O volovi ve funkci

Václav Traub

„Vždyť jsem přece chytrej kluk,“ podkouřil si ještě a už se v čerstvý funkcičce manažera veřejnýho záchodku začal pěkně naparovat. Kdo se přišel vychcat, tomu hned vykládal, že on není žádnej vůl, ale vedoucí, bez kterýho by to tady nešlo. Stejně dopadli i ti, kteří sem přišli za jinou prací.

„To je ale vůl,“ řekl jednou nahlas rosomák, když si dopínal poklopec. Vůl hned běžel na ústředí a nabonzoval rosomáka, že mluví sprostě. Rosomáka okamžitě zavřeli, vola pěkně povýšili a udělali z něj šéfa kanalizací.

Tady, ve svým novym úřadě, se už jen procházel v parádní uniformě, všem vysvětloval, jak by měli správně makat, a tvrdil, že on je tady nejdůležitější a nepostradatelnej.

Až se všichni naštvali a nakopali volovi prdel. Ten ale zburcoval armádu, která všechna neposlušná zvířátka postřílela.

A zase šel dál – byl z něho ministr, pak hlava státu. Seděl na trůnu, troubil do novin, jak je skvělej, chytrej, a celá zem šla pod jeho vedením logicky do háje.

Zloději loupili, vrazi vraždili, podniky krachovaly, ekonomika zmírala, zahraniční obchod neexistoval, nemocný chcípali a taky hovna na hajzlech neměl kdo uklízet.

Smutný konec.

Tak to ale skončí vždy, když dáš volovi funkci.