Jak oslabit konkurenci

Homer Simpson uvádí analýzu z ukrajinského webu Strana.today, který považuje za ukrajinskou verzi Parlamentních listů. Téma je: komu prospívá válka a jak ji vést s nejmenšími náklady a největšími výnosy pro organizátora války.

Dnes uplynuly přesně tři měsíce od zahájení izraelské pozemní operace v pásmu Gazy. Během této doby jedna z nejsilnějších armád na světě - IDF - se vší svou silou nedokázala plně ovládnout celý sektor. Ppro pochopení, pokud jde o rozlohu, je to až jeden a půl Mariupol s jeho předměstími. Gaza je přitom téměř úplně blokována a proti izraelské armádě stojí několik desítek tisíc militantů Hamásu, kteří nemají ani letectvo, ani rozvinutý systém protivzdušné obrany a mají minimum těžkých zbraní.

Válka však pro IDF pokračuje tvrdě a podle samotných Izraelců by mohla trvat ještě mnoho měsíců.

A na Ukrajině už téměř dva roky bojuje další z nejsilnějších armád na světě, ta ruská, která díky faktoru překvapení dokázala na začátku invaze obsadit rozsáhlá území, ale pak v roce 2022 utrpěla bolestivé porážky od ukrajinských jednotek a nyní považuje za své velké vítězství udržet frontu během protiofenzívy Ozbrojených sil Ukrajiny a také postoupit o několik kilometrů v malých městech a vesnicích Donbasu.

Méně známá ve světě, ale ze stejné série, je skutečná porážka, kterou Houthiové uštědřili koalici vedené Saúdskou Arábií během její intervence v Jemenu.

A pokud budeme simulovat válku na nějaké jiné frontě (bez použití jaderných zbraní) – například mezi Čínou a Tchaj-wanem, Severní a Jižní Koreou, Indií a Pákistánem – pak se události s největší pravděpodobností budou vyvíjet v podstatě stejným způsobem, jako se nyní vyvíjejí v Gaze nebo na Ukrajině – velmi dlouhé bitvy o nějaké korejské nebo tchajwanské Marinky, Rabotiny a Krynki.

A pokud si například představíme situaci, kdy by v roce 2022 Ukrajinu nenapadlo Rusko, ale armády NATO zahájily invazi do Ruské federace přes společnou hranici v pobaltských státech a na poloostrově Kola (opět bez použití jaderných zbraní), pak by se události s největší pravděpodobností vyvíjely stejně jako ve válce na Ukrajině. NATO by se mohlo zmocnit například Kaliningradské oblasti nebo Pskova, ale pak by bylo zastaveno někde u Petrohradu, Novgorodu a Murmansku. S následnou protiofenzívou Ruska (po všeobecné mobilizaci).

A v souladu s tím vypadají naprosto fantasticky i scénáře uchvácení Evropy Ruskem, o kterých se v poslední době často mluví. Suvalský koridor do Kaliningradské oblasti, široký 100 kilometrů, by ruská armáda (bez použití jaderných zbraní) prorážela nejméně deset let stejným tempem, jako je nyní u Avdijivky nebo Marinky, i kdyby před ní stála jen polská armáda (nemluvě o tom, kdyby jí na pomoc přispěchaly další země NATO).

Existují pro to nejméně dva důvody.

První je vojensko-technický. Stejně jako během první světové války došlo ke strategické slepé uličce, kdy se obranné prostředky staly silnějšími než prostředky útoku. A nyní je nemožné vytvořit velké úderné skupiny pro rozsáhlou ofenzívu, protože nepřítel je odhalí během několika hodin nebo dokonce minut a zasadí jim drtivý úder. A ti, kteří se do útoku pustí, budou zničeni v minových polích a cílenými údery dronů, dělostřelectva a PTŘS. Proto nyní všechny pokroky postupují pomalu, v malých skupinách a s těžkými ztrátami. Válka se mění v opotřebovávací bitvu s nepředvídatelným výsledkem – komu rychleji dojdou muži, zbraně a morálka.

Je možné, že vojenské a technické myšlení nějak najde cestu ze slepé uličky, ale nebude to prolog k rychlým vojenským vítězstvím, protože existuje ještě jeden důvod – geopolitický.

Když NATO v roce 1999 bombardovalo Jugoslávii, jeho vůdce Miloševič věděl, že nemá žádnou pomoc. Proto souhlasil s podmínkami Západu a ztratil kontrolu nad Kosovem. Když koalice vedená Spojenými státy v roce 2003 napadla Irák, generálové Saddáma Husajna také věděli, že jsou odsouzeni k pomoci, takže odpor rychle skončil.

Nyní je situace ve světě zásadně odlišná: objevily se mocenské póly, nezávislé na Západu, a dokonce vůči němu nepřátelské. Pokud si představíme, že se Spojené státy náhle rozhodnou zaútočit na Írán, pak bude scénář radikálně odlišný od scénáře v Jugoslávii a Iráku. Íránu jistě pomůže jak Rusko, tak Čína, jak jen to bude možné. Proto se Teherán nevzdá a bude Američanům klást tvrdošíjný odpor, stejně jako Ukrajina s podporou Západu již téměř dva roky tvrdošíjně vzdoruje ruské invazi. A na každý vojensko-technický průlom na jedné straně existuje okamžitá symetrická reakce z druhé strany.

Proto v moderním světě válka neznamená vítězství a řešení jakýchkoli problémů pro zúčastněné strany. To znamená, že obě válčící strany byly automaticky poraženy už samotnou svou účastí ve válce a třetí zvítězila. A jedinou otázkou je rozsah porážky, který závisí na tom, jak dlouho bude válka trvat. A pokud některá ze stran zahájí vypuknutí války, rovná se to dobrovolnému skoku do propasti, jejíž jedinou útěchou je, že nepřítel letí do propasti poblíž.

A jedna věc je, když jste Hamás, který vědomě souhlasí s rolí "torpéda" udeřit na Izrael, a to i pod hrozbou vlastního zničení, aby splnil úkoly starších soudruhů, kteří ještě nejsou přímo zapojeni do války. A něco jiného je, když se sám prohlašujete za "staršího soudruha", ale zároveň osobně rozpoutáte válku se všemi důsledky, které z toho vyplývají pro vás.

V této souvislosti stojí za zmínku populární teorie, že prostřednictvím válek na Ukrajině, na Blízkém východě, možných válek na Tchaj-wanu nebo v Koreji se nezápadní svět snaží rozdrtit "světovou nadvládu" Západu. A že tyto války jsou pro Západ extrémně nebezpečné. V Rusku a na Západě je tato myšlenka prezentována různými způsoby. Na Západě se říká, že "autoritářské režimy se pokoušejí rozdrtit světový řád založený na pravidlech tím, že koordinovaně zpochybňují svobodný svět a otevírají jednu frontu za druhou". A v Rusku jde o boj proti "západním globalistům" a "hegemonii zlaté miliardy".

To vše připomíná situaci v předvečer ruské invaze na Ukrajinu, kdy západní média psala o tom, jak Rusové za pár dní či týdnů dobudou Kyjev a jaká grandiózní porážka bude pro Západ, jako by podněcovala Kreml k útoku.

Pokud však přijmeme teorii "zlaté miliardy", která je nyní populární v Rusku (říká, že západní země si chtějí udržet svou dominanci a vysokou životní úroveň na úkor zbytku světa), pak na jejím základě, jaké je skutečné nebezpečí pro Západ z válek, kterých se přímo neúčastní?

Z toho, že dvě nezápadní země - Ukrajina a Rusko - jsou ve válce? Nebo například to, že se Korejci budou navzájem zabíjet? Nebo Číňané z pevniny a Číňané z Tchaj-wanu? Nebo Pákistánci a Indové?

A zajímá se dnes Západ skutečně o procesy globalizace?

Globalizace ve skutečnosti prospívá především Rusku, Číně a dalším nezápadním zemím. Protože díky volnému (nebo relativně volnému) přístupu k trhům a technologiím má nezápadní svět příležitost rozvíjet se s náskokem. Výroba se přesouvá ze Západu do zemí globálního Jihu, což vyvolalo deindustrializaci Spojených států a EU. V důsledku toho dnes Západ ztrácí hospodářskou převahu. A zvoní na všechny zvony o expanzi čínského zboží, kterému EU a Spojené státy nemohou konkurovat.

Proto má Západ, vycházíme-li z konceptu "zlaté miliardy", na jedné straně zájem na omezení procesů globalizace a na druhé straně na co největším oslabení zemí nezápadního světa a zároveň konsolidaci západního světa.

Série válek mezi zeměmi nezápadního světa je nejlepším způsobem, jak dosáhnout obou cílů.

Válka na Ukrajině vytvořila Rusku celou řadu vojenských, politických a ekonomických problémů, zintenzivnila konsolidaci globálního Západu kolem Spojených států, vytlačila ruskou ropu a plyn z evropského trhu.

Válka na Tchaj-wanu povede k zapojení Číny do dlouhodobé konfrontace, vytvoří hrozby pro čínský zahraniční obchod po moři a ospravedlní nejpřísnější omezení přístupu čínského zboží na evropské a americké trhy a samozřejmě i na všechny ostatní trhy (kvůli sekundárním sankcím). Způsobí to odliv investic jak z Číny, tak z celého regionu.

Válka v Koreji "vypne" dalšího ekonomického konkurenta USA a EU: Jižní Koreu. Bude to znamenat rizika pro Japonsko. Ještě více investic poteče z celé východní Asie do západních zemí.

Válka mezi Indií a Pákistánem by měla stejný účinek. Nebo Írán a Pákistán. Nebo Írán a Turecko.

Velká válka na Blízkém východě by zkomplikovala ekonomické vazby Evropy s asijskými zeměmi kvůli ohrožení dopravních tras, zvýšila závislost EU na ekonomických vazbách se Spojenými státy a zároveň by zničila význam Dubaje jako relativně nezávislého a rychle rostoucího finančního centra.

V důsledku toho se svět vrátí do stavu z počátku 20. století, kdy rozvinutá průmyslová ekonomika existovala pouze v Evropě a Severní Americe. A Západ se v plném souladu s konceptem "zlaté miliardy" stane prosperujícím Elysiem ze slavného sci-fi filmu na pozadí válek, chudoby a devastace celého okolního světa.

A tohoto výsledku bude dosaženo v zastoupení, krví někoho jiného, a dokonce pod hesly "boje proti západní hegemonii a zlaté miliardě". Koneckonců, nebyl to Biden, ale Putin, kdo zahájil invazi na Ukrajinu. A je nepravděpodobné, že by Tchaj-wan byl první, kdo zaútočí na Čínu. Stejně jako z Jižní Koreje do Severní Koreje.

Proto je pro nezápadní země zahájení války mezi sebou sebevražedným rozhodnutím.

Takový scénář je však nebezpečný i pro Západ, který se na rozdíl od vesmírné stanice Elysium z filmu stále nachází na planetě Zemi.

Hlavním rizikem je, že Západ sám bude zatažen do války, na kterou není připraven a nechce se jí účastnit. A tato válka se může stát jadernou. Protože jaderné zbraně vlastní i nezápadní země, a pokud se pro ně válka zvrtne, mohou je použít jak proti svým bezprostředním protivníkům, tak proti Západu.

V první řadě se to týká Ruska, které má největší jaderný arzenál na světě. Na základě této hrozby existuje na Západě několik konceptů.
První vychází z premisy, že Rusko musí být rozdrceno jakýmikoli prostředky, musí být vojensky poraženo, musí být rozloženo, a proto je třeba Ukrajinu co nejvíce podporovat.
Druhý vychází z předpokladu, že první koncept znamená velmi vysoké riziko jaderné srážky, a proto musí být válka ukončena co nejdříve.
A někteří jdou ještě dál a domnívají se, že je nutné uzavřít mír s Ruskem globálně a učinit z něj spojence Spojených států a EU (tedy obrazně řečeno vzít Ruskou federaci "na palubu Elysia"), protože v nestabilním světě budoucnosti mohou ruské přírodní zdroje a jaderný arzenál Západu výrazně pomoci.

Ale ve skutečnosti nyní Západ realizuje další "střední" koncept - nezastavit válku, pokračovat v pomoci Ukrajině, ale opatrně, aby nevyprovokoval Rusko k eskalaci. To znamená, ať válka doutná a pak se uvidí. Možná se koncept změní na jeden z prvních dvou.

Druhým rizikem je, že nové války způsobí nové migrační toky do západních zemí, kde tato otázka již vede k tvrdé konfrontaci.

Třetím rizikem je vnitřní rozkol na samotném Západě mezi pravicově konzervativní, nacionalistické a levicově liberální kruhy. To vytváří velmi vysoké politické napětí a z dlouhodobého hlediska ohrožuje jednotu Spojených států a EU (pokud se Trump dostane v Americe k moci). Kromě toho existují finanční nerovnováhy po 15 letech aktivního zaplavování západních ekonomik peněžní zásobou.

To znamená, že pokud celý svět vzplane válkami, pak Západ nemusí být schopen zůstat stranou.

Ideální volbou pro lidstvo jsou proto globální dohody o novém světovém řádu, které berou v úvahu změny, ke kterým ve světě došlo, a zájmy všech zemí. To umožní vytvořit stabilní pravidla hry a zaměřit se na společné řešení globálních problémů.

Historie však ukazuje, že vedoucí mocnosti ne vždy jednají racionálně. A velmi často sebevražedné. První světová válka skončila zhroucením impérií, která ji iniciovala, a v dlouhodobém horizontu ukončila éru světové nadvlády západoevropských mocností. I když to začalo velmi vesele a k nadšení všech.

Ale nyní, alespoň před světem, existují příklady válek, které se již vedou.
A pro každého jsou jejich náklady a důsledky zcela zřejmé.