Vica Noha

Jiří Jurčák

Máme více jak pětatřicet let od naší unikátní, něžné a sametové revoluce, kdy jedinou obětí byl virtuální student Šmíd. Kdy jsme se zbavili doby Temnoty a nastala doba Světla. Ovšem Mordor a jeho temné síly jsou stále mezi námi...

Nicméně i po těch pětatřiceti letech úspěšného budování liberální demokracie, svobody, evropského souručenství a kapitalistického blahobytu, je v naší svobodné a úspěšné zemi stále dopřáváno přespříliš prostoru silám temnoty a zahnívajícího socialismu, nesoucí čitelnou stopu petrohradských trollích farem.

Je naprosto zřejmé, že šiřitelé těchto nepřátelských a proruských narativů mají přímé napojení na největšího zločince a masového vraha v Evropě a přilehlém okolí, V. V. Putina! Je naprosto nepochopitelné, že v dnešní pohnuté době, kde se to v celé republice všude kolem hemží zakuklenými ruskými agenty a ruská pátá kolona se snaží o zneužití dnešní pochybné, bezpřívlastkové demokracie k proniknutí nejen do parlamentu, ale i do vlády samotné, jsou naše bezpečnostní složky k tomuto jevu naprosto lhostejné.

Jak jinak by se mohlo stát, že v městě, které ještě nedávno neslo jméno největšího českého masového vraha, koncertoval po dva večery!! bývalý agent Státní bezpečnosti, protěžovaný tehdejším režimem, který si drze mění v jednom svém rádoby protestsongu své tehdejší krycí jméno na Vica Noha.

Všichni, kdož jsme v této době žili si pamatujeme, že tento rádobyumělec, který získával přízeň svých fanoušků svými plytkými odrhovačkami a občas i rádoby básnickými texty, byl ve skutečnosti slouha režimu. Za nejasných okolností, jistě především s touhy po mamonu a pozlátku života tehdejších angažovaných umělců, podepsal spolupráci s nejšpinavější složkou tehdejšího bezpečnostního systému, STB.

Snažil se to maskovat tím, že občas vpašoval do svých textů tu narážku, tu básnický obraz, které si někteří jeho naivní posluchači vysvětlovali jako skrytou kritiku té doby a vyjádření touhy po svobodě, bez cenzury a bez drátů na hranicích.

Režim těmto mimikrám samozřejmě mistrně napomáhal občasnými zákazy jeho koncertů a bojkotem jeho tvorby v masových médiích. Nicméně už tehdy byla jeho mnohým posluchačům patrná příchylnost k našemu úhlavnímu nepříteli, komunistickému Russku.

Přezpíval a přeložil několik textů rusských, tehdejším režimem preferovaných umělců, Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. Tento náš „takyumnělec“ přebíral cenu pojmenovaném jménem dalšího Russáka, Puškina „za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur“.

Z rukou rusského diktátora V. V. Putina!!!!!!

Nicméně nevědomky se tam odkopal a odhalil svou podlost slovy: „Alexandr Sergejevič (Puškin) je tu dnes se mnou, jako všichni ruští básníci a bardi, které jsem četl, zpíval či překládal. (...) Když zpíváš něčí píseň, staneš se částí jeho duše a nejsi jeho nepřítelem.“

Tato zrádná slova „rádoby barda“ vyjadřují jeho naprostou neloajálnost a popření všech evropských hodnot, protože všichni dobří Češi a vlastenci víme, že každý Russák je našim úhlavním nepřítelem a z východu k nám nikdy nepřišlo nic dobrého a hodnotného. Bylo tomu tak vždy, od věky věků a bude tomu tak i nadále, na věčné časy a nikdy jinak.

Přiznám se, že jsem, z ryze studijních důvodů, jeho nedělní koncert v Kongresovém centru ve Zlíně také navštívil.(Neboť čtením zdejších blogů a diskuzních příspěvků těch správných demokratů a znalců všehomíra vím, co je vlastně Vica Noha zač!) Přemýšlel jsem, jestli si s sebou nemám, kromě manželky, vzít i píšťalku, abych byl schopen tohoto slizkého parchanta, bez jakékoliv sebereflexe, vyhnat z pódia.

Neboť jsem nepochyboval o uvědomělosti dnešního poučeného publika. Protože kdo jiný, než protestující, inteligentní a poučení občané by obětovali nemalou částku na to, aby mohli tohoto zrádce národa od přirozenosti, vyhnat z pódia a zachovat si tvář a jakous takous naději na demokracii. Ovšem jaké bylo mé zklamání, když se místo pískotu a bučení ozýval jen bouřlivý potlesk, který končil ovacemi, celý sál poslouchal nejen jeho rádoby songy staré i nové a některé si s ním i nahlas prozpěvoval. Když skandovaný potlesk střídalo hrobové ticho a kdy někteří senilové dokonce vytahovali kapesníky, byť chřipková sezóna dávno skončila.

Přiznám se, že mé pocity byly opravdu nanejvýš rozporuplné. Zvláště, když veřejně uvedl a zazpíval píseň, kde přímo naznačoval, odkud vane vítr při šíření protidemokratických bludů a prorusských narativů. Pětěrburk! Ano, jméno tohoto proklatého zrádcovského hnízda znělo na celý kongresový sál, za doprovodu dvou prodejných šumařů, kteří tohoto našeho zapšklého staříka, za neumělého šaškování, doprovázeli na bubny a harmoniku.

Fuj, chtělo se mi nahlas zvolat, ale z důvodu splynutí s rozjařeným davem jsem raději přizvukoval o to hlasitěji a tleskal ještě bouřlivěji. Tož tak to, přátelé milí, dopadá, když revoluce je příliš sametová a její strážci pracují v rukavičkách ještě sametovějších.

Přiznám se, že jsem se ubíral večerním Zlínem k domovu se smíšenými pocity. Stále jsem myslel na blížící se volby, kdy jde DOOPRAVDY o VŠECHNO!!!

Jak to asi může dopadnout, když dvakrát po sobě vyprodá největší sál v Baťově městě nýmand, který se ani nepokusí, alespoň dvakrát, třikrát za měsíc, posypat si hlavu popelem?!

Proč třeba veřejně a demonstrativně, nepoplive sošku, která mu byla udělena za tak pofidérní věc, jako je „přátelství a sbližování mezi národy“!? Proč ji nepošle zpátky, třeba na trupu nějaké rakety, dronu, nebo nějaké jiné holubice míru, přímo Putinovi, nebo alespoň nějakému jinému Russákovi!?

Naštěstí nemáme kolem sebe jenom bezvýznamné Vicanohy, Babiše, Okamury, Vidláky či jiné agenty cizích, nepřátelských mocností. V čele státu dnes stojí člověk charakteru ryzího, postojů pevných a přísahám věrný. Za každého režimu stojící na té správné straně a nezištně bojující za práva Čechů a Slováků se vší rozhodností a se vším nasazením.

Zlé jazyky falešných kamarádů mu sice přisoudily roli agenta Pávka, ale my všichni, uvědomělí občané naší krásné a bohaté země víme, že to byla jistě buďto zástěrka, mladická nerozvážnost, nebo promyšlené proniknutí do struktur rozkládajícího se režimu. Aby pak proti němu mohl bojovat všude, kam ho lid postaví, v osamění a v nebezpečí z odhalení, za naši svobodu! V té nejčestnější a nejuvědomělejší funkci, veden příkladem jiného hrdiny, hrdinného kapitána Minaříka, vzal na sebe i oběť nejvyšší, totiž členství a funkci v Komunistické straně Československa.

Všichni dobří Češi a správní demokraté totiž víme, jak to tehdy vypadalo. Díky panu prezidentovi vidíme, že není komunista, jako komunista. Už neplatí, že stejně jak nemůže být bývalý „afroameričan“, nelze být ani „bývalý komunista“! Že bývalý komunistický funkcionář může stát i ve funkci nejvyšší. Jen je k tomu potřeba opravdu hodně sebeobětování, odvahy, hroší kůže a popela.

A proto za svým agentem... pardon – prezidentem, stojíme a budeme stát pevně a neochvějně, až do konce. Je jednou z mála jistot, které nám dávají jakous takous naději. Slíbil nám, že se za naši správnou, liberální demokracii postaví stejně zásadově, jako vždy a za každého režimu. Pokud voliče o správném způsobu hlasování nepřesvědčí ty správné strany, je tu ještě on!

Náš hrdina a generál na motorovém oři! Ministry, stojící na straně nesprávné, prostě nejmenuje! Bůh ochraňuj našeho hrdinu a snažme se ze všech sil, abychom mu v jeho nelehké práci při budování té správné demokracie, byli co nejvíce nápomocni!