 |
| Nicole Bornová |
Tehdy byli prakticky vyhlazeni všichni Češi, Moravané, Slezané i Slováci a po naší zemi zůstal jen obří kráter, se srpem a kladivem na dně. Vše tehdy řídil Putin se Stalinem, kteří jsou známí i tím, že žerou české děti. Kdysi se nás před těmito ruSSáckými zrůdami snažil zachránit starý dobrák Hitler, ale bohužel mu to nevyšlo.
V posledních dnech začala řada našich největších českých osobností shrnovat v médiích a na internetu, jak se v roce 1968 hrdinně bránili ruSSácké invazi. Dovolte mi tedy připojit moje vlastní zážitky, a to přesně tak, jak si je pamatuji!
V roce 1968 mi bylo sedm let, ale na svůj věk jsem byl předčasně vyspělý. Když tedy přijely ruSSácké tanky, okamžitě jsem všechno pochopil a pustil jsem se do odboje od první minuty konfliktu. Připomínám, že v té době jsem ještě neměl výcvik rozvědčíka a nebyl jsem trojitým agentem 107, takže jsem se v odboji dopustil drobných chyb. Prosím, odpusťte mi to.
Hned 21. srpna jsem svoji hrdinnou rebelii začal v Mariánských Lázních, kam jsem doběhl lesem z 15 kilometrů vzdáleného domova. Provázel mě můj věrný bojový pes Rambo, neohrožený pražský krysařík, který se stal mým věrným přítelem v jedné pražské kavárně (jeho původní páníček se bohužel udusil sójovým latté).
Když jsme s Rambem do Mariánek doběhli, bylo město už plně okupované. Uprostřed města, přímo pod památníkem Osvobození Armádou USA, stály tisíce a tisíce ruSSáckých tanků. U Zpívající fontány vesele tančili opilí ruSSácký mužici a samotná fontána byla až po okraj plná krve hrdinných českých obránců z nedaleké prodejny oplatek.
Vydal jsem příkaz Rambovi, aby vyřadil z činnosti co největší počet tanků a obrněných vozidel, zatímco já provedu diverzní akci na základní škole. Rambo neohroženě vběhl mezi těžkou bojovou techniku a začal prokusovat tankům pásy. RuSSáci si zapomněli přivézt pumpičky i rezervy, takže jich stovky zůstaly stát na vypuštěných pásech a byly kompletně znehybněny. Okupační vojsko bylo takřka bezmocné, obzvlášť když se k Rambovi připojila i soudružka Nerudová a začala odpalovat obrněná vozidla pomocí sklenic se zkvašenými okurkami.
Bohužel jednoho ruSSáckého vojáka napadla lest – hodil Rambovi pískací gumovou kostičku, čímž ho bohužel vyřadil z provozu. Můj věrný psí přítel z pražské kavárny tak zbytek invaze strávil tím, že běhal mezi krvelačnými ruSSáky, aportoval pískalinku, vrtěl ocáskem, dával pac, válel sudy a dělal další ponižující akce, aby vůbec přežil. Nepřátelské vojáky přitom aspoň iritoval svým ječivým štěkotem a touto odbojovou činností alespoň poškodil sluchové orgány mnoha okupantů.
Já mezitím běžel do základní školy, kde jsem se rozhodl provést obrovskou sabotáž. Pomocí šikovného triku s kreditní kartou se mi podařilo otevřít zamčené dveře do skladu učebnic, kde jsem pak provedl největší proti-ruSSáckou akci historie. Bral jsem jednu učebnici za druhou a všude jsem přeškrtával slovo „ruský“ nebo „sovětský“ a nad to vždy napsal „svině“.
Měl už jsem hotových několik tisíc učebnic, když do školy vrazili ruSSáci. Z nějakého nepochopitelného důvodu mluvili maďarsky, německy a bulharsky, ale tím mě nezmátli – všechno to byli ruSSáci a basta! Povedlo se mi dvojitým saltem vyskočit z okna a venku jsem rychle vylezl na borovici. Vojáci se pode mnou rychle seběhli a začali na mě vztekle štěkat, drápama sdírali kůru ze stromu a vztekle cvakali ostrými zuby. Začal jsem zapalovat šišky a házel je po nich. Vojákům chytaly husté chlupy a uniformy a stovky z nich skončily v nemocnici s těžkými popáleninami. Byli ale příliš zuřiví a já věděl, že mě dříve nebo později dostanou. Snažil jsem se tedy pískáním přivolat mocné sojky z Krušných hor, které by mě odnesly do bezpečí. Krakonošovy sojky nakonec opravdu přiletěly, ale nedokázaly uzvednou mé svalnaté sedmileté tělo. Okupanti dole pod stromem mezitím vztekle přehryzali kmen a já se skácel do jejich houfu.
Byl jsem zajat a odvlečen na stanici veřejné bezpečnosti, kterou už ruSSáci mezitím obsadili. Začali mě mučit, stříkali na mě silný proud vody z hadic, pouštěli mi Mrazíka a pak se dokonce pokusili břitvou oholit husté chlupy z mojí svalnaté hrudi. To už bylo moc!
Vzedmul se ve mně vztek a všechny jsem zmlátil pomocí taek-won-do a karate, které jsem kdysi cvičil s Chuckem Norrisem. Vyběhl jsem z budovy VB na ulici. Kolem zrovna projížděl nějaký kolaborant na terénní motorce. Shodil jsem ho na zem a motorku konfiskoval.
Začala automobilová honička, kdy mě pronásledoval zbytek tanků a obrněných vozů, kterým můj krysařík Rambo nestihl prokousat pásy. Chytrými manévry jsem spoustu pronásledovatelů zlikvidoval a dojel jsem až do lázeňského lesíku, kde jsem se schoval v opuštěném uranovém dole. Armáda okupantů mě ale nakonec vyčmuchala.
V dalším kole útěku jsem skončil na příkré stěně hory Klínovec, kde mě palbou z rotačního kulometu přišpendlila ruSSácká helikoptéra. Byl jsem v pasti! Ale nakonec jsem se dostal i z téhle prekérky. Z hory jsem odvážně seskočil do korun stromů, což nikdo nečekal. Jedna ostrá větev mi ale při pádu roztrhla sval na ruce. Vyndal jsem tedy svůj univerzální skautský nožík a díru v ruce jsem si zašil. Pak jsem pokračoval v útěku, během kterého jsem vyráběl z klacků a kamení všemožné pasti, které ruSSáky zabíjely po tisících.
Nakonec mě ale přeci jen dostihli a zajali…
Bránil jsem se tomu jako pravý český lev, ale donutili mě vystudovat na rozvědčíka. Dokonce mi začali psát pochvalná hodnocení o tom, jak ideologicky čistý jsem a jak skvělá budoucnost mě čeká mezi komunistickými kádry. Já ale mezitím připravoval pomstu a nakonec jsem se stal nejen největším Vůdcem NATO, ale i nejmocnějším a nejkrásnějším
No, tak tohle byl můj rok 1968. Tohle byl naprosto realistický popis nejhorší události v historii naší Třetí Říše…pardon, v historii naší české republiky. Vlastně to byla jediná událost historie, o které vám teď dovolíme mluvit.
Nechceme, aby vás dezorientovaly nějaké jiné události. Mohly by se z vás totiž stát ruSSácké svině a zombíci, kteří by kousali lidi kolem sebe a mohli by je nakazit ruSSáckýma nesmyslama, jako třeba že mít znak SS na přílbě nebo křičet nacistická hesla z vás dělají nacistu. Takhle mi to aspoň vysvětlil můj dobrý přítel a intelektuál Otík, který mimochodem v roce 1968 taky prováděl spousty diverzních akcí proti ruSSákům (a to se narodil až 8 let po té události, prostě borec!).
Autor (autorka?) tohoto realistického popisu událostí roku 1968 je neznámý. Není si totiž jistý, jestli je ještě povoleno dělat si legraci z mentálně hendikepovaných lidí, kteří díky láskyplné zahraniční pomoci dokázali plně ovládnout náš mediální prostor i politiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Email mě upozorní na Váš komentář. Díky za trpělivost.