Protektorátní strategie

Leo K.

Štěpán Kotrba přišel s textem určeným vládě (můžete si ho přečíst na odkazu), ze kterého pro náhled jeho vyznění uveřejním jenom několik vět:

Vykňourali jste si na občanech na čtyři roky bohatnoucí republiku… Tvrdili jste, že umíte vládnout líp… Ukázali jste, že nejste lepší…Nerozumíte mezinárodní politice… Provokace a diplomatické urážky jste začali vy… Přidali jste se s jásotem k provokatérům, kteří dlouhodobě podrývají mír… Přidali jste se na stranu těch, kteří pod praporem demokracie provedli krvavý převrat na Ukrajině… Bojovali jste na druhém konci světa vždycky jen za cizí zájmy…Nyní podporujete agresivní nacionalisty na Ukrajině v domnění, že tím oslabíte a rozvrátíte Rusko…Vaše politika kontinentální ekonomické války s Ruskem znamená nejen ztráty perspektivního odbytiště, ale reciproční kroky Ruska nyní plošně decimují evropskou konkurenceschopnost. V USA se smějí. Nedostali jsme za to nic…Jděte k čertu. Takovou vládu tato země a tento lid nepotřebuje.

Štěpán Kotrba je popisován jako kontroverzní politický a mediální analytik, akademický sochař, designér a grafik. Jako drtivá většina umělců, i on je emocionálně vyhraněnou osobností a jeho názory jsou pro svůj emotivní náboj často na indexu. V jeho lamentaci nad zkázou samotného smyslu českého státu schází poukázání na prakticky stejný vývoj v celé Evropě, což podtrhl, na profesora češtiny komickou tečkou, 26. prosince předseda vlády Petr Fiala:

Když se budeme soustředit hlavně na to, co stoprocentně nefunguje, blbé nálady se nikdy nezbavíme…

Takováto formulace by byla sto vyvolat bizarní podezření, že mu projev napsal podplukovník Foltýn nebo vznikl automatickým překladem „zdeúřední“ řeči nějakého jiného vojenského představitele. Ať je tomu jak chce, tak nejenom tato formulace, ale i celé vyznění vánočního projevu svědčí o hlubokém pohrdání veřejností, o které má Petr Fiala dojem, že si ji vodí na vařené nudli. Možná si neuvědomuje, že toto pohrdání nejen uráží střední třídu, která všechny experimenty Fialovy vlády hradí ze svých rezerv, ale mobilizuje i tu chudší část společnosti, která si začíná uvědomovat, že za jeho vlády se všechno obrací a na tom, co je pravda, už nezáleží, vzdyť

vlády ničí svobody, právníci ničí spravedlnost, vysoké školy ničí znalosti, a media ničí informace.

Už záleží jenom na tom, co je „správné.“ A za správné se považuje přesvědčení, že osobní styl, tato parodie na individualismus, se s nehoráznou drzostí považuje za totéž co demokratická rovnost.

„Dej si pauzu“

Máš na to! Neostýchej se! Seberealizace je prioritou. Kult sebe sama – vydávaný za individualismus – je marketingový prostředek spotřebních korporací. Podvod, který se vydává za tvojí vůli, podvod, který nám vnucuje přesvědčení, že máme právo mít vše, po čem toužíme. Etika kapitalismu. Směnili jsme demokratické hodnoty za zboží stejně jako v XVIII. století rhodeští domorodci směnili půdu své vlasti za jabloneckou bižutérii. Jak už jsem zmínil, nejde o naše (české) specifikum. Povrchní šarm, neschopnost přiznat vinu, lhaní a s ním spojené podvody vládnou Evropě.

Je marné vybízet ke kritickému myšlení.

Požádáte-li libovolného Čecha, Němce, Francouze, Poláka či Řeka (a ostatní) o jeho soukromý názor na dění, uslyšíte jen málo upravený mainstreamový příběh konformní s tím, co je v dané krajině oficiální. A tak drtivé množství Čechů mluví o ruSSácích, Putlerovi, o ruské  agresi  vůči Gruzii a Osetíncům, přestože bylo i OBSE bezpochybně zjištěno, že šlo o neodpovědné, takřka soukromé dobrodružství bývalého gruzínského prezidenta Michaila Saakašvili.  Jaroslav Foldyna léta dokazuje, že stejného rodu je i masakr ve Srebrenici (červenec 1995), kdy se před světovou veřejností tají, že Srebrenice, popisovaná jako tzv. „bezpečná zóna,“ nebyla jen útočištěm pro uprchlíky, ale také muslimskou vojenskou základnou, které velel generál Naser Orič. Symbol utrpení muslimů byl využit ještě dříve, než se stal, když prezident Alija Izetbekovič své delegaci v září 1993 řekl, že intervence NATO v Bosně a Hercegovině bude možná jedině, kdyby Srbové vpadli do Srebrenice a zabili nejméně 5 000 jeho lidí.

Historizující lež má hluboké kořeny.

Takovým trvalým příkladem je stálé opakování tvrzení, že Adolf Hitler se do své funkce Vůdce Německé říše dostal demokratickými prostředky. Ale koncem dvacátých let v Německu žádná demokracie nebyla, což říká i podceňovaná Wikipedie:

Neschopnost demokratických politických stran utvořit stabilní vládní koalici přiměla prezidenta Hindenburga, který v roce 1925 vystřídal prvního německého prezidenta Eberta, jmenovat v březnu 1930 Heinricha Brüninga kancléřem. Ten nahradil parlamentní demokracii autoritativnější formou vlády, nicméně Brüningova snaha zastavit zostřující se hospodářskou krizi selhala. Kancléřova snaha postavit se nacistům zákazem nošení uniforem se minula účinkem a nový kancléř Franz von Papen již nastoupil kurs sblížení s NSDAP a Brüningův zákaz odvolal. Papenova vláda se však ukázala ještě labilnější než jeho předchůdce, a tak se 2. prosince 1932 stal kancléřem generál Kurt von Schleicher. Generálova snaha rozehnat nacisty pomocí armády za podpory odborů a levicového křídla NSDAP však zkrachovala a za Papenovy zákulisní podpory se novým kancléřem stal 30. ledna 1933 Adolf Hitler. Tím nacisté uchopili moc a vznikla „Třetí říše.“

Také těžko mluvit o demokracii, když ulicemi Berlína chodili paramilitantní bojůvky nacistů a komunistů jak ostatně svědčí i kultovní píseň SA Horst-Wessel-Lied (Die Fahne hoch!), ale stále se říká, že Hitler přišel k moci zcela demokraticky. To už nemůže být náhoda. Zvláště, když se podobné názory šíří celou Evropou.

Kdo je šíří?

V červenci 1945 jsme se z Plzně vraceli do pohraničí a než proběhl odsun strávil jsem mnoho času s místními Němci, většinou důchodového věku, kteří byli porážkou najednou zbaveni jistot a s obavou vyhlíželi budoucnost. Zvlášť jsem si oblíbil jednoho knihaře, který v dílničce na rohu Schulgasse v době naprostého nedostatku „čaroval,“ aby jím vázaná kniha byla důstojnou ikonou jeho řemesla. Obliba byla oboustranná, a když dostal dekret o odsunu, vzal mě do svého bytu: „Můžeš si vzít, co chceš.“ Byly tam stovky nádherně vázaných knih s měděným krumplováním, ale já jsem si vzal důstojnickou dýku s orlicí a svastikou, památku na syna, který zahynul u Orla. Vzít si jí s sebou nemohl a já, sedmiletý kluk, jsem byl na vrcholu blaha. Jenom jsem nemohl pochopit, že nejenom on, ale všichni ostatní Němci, na otázku co je nutilo být členy „Strany,“ se schoulili a mumlali „Das alles war Adolf…“

Dnes vím, že nacionální socialismus – nacismus – jim musel připadat přitažlivý. Kult mládí, síly, krásy a nezkažené (divoké) přírody s naivně historizujícími zkazkami starých Germánů (Prsten Nibelungův) stejně jako jednohlasnost (všichni táhneme za jeden provaz) byli přijímány jako nepochybné principy. Málokdo ví, že nacisté měli nejdokonalejší předpisy na ochranu přírody a jednohlasnost je i u nás pokládána za jedinou správnou. To, že Němci ve všech svých vrstvách desítky let trpěli falešnou koncepcí státu, moci a postavením jednotlivce neplynulo z Německých osobností. Nacismus by se nebyl dostal k moci, kdyby nenašel úrodnou půdu v širokých vrstvách obyvatel. Nechme otevřenou otázku

co z toho pro nás plyne?

Po válce se vyskytla otázka jak naložit s poraženou ideologií. Otto Hahn, Werner von Braun byli příliš cenní a proto je spojenci kooptovali do svých řad. Reinhard Gehlen, Wilhelm Hauser, Hans Schleyer a další, byli střední experti – ať si s nimi poradí Konrád Adenauer. V roce 1957 bylo procento bývalých členů NSDAP na ministerstvu 77 procent (dokonce vyšší než v době třetí říše).

Ale umělci? Jaký je z nich užitek? Šlo to tak daleko, že Leni Riefenstahlová, geniální režisérka, kterou fascinoval kontrapunkt geometrických tvarů a lidského těla je stále ještě považována za nacistku, protože natočila film Triumf vůle o sjezdu NSDAP v roce 1934 v Norinberku. Šlo o prostřední film z trilogie, kterou nejprve odmítla, že se nechce zaplétat do politiky a přistoupila na ní teprve po naléhání Hitlera a Goebbelse, že nemají zájem o propagační film, ale o umělecké dílo.

Riefenstahlová natočila s použitím celé řady avantgardních postupů nevídané umělecké dílo, které však paradoxně nejlépe propagovalo nacismus. Po válce kvůli tomu přišla o majetek a dva a půl roku byla internována a vyšetřována až jí bylo dáno vysvědčení, že nebyla a není nacistkou. Po té dokončila film Nížina, ale zničené osobní renomé udělalo z filmu propadák. A tak odjela do Súdánu dokumentovat kmen Nuba. Ani tato její práce neunikla dehonestaci, že jde o ideologii, o fascinaci nacistickým kultem těla. A tak se ptám,

jak naložíme i s ideologií dnešního řádu s pravidly

(které ovšem platí pouze pro jednu stranu sporu)? Největším odkazem evropského osvícenství je právo pochybovat. A z pochybností vyvozovat optimum. Učí někdo tomu pochybování? Musím si sám odpovědět NE.

Neumíme li pochybovat, jak můžeme mít vlastní názor?

Nejen, že nás nikdo pochybovat neučí, naopak jsme přesvědčováni, že pochybovat o činnosti vlády je „prodávání strachu.“ Pokus vlády zavést trestní čin Neoprávněná činnost pro cizí moc je metoda jak znevěrohodnotit svobodné volby – jak nám potvrzuje rumunský příklad. To, že máme vládu, která nemá precedens za celou moderní historii Českého státu, může i za to, že široké vrstvy obyvatel zaujímají jakousi protektorátní strategii – dokud se to dá přežít…

Nevím, jestli je to optimální.

Jenom nepatrná část německé společnosti nepodlehla kouzlu NSDAP, všechno spolu a Kraft durch Freude a my s úžasem hledíme na snímky davů zdravících starořímským pozdravem svého Vůdce a říšského kancléře. K tomu máme daleko, ale čím déle žiji, tím zřetelněji vidím, že podstatným rozdílem jsou jenom ty zdvižené ruce. Ruce, kterými se Němci hlásili ke své víře, kdežto my jenom pasívně sledujeme ty, kteří nás zastupují, jak trpělivě a zvolna rozebírají naše svobody, práva, zdravotnictví a školství.

Opravdu si zasloužíme vlastní stát?