Jazyková policie

Josef Zbořil

Existuje zvláštní druh veřejné řeči, která přichází v bílém plášti odbornosti, nese si pod paží slovník etiky, na klopě odznak „boje proti nenávisti“ — a přitom sama působí jako malá továrna na podezření, stigma a morální diskvalifikaci.

Tomáš Koblížek, filozof jazyka z Filosofického ústavu AV ČR, se dlouhodobě věnuje hate speech, dezinformacím, cenzuře a svobodě slova. Akademie věd ho sama představuje jako odborníka, který přemýšlí o nenávistných výrocích a střetu hodnot svobody slova a rovnosti. To samo o sobě není problém. Problém začíná ve chvíli, kdy se z výzkumu nenávisti stává lov na skrytou nenávist — a z filozofie jazyka se stává rentgen, který v každé neobratné, ostré nebo politicky nekorektní větě hledá rasismus, eugeniku, extremismus nebo „fíkový list“. A právě tady vzniká paradox: anti-hate-speech rétorika může být někdy nenávistnější než řeč, kterou sama obviňuje z nenávisti. Ne nutně právně. Ne nutně podle paragrafu. Ale společensky, morálně a lidsky.

1. Nenávist v bílých rukavičkách

Klasická nenávist říká: „Tito lidé jsou špatní.“

Moderní anti-hate-speech podezřívavost říká: „Tito lidé možná říkají něco, co je ve skutečnosti kód pro špatnost.“

To druhé zní kultivovaněji. Jenže může být zákeřnější. Protože první výrok je viditelný. Dá se odmítnout, napadnout, zesměšnit, vyvrátit. Druhý výrok je mlha. Neříká přímo: „Jsi rasista.“ Říká: „Používáš řečovou strategii, která umožňuje šířit rasismus.“

A tím je rozsudek vynesen — jen se tváří jako analýza. Typickým příkladem je Koblížkův příspěvek na X z 5. ledna 2025, kde uvádí formulace typu „Nejsem rasista, ale Romové“, „Jen se ptám, zda Romové“ nebo „Podle psychologa XY Romové“ a dodává, že filozofie jazyka zná figuru fíkového listu umožňující šířit rasismus. Ano, taková figura jistě existuje. Někdo se opravdu může krýt větou „já nejsem rasista, ale…“ a pak vypustit čistý rasismus jako z kanálu po dešti.

Jenže problém je v univerzálnosti tohoto klíče. Jakmile se z „fíkového listu“ stane podezírací šablona, může být rasistou nejen ten, kdo rasismus říká, ale i ten, kdo: mluví opatrně, klade otázku, cituje někoho jiného, odkazuje na výzkum, nebo se snaží výslovně říct, že rasista není. Tím vzniká jazyková past: čím více se snažíte být opatrný, tím více jste podezřelý, že něco skrýváte. To už není boj proti nenávisti. To je kriminalistika duše.

2. Od slova „méněcenný“ k eugenice: příliš rychlý výtah do pekla

Nejvýraznější příklad Koblížkovy metody se objevil v souvislosti s výrokem Petra Macinky a slovníkem typu „méněcenní“, „paraziti“ či „dezoláti“. V podcastu Vinohradská 12 byl Koblížek uveden jako filozof jazyka, který vysvětluje, zda politici vyvolávají nenávist, nebo jen provokují.

Ve zveřejněném shrnutí se objevuje titulek: „Macinkův slovník asociuje debaty o eugenice. Je to strategie fíkového listu.“ Na X pak Koblížek sám uvedl, že ve Vinohradské 12 rozebírali, v jakém smyslu výroky o méněcenných lidech odkazují na eugeniku.

A zde je třeba zastavit.

Slovo „méněcenný“ je nepochybně nepěkné. Ve vztahu k člověku je tvrdé, dehonestující a politicky nebezpečné. Dá se oprávněně kritizovat. Dá se říct: „Takto se o lidech mluvit nemá.“ Dá se říct: „Je to hrubé a společensky škodlivé.“

Ale když se z něj udělá výtah rovnou k eugenice, vzniká jiný problém: výklad už nepřiměřeně zatěžuje slovo historickou vinou, kterou v běžném jazyce nutně nenese.

To je jako kdyby někdo řekl „nepřizpůsobivý“ a interpret okamžitě vytáhl mapu třicátých let. Nebo kdyby někdo řekl „parazit“ v politické hádce a analytik z toho rovnou udělal téměř zoologickou předehru genocidní řeči.

Ne že by politická slova nemohla být nebezpečná. Mohou. Ale mezi neomaleností, hulvátstvím, populistickou provokací, dehumanizací a skutečnou totalitní či rasovou ideologií jsou rozdíly. A právě tyto rozdíly by měl filozof jazyka chránit jako švec kopyto.

Když je nerozlišuje, ale vše převádí do nejtemnějšího možného rámce, pak neanalyzuje. Eskaluje.

3. Koblížkův „fíkový list“ jako morální past

Koblížek na X i v médiích opakovaně používá pojem „fíkový list“. V jádru jde o myšlenku, že někdo pronese problematický výrok a připojí k němu krycí formulaci: „byl to jen vtip“, „jen se ptám“, „nemyslel jsem to tak“, „cituji odborníka“.

V konkrétních případech to může být přesné. Ve veřejné debatě se takové triky skutečně používají.

Jenže metoda „fíkového listu“ má jeden nebezpečný důsledek: umožňuje interpretovi tvrdit, že ví lépe než mluvčí, co mluvčí doopravdy dělá.

Mluvčí řekne: „Nemyslel jsem to rasisticky.“ Interpret řekne: „Právě to je fíkový list.“

Mluvčí řekne: „Byl to vtip.“ Interpret řekne: „Právě tak se nenávist maskuje.“

Mluvčí řekne: „Jen kladu otázku.“ Interpret řekne: „Právě otázka slouží jako krytí.“

A jsme doma. Neexistuje obrana. Každé vysvětlení se stává dalším důkazem viny.

To už není filozofie jazyka. To je inkviziční hermeneutika.

4. Když „hate speech“ přestane být čin a stane se atmosférou

Koblížek na X 7. ledna 2025 napsal, že problém hate speech není jen v tom, že se snaží vyvolat nenávist, ale i v tom, že stanovuje normu: „takto o migrantech, Židech, LGBT můžete…“

To je důležitá teze. Řeč opravdu vytváří prostředí. Když se stále opakuje, že nějaká skupina je nebezpečná, podřadná nebo nežádoucí, může to posouvat hranice přijatelnosti.

Jenže stejná logika platí i opačně.

Když někdo stále opakuje, že za tvrdou kritikou migrace, genderové politiky, neziskového sektoru, EU nebo politického aktivismu se skrývá rasismus, extremismus, homofobie či eugenika, také nastavuje normu.

A ta norma zní: „O těchto lidech můžete mluvit jako o podezřelých z nenávisti.“

Tím vzniká nový typ stigmatizace. Neříká se už: „Nesouhlasím s vámi.“ Říká se: „Vy možná normalizujete nenávist.“ A kdo normalizuje nenávist, ten už není partner v debatě. Je to hygienický problém veřejného prostoru.

Takto se z oponenta nestává člověk s chybným názorem, ale potenciální infekce.

5. „Tour de hate speech“: když se z nenávisti stane profesní značka

Zajímavý je i Koblížkův příspěvek z 25. května 2025: „Moje tour de hate speech tenhle týden pokračovala v Písku…“ Píše v něm o přednášce o současném výzkumu nenávistných projevů. Samozřejmě, může to být nadsázka. Akademik objíždí přednášky, použije lehce ironický obrat, nic víc. Ale i nadsázky prozrazují atmosféru. Z „hate speech“ se stává značka, obor, mediální role, putovní program. Nenávist už není jen společenský problém. Je to také profesní kapitál. A pak je velmi lákavé vidět ji všude. Protože kdo je odborník na kladiva, tomu svět občas připomíná krabici hřebíků. Kdo je odborník na hate speech, může v politické hádce slyšet nenávist dřív, než zazní.

6. „Podvod českého média“: když moralista sám přitvrdí

V únoru 2026 Koblížek na X napsal, že se mluví o „podvodu ze strany jednoho českého média“ a že chce popsat, co se vlastně stalo z hlediska výzkumu manipulativních zpráv.

Slovo „podvod“ je velmi silné. Znamená víc než omyl. Víc než nepoctivost. Víc než manipulativní rámování. Nese v sobě představu úmyslu.

A tady je zvláštní asymetrie. Když ostré slovo použije politický oponent, aktivuje se filozofická laboratoř: kontext, implikatury, strategie, fíkové listy, historické asociace, možné dopady na veřejnost.

Když ostré slovo použije bojovník proti nenávisti, je to zřejmě jen přesný popis.

Ale proč? Proč má být jeden jazyk pitván jako podezřelý organismus, zatímco druhý jazyk dostává imunitu, protože přichází ze správného morálního směru?

Tady se anti-hate-speech diskurz dostává do vlastní slepé skvrny: vidí násilí slov u druhých, ale nevidí vlastní agresi interpretace.

7. Spor o „hoststvo“: když se i jazyková norma změní v etický proces

Koblížek se výrazně zapojil také do sporu o slovo „hoststvo“. V Českém rozhlase Vltava 23. září 2024 publikoval úvahu „Spor o ‚hoststvo‘. Proč nesouhlasím s profesorem Olivou“. Reagoval na kritiku Karla Olivy, která se týkala použití slova „hoststvo“ Českou televizí.

O týden později Vltava uvedla další debatu, kde se spor o „hoststvo“ už neprezentoval jen jako jazyková otázka, ale také jako téma genderově neutrálního jazyka a etického rámce.

A to je opět typické. Z jazykovědné otázky — je to vhodně utvořené slovo, je spisovné, je ústrojné, je v normě? — se stane otázka etiky, identity a společenského uznání.

Najednou už nejde jen o slovo. Jde o to, kdo je citlivý, kdo je inkluzivní, kdo chápe vývoj jazyka, a kdo zůstal stát u staré normy jako dopravní značka na zrušené silnici.

Tím se debata posouvá z roviny „máte pravdu / nemáte pravdu“ do roviny „jste morálně podezřelý / nejste morálně podezřelý“.

A právě to je Koblížkův opakovaný problém: jazykový spor se mění v etický soud.

8. Odbornost jako převaha, nikoli jako služba

Po kritice ze strany premiéra Koblížek na X napsal, že měl dojem, že mu redaktor kladl dost obtížné otázky, a že tak si představuje profesionální novinařinu. V jiné mediální debatě pak Koblížek souhlasil, že Česko zažívá „něco jako blahobyt ohledně svobody slova“.

To je zajímavé: na jedné straně prý máme blahobyt svobody slova. Na druhé straně se veřejný prostor stále znovu analyzuje optikou nenávisti, strachu, extremistických strategií a maskovaných významů. Jako by svoboda slova byla formálně v pořádku, ale občané ji používali stále podezřeleji. To vytváří zvláštní model společnosti: stát nám sice ještě nezavírá ústa, ale odborníci už nám měří teplotu slov.

9. Kde je skutečné nebezpečí?

Skutečné nebezpečí není v tom, že Tomáš Koblížek zkoumá hate speech. To je legitimní a potřebné téma. Nenávistné projevy existují. Dehumanizace existuje. Slovní příprava společenského násilí existuje. A výzkum těchto jevů má smysl. Nebezpečí je jinde. Je v tom, že boj proti nenávisti může sám začít používat nenávistnou logiku: nepřítele nevyvrací, ale diagnostikuje, nepolemizuje s výrokem, ale podezírá motiv, neopravuje slovo, ale historicky ho zatěžuje, neříká „mýlíte se“, ale „normalizujete zlo“, nevede debatu, ale vytváří morální karanténu.

A to je možná nenávistnější než mnoho výroků, které jsou předmětem kritiky. Protože běžný hrubý výrok je viditelně hrubý. Ale kultivovaná stigmatizace přichází v akademickém balení. Nenese vidle, nýbrž citace. Nemá pěnu u úst, ale metodologii. Neřve „nenávidím vás“, ale šeptá: „Váš jazyk je strukturálně problematický.“

Výsledek však může být podobný: člověk je vytlačen z debaty ne proto, že byl usvědčen z nenávisti, ale proto, že byl interpretován jako její nosič.

10. Závěr: Anti-hate speech nesmí být nová řeč nenávisti

Koblížkův případ je poučný. Ukazuje, jak snadno se může z boje proti nenávisti stát jazyková policie podezření. Jak snadno se z filozofa jazyka může stát prokurátor významu. A jak snadno se ze snahy chránit zranitelné skupiny může stát nástroj k morálnímu nálepkování politických protivníků. Největší paradox dnešní doby není v tom, že existuje hate speech. Ta existovala vždy, jen dnes má rychlejší připojení k internetu.

Největší paradox je v tom, že proti ní někdy bojují lidé, kteří si nevšimli, že jejich vlastní jazyk začal dělat totéž, co kritizují: vyrábět nepřítele, přisuzovat mu špatné motivy a zužovat prostor, ve kterém smí být člověk ještě považován za slušného. A proto je třeba říct jednoduchou věc: Boj proti nenávisti je potřebný. Ale boj proti nenávisti, který z každého oponenta vyrábí podezřelého extremistu, není lék. Je to jen nenávist v laboratorním plášti.