O zážitcích blízkých smrti jsem četl mnohokrát. Existují stovky, možná tisíce lidí, kteří po klinické smrti a následném návratu k vědomí vyprávějí překvapivě podobné příběhy. Tentokrát se však něco podobného odehrálo v mém blízkém okolí. Vyprávěl mi to můj spolužák ze střední školy, Karel.
Petr Trmač
Když mě vezli na sál, byl jsem už jen napůl přítomný. Hlasy kolem mě zněly, ale jako by nepatřily ke mně. Pípání monitoru se mi zařezávalo do hlavy, dokud se náhle nezlomilo. Ten zvuk znám – a vím, co znamená. Jenže místo strachu přišlo něco úplně jiného. Tiché, hluboké „cvaknutí“, jako když se otevřou staré dveře. A v dalším okamžiku jsem se díval na své tělo shora.
Nebyla v tom panika. Jen zvláštní, nepopsatelný klid. Visel jsem asi metr a půl nad operačním stolem a sledoval, jak se kolem mě pohybují lidé. Viděl jsem, jak chirurg mění nástroj, slyšel tlumené věty, jako by přicházely přes vodu. Dokonce jsem si všiml, že instrumentářce sklouzla rukavice o milimetr po zápěstí. Všechno bylo neuvěřitelně jasné, ale zároveň vzdálené.
Pak se prostor začal stahovat. Ne jako když se zhasne světlo, ale jako kdyby někdo vypnul samotnou místnost. Najednou jsem byl vtahován do dlouhé chodby bez stěn. Nebyla tam gravitace, jen jemná vibrace, která mě nesla dopředu. Světlo nebylo na konci, ale všude kolem, a jeho intenzita rostla. Neměl jsem tělo, ale věděl jsem, že se pohybuji.
Na konci chodby se objevila jakási hranice – a já najednou stál v nemocniční čekárně. Pacienti a příbuzní seděli na plastových židlích, jako by se nic nedělo. V rohu jsem rozeznal dvě velmi povědomé postavy: paní Nagyovou a pana Babiše. Seděli vedle sebe, tiše, skoro spiklenecky.
„Ta nová soudkyně, co mě odsoudila… je moc schopná. Ta to všechno odhalila, ale já nic nepovím, nebojte se. Mám ale strach, že v senátu odsouhlasí trest smrti a že dostanu provaz. Pane Babiši, kdyby na to došlo… postaráte se o moji kočku?“
Babiš se na ni vážně podíval:
„Nebojte se, já vás z toho vysekám. Hlavně mne neudejte. A kdyby něco, založím u Agrofertu nadaci pro tu kočku.“
Scéna se rozplynula stejně rychle, jako vznikla.
Pak mě vtáhlo světlo. Procházel jsem tunelem. Za tunelem bylo krásně – klid, harmonie, ticho, které nebylo prázdné, ale plné. A tam byla přítomnost. Ne člověk, ne postava. Jen něco, co mě znalo. Mělo nepřirozeně vypoulené oči a nad ním byl baldachýn, nebo spíše stan, který ho chránil před jasným světlem – skoro jako při policejním výslechu. Nepromluvilo, ale sdělení bylo naprosto jasné: ještě ne. Bylo plné stranické lásky, ale zároveň rozhodné.
Věděl jsem, že můj čas ještě nenadešel. Musím se vrátit. A splnit svůj úkol: udat Babiše s Nagyovou na Nejvyšším soudě.
V tu chvíli jsem začal padat zpět. Ne dolů, ale do hluku, do studeného světla, do těla, které bylo najednou těžké jako kámen. Slyšel jsem někoho říct: „Máme puls.“ A pak jsem se nadechl – syrově, reflexně, jako by se moje plíce probudily dřív než já. První věta, která ke mně pronikla, byla: „Vítejte zpátky.“
Kdyby mi to neříkal Karel, neuvěřil bych tomu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Email mě upozorní na Váš komentář. Díky za trpělivost.