vědí. Každý jedinec se příchodem na svět tedy dostává do definované struktury s nějakou víceméně funkční organizací, v níž jsou jeho možnosti a vztahy od počátku dány.
Tyto možnosti a vztahy se samozřejmě vyvíjí a přetváří, ale nejsou bezbřehé, což zjistí každý z nás velmi záhy, a pak se v tom ujišťuje celý život. V zásadě jsme všichni just another brick in the wall, v pozitivním slova smyslu, a naše schopnost dosáhnout individuálního štěstí má své limity dané kromě prostředí mimo jiné našimi genetickými predispozicemi. Mne by například činilo velmi šťastným, kdybych uměl zpívat jako Frank Sinatra. Vládo, zařiď to.
Sociálním konstruktérům typu Nerudové nebo Rakušana tohle ovšem nedochází. Usilovně budují společnost, jejímž základem je šťastný jedinec, který si může dělat, co chce, pochopitelně až na pár nezbytných výjimek, jako třeba že nesmíte schvalovat (výhradně) ruskou agresi kamkoliv nebo vzpírat se nepovinné vakcinaci. To jsou tabu, naopak pohlaví si změnit můžete. Pak se nedivme, že se hroutí horní patra.
KDO JE TADY ŠTĚRK VE VÝVOJI LIDSTVA?
Celkem rozumím tomu, že se s panem Rakušanem nepotkávám hodnotově (u Nerudové je mi to jedno, dokud je to jenom Drahoš v sukních). Sice mne to mrzí, chtěl bych ještě aspoň jednou v životě volit vládního představitele, ale rok od roku je to beznadějnější.
Současně ale nejsem tak mimo, abych nechápal, že jsou oba vcelku inteligentní lidé. Aspoň tedy doufám s ohledem na jejich kariéry. I když, ten Kolářík … Jak si mohou myslet, že udrží dlouhodobě funkční hierarchickou společnost, když jí dávají do základů individualistickou anarchii? Napadá je něco takového vůbec? Nebo vidí dál než já se svými dioptriemi? Jsem ochoten to připustit. Nikoliv akceptovat.
Je pro mne v podstatě nepochopitelné, že lidé reprezentovaní v tomto textu panem Rakušanem, prosazují na jedné straně bezuzdnou anarchii a na straně druhé jsou součástí establishmentu, který tlačí na absolutní kontrolu (např. zde).
Nemluvě o tom, že když je ministr vnitra konfrontován s názory, že dochází ke ztrátě svobody, odbývá je konstatováním, že svoboda spočívá v tom, že mu mohou lidé na ulici vynadat. To jistě mohou a mohli blahé paměti i jiným ministrům vnitra, jen u toho tehdy tolik nezaznívaly ty námitky o ztrátě svobody. Kdyby byl Rakušan vnímavější, pochopil by, že tyto námitky jsou příslovečným kanárkem v dole a neodmítal by je tak bohorovně.
Pan Rakušan má, obávám se, pravdu v tom, že doba k manželství pro všechny a nejen k němu dojde. Všechno bude pro všechny, zdá se mi. S rodinou pak pomohou oplodňovací kliniky i stejnopohlavním párům, protože byznys je byznys (a covid je covid). Adoptovat bude moci kdo chce koho chce (já bych chtěl adoptovat svoji babičku). Platy kolegů v práci se budou sdělovat na dotaz a samozřejmě dorovnávat nahoru. A státní televizi, která nám to všechno pěkně vysvětlí, budeme platit padni komu padni. Zapomněl jsem na něco aktuálního?
Navíc ten „štěrk ve vývoji lidstva“, to je slušná arogance, pane Rakušane. Já vím o jedné političce v TOP09, která to s podobnou vyřídilkou už dotáhla pod pět procent a mimo Prahu, možná Prahu 7, možná jeden park na Praze 7, ji nevolí v podstatě nikdo. Starostové jsou evidentně na řadě. Byla by to dobrá zpráva, kdybyste všichni nenahrávali víte komu.
ZPĚT K MANŽELSTVÍ PRO VŠECHNY
Pan Rakušan má dva starší sourozence. Asi nenapíšu nic nového, když řeknu, že starší (prvorozené) děti jsou spíše konzervativní. Sociálně konzervativní. Co by mne opravdu zajímalo je, co si myslí Rakušanův nejstarší bratr o manželství pro všechny. Horlivě podporuje? Raději nekomentuje? Nebo je jako já také štěrkem ve vývoji lidstva a na rodinných oslavách u Rakušanů patří manželství pro všechny na seznam zakázaných témat, jinak by také mohlo dojít k souboji na dozimetry?
Ministr vnitra přirovnává ve zmíněné debatě boj o manželství pro všechny k boji za hlasovací práva ve Švýcarsku v 70. letech. A konstatuje, že tehdejší odpůrci hlasovacích práv pro ženy vypadají po nějakých padesáti letech směšně. Jak vypadáme my, když oni ani nepopírali přírodní zákony?
Uvidíme zřejmě za padesát let, to je, optimisticky vzato, na hraně mého časového horizontu. Pokud bude můj principiální odpor vůči manželství pro všechny po té době směšný, budu to považovat za velké osobní vítězství a rád někde v soukromé léčebně uznám, že jsem se mýlil!
Aby ale naši potomci spíše nevytěsnili naši dobu jako období, kdy jsme si otevřeli hranice a současně se zbavili možnosti cestovat, zavřeli obdivuhodné jaderné elektrárny ve prospěch obdivu náctileté zmanipulované autistky, zavedli cenzuru a soustředili se hlavně na sex kohokoliv s kýmkoliv. Jestli to není úpadek, tak co to je? Aby na nás zkrátka vzpomínali ne ve smyslu “Neptej se dědečka, co dělal zamlada, on o Hitlerjugend nerad mluví”.
Aktuálně mi připadá pravděpodobný scénář, v němž budou naši potomci žít a já umírat v sousedství německého chalífátu. V kterém budou ženy disponovat právem šaríja na štěstí při praní na valše. Do té doby se jistě ukážou kvality nejen našeho ministra vnitra a nejen nutně v oblasti partnerských standardů ale třeba i migrační politiky. Nějak mi toto téma připadá důležitější. A zcela bez ironie doufám, že Sie werden es schaffen.
Že to schaffen směšní Švýcaři, o tom nepochybuji. Ti to zvládnou immer.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Email mě upozorní na Váš komentář. Díky za trpělivost.