Tři sestry

Marek Řezanka

Byly tři ženy, všechny velmi krásné:
Postava, oči, a ty dlouhé nohy.
Život té prvé u zdi brzy zhasne,
až zazní povel: Krutý, drsný, strohý.

Zvídavé oči černá páska kryje,
nohy i ruce poutá pevný provaz.
Šílené zrůdy na ni křičí: Zmije.
Ona jen šeptne: „Přijdou si i pro vás“.

Popravčí četa na ni zrovna míří.
Pokyn zní: Pal. Ona se k zemi kácí.
V hlavě má kulku, v hrudi nejmíň čtyři.
Vrazi jsou zatím spokojeni s prací.

Už vedou druhou, z davu na ni plivou.
Jde rovně, hrdá, přijala svůj osud.
Modlitbu stačí pronést úpěnlivou.
Ještě je živá. Stále dýchá. Dosud.

Opět zní rozkaz, druhá mrtvá padá.
První a druhá po sobě šly krátce.
Třetí, než na ni rovněž přijde řada,
nabádá lidi ke svržení vládce.

„Bez mých dvou sester“, pronáší ta žena,
„velice zlé to s většinou z vás bude.
Pokud můj život též nic neznamená,
nemáte šanci. Poznáte to všude“.

Kdekdo si šeptá, že co žena říká,
skutečně sedí. Ať se něco stane,
než třetí sestra u zdi zanaříká,
oči i údy pevně převázané.

Vždyť první sestrou sama Pravda byla.
Svoboda padla okamžitě po ní.
Která je ta, co stále ještě zbyla,
a která jarem přenádherně voní?

Která všem kolem krev zas do žil vlévá,
byť už ji takřka vedou na popravu?
Ta, která život vdechne kusu dřeva,
a která stojí při těch, kdo jsou v právu.

Ne, nemá pouta, pořád ještě věří.
Možná i proto zachránit ji chtějí
lidé, ti prostí, odvážní a kteří
nechtějí navždy přijít o naději…