Rozvrat PRO

Jindřich Kulhavý

Vcelku perspektivní strana PRO 2022 slibující být dostatečně vhodnou opozicí současné Pětikoalici prochází bouřlivým obdobím. V době konání důležitého sněmu ji opustilo plno známých tváří a Jindřich Rajchl si dosadil své nejbližší spolupracovníky do vedoucích funkcí. Naopak odešla Petra Rédová známá především z doby covidové, jakožto výrazná odpůrkyně vakcinace (viz připojený článek Vidláka doleji)

Jindřich Rajchl je z historického pohledu velmi rozporuplná osoba. Má dost dobrou školu politiky z dob, kdy se pohyboval v českém fotbalu, tedy v totálním morálním bahnu. Kdo se v něm aspoň na chvilku neocitnul, může mít na tuto sféru naivně pozitivní pohled. Bohužel, obchod a peníze výrazně významem přesahují sportovní umění a talent jednotlivců, takže jde v podstatě o drtičku mládeže, z níž projdou nejvýše nikoliv ti nejlepší, ale často ti nejohebnější. Pokud má tedy někdo žaludek na to účastnit se na funkcionářské špíně naší kopané, je dokonale připraven na kariéru profesionálního politika.

Kauz kolem Rajchla je více, otázkou zůstává, nakolik v nich měl dotyčný stěžejní roli. Trochu jiné to bylo v Trikoloře, kde zastával post místopředsedy a po pro mnohé nepochopitelném konci Václava Klause ml. se pokusil stát jeho nástupcem. Nestalo se, tedy odešel a založil vlastní stranu. Kdo zažil vzestup i pomalý pád Trikolory na vlastní kůži, tak dobře ví, že nejhorším pro začínající perspektivní stranu je předčasný boj o možné funkce, které by v případu volebního úspěchu mohly přijít. Trikolora na to doplatila, PRO dělá stejné chyby, zdá se. Rajchl přes všechna negativa udělal dost práce a svou aktivitou dokázal stranu dostat mezi subjekty, kterých si všímají média i vládní strany. Na jeho besedách je plno a přivedl na Václavák desítky tisíc odpůrců současného režimu. Pro plno lidí se stal určitou formou spasitele, který má dostatečnou schopnost proniknout do nejvyšší politiky a působí jako silný protihráč současné vlády. Opět je třeba se ptát, je li tomu tak a nakolik dokáže bojovat za potencionální voliče, případně nejde li pouze za svým cílem a za zájmy, které se nakonec vůbec nemusí promítnout do představ ,,dezolátů“ o budoucím vývoji naší země. Pár náznaků by tu bylo.

Rozvrat v PRO rozhodně na solidnosti straně nepřidá. Jde opět o další tříštění sil, které musí Pětikoalici dělat doslova radost. Rajchl evidentně využil jistého absolutismu, který mu zajišťuje rozhodující slovo. Budoucnost ukáže, zda li byl tento krok tím pro partaj správným. Dovolíme si predikovat, že nikoliv a oslabí ji to. Nevnímáte li Rajchla jako Mesiáše nové opozice či jeho obdobu, pak se stalo něco, co jste očekávali. PRO má však nadále plno věrných podporovatelů, kteří Rajchlovi věří a berou ho, jako vůdčí osobnost. Je věcí každého, jak současnou situaci vnímá. Jisté je, že tu něco příliš nevoní a pozadí PRO není křišťálově čisté. Rajchl je velmi ambiciózním mužem a ve svém okolí bude chtít mít jen takové lidi, kteří nebudou mít ambici vyšplhat na stejný stupínek. Pamatujete na Vita Bártu a Věci veřejné? Bohužel to nebudí zrovna důvěru. Nicméně je třeba sledovat budoucí vývoj. Neodsuzujme s předstihem, buďme však velmi ostražití. Naše věštba? Rajchl právě prohrál volby do EU a dost možná přišel o pár zásadních lidí.

Vidlák

Víte, kdo může za moji nadstandardní pozornost pro stranu PRO? Její (bývalá) jihomoravská organizace. Seznámili jsme se loni na podzim a protože to byla dobrá parta, vlastně jsem ani nevěděl jak, ale začal jsem se objevovat na setkáních s veřejností. „Daníku, můžeš tehdy a tehdy?“ To byl nejčastější telefonát od Petry Rédové, který jsem za poslední rok slyšel. A tak jsem začal jezdit.

Měl jsem to s veškerým komfortem. Petra mě zpravidla někde vyzvedla, já se prostě jen nakvartýroval do auta, oni mě dovezli do sokolovny, tam jsem se postavil, řekl jsem svůj šlágwort, počastoval nevybíravým způsobem majnstrýmová média, oglosoval současnou situaci, zodpověděl pár otázek, podal si ruku s lidmi a pak mě zase odvezli domů.

Petra navíc začala namlouvat moje články, protože jihomoravský tým je velice akční. Vznikla z toho stránka na youtube, kterou sledují především kamioňáci, kteří nemohou číst, ale mohou poslouchat. Je to velmi náročná práce. Píšu každý den a aby vznikla jůtubová verze, museli si dva lidé každý den najít čas, aby to vzniklo. Ty nejlepší články se pak ještě doprovodily sestřihy (zpravidla) ze zpráv a dávaly se na TikTok, který měl obrovské dosahy. Každodenní práce… Aneb, jak dělat dosah takřka bez peněz.

Od jara doteď jsem s Petrou strávil v autě desítky hodin. Vždycky jsem žertem říkal, že si mě adoptovala. Když zjistila, že mám rád kofilu, nikdy na ní nezapomněla. Jednou jsem někde před lidmi zmínil, že mám rád věnečky a od té doby byly skoro na každé akci připravené. Jihomoravský i jihočeský kraj v tomto byly vždycky naprosto excelentní. I v té nejmenší dědině vždycky čekal plný stůl a příjemní lidé.

Jen naprosto výjimečně jsem byl na nějaké spanilé jízdě, kde nebyla Petra a naopak na mnoha akcích, kde ona byla, jsem já nebyl. Stíhala všechno. Lidé ji měli spojenou s dobou covidovou, co já vyslechl telefonátů s dotazy na podlomené zdraví ať už kvůli vlastnímu koronaviru, nebo kvůli možným vedlejším účinkům po očkování. Nebo jiných obtíží, které s tím nesouvisely. Petra jim zařizovala přes známé doktory různá vyšetření nebo s nimi alespoň problém prokonzultovala. Říkával jsem jí, že je jak Matka Tereza.

Do toho ještě psala do vězení dopisy Patriku Tušlovi… vůbec vlastně docela často psala někomu do basy a prožívala to. Pak přišel projekt Propomoc, kde celý tým připravoval videa a návody pro vyplnění formulářů na sociální dávky, které byly pro leckoho tak složité, že si s tím sám neporadil. Snažila se spojit s asociací seniorů a propojit svůj projekt s jejich právními poradnami, protože se to vhodně doplňovalo.

Já jsem vždycky seděl na sedadle vedle a říkal jsem si, že to snad ani není možné. Každý týden někde mezi lidmi, do toho koordinace týmu zdravotníků na demonstraci, do toho měsíčně deset směn v londýnské nemocnici (ano, platí tam tak dobře, že stojí za to, tam lítat), každodenní namlouvání mých článků o přestávkách v rachotě, vypravování demonstračních autobusů… uměla dokonce i menší sponzory… Pomohla mi tak s vydáním první knihy, kdy jsem o tom vůbec nic nevěděl.

Celý jihomoravský tým byl srdcařský až na půdu. Takhle jsem je poznal. Nic nebylo problém, vše se řešilo za pochodu, veškeré mráčky byly vyřešeny ještě dřív, než z nich mohlo zapršet. Když jsem Davidu Moosovi nadhodil, že bychom spolu mohli dělat pořad Ajťák a Vidlák, tak udělal přípravy do druhého dne. Žádné čekání, žádné zdržovačky. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by takhle obětavě dělal každodenní mravenčí práci. O takových blbinách, jako roznášení letáků, ani nebudu mluvit. Jižní Morava je prostě pracovitá a venkovská. Přesně podle mého gusta.

Petra byla všude a díky ní jsem byl všude i já. Nikdy bych nebyl schopen stíhat tolik veřejných akcí, nebýt jí. Nikdo se za stranu PRO nebil tolik, jako ona. Nikdo nestál na stráži, jako ona. Nikdo nevěřil tak hluboce, jako ona, nikdo nebyl tolik přesvědčen o smysluplnosti celého konání. Nikdo neobětoval tolik volného času i osobních peněz. Nikdo nevedl ohnivější diskuse na fejsbůku, vždycky v tomto byla lvice a když někdo sahal na to, co měla ráda, uměla kousnout. Všichni to o ní věděli a věděli to dávno předtím, než jsem se vedle ní objevil já. Nejvěrnější z věrných, nejpracovitější z pracovitých, nejbojovnější z bojovných. Bylo snadné se nakazit jejím entuziasmem.

Pak to dopadlo, jak to dopadlo. Petra z PRO odešla a s ní asi padesát dalších členů. Už jsem psal, že nebudu vynášet žádné informace, protože ctím svoje vlastní zpovědní tajemství. Lidi se občas prostě nepohodnou tak moc, že už to nejde dál. Polovina dětí v této zemi ví, jaké to je, když jdou tatínek s maminkou od sebe. Neshody ve směřování života. Je běžné, že se rozcházejí i ti, kteří se předtím milovali. V politice je to každodenní jev. Politické životopisy běžně obsahují členství ve třech i čtyřech stranách. Jen zcela výjimečně najdete někoho, kdo po celou svojí kariéru zůstal v jedné straně. Kdo od začátku do konce zůstal v jedné jediné, první hoď kamenem.

Rozchody jsou vždycky nepříjemné. I ty politické. Vždycky to bolí. Přijde poslední kapka (která ani nemusí být největší), o té se pak mluví, ale vždycky nejprve musel nakapat plný pohár. Vždycky.

Nechci komentovat, jak z mého pohledu vypadalo to, co předcházelo rozchodu. Ale je mi smutno z té mzdy, kterou Petra na rozloučenou dostala. Ta nejvěrnější a nejpracovitější byla hladce označena za zhrzenou aktivistku, která se nespokojila s místem na kandidátce. Dva roky její práce najednou neznamenaly vůbec nic. Celý její tým neznamenal vůbec nic. Aktivisté jsou pro stranu problém a je třeba s nimi zatočit co nejrázněji. Ta, která byla ještě před měsícem nejvěrnější s věrných, se konečně odkopala, zrádkyně jedna.

Aby Petra dokázala, že je věrná a pracovitá, tak věrně a pracovitě sloužila dva roky. A aby dokázala, že je zhrzená aktivistka, toužící po postech, na to stačilo mít jiný názor na směřování strany a odejít. Sice před sněmem odešlo dalších padesát lidí, kteří měli proti směřování strany také výhrady, ale ti jako by nebyli. V neděli večer za všechno mohla jedna jediná samotinká Rédová. Po čtrnácti probrečených nocích si ještě užila závěrečný shittstorm. Dlužno ale říci, že jí to nakoplo. Utřela si slzy, protože zjistila, že truchlila za něco, co nemělo žádnou cenu. Dav, který jí nedávno provolával slávu, najednou na jediný povel volal „hanba.“ Bez přemýšlení.

Jsem také zhrzen. Pro tu mzdu nejpracovitějšímu týmu, jaký jsem měl čest poznat. Pro ty desítky kofil, které jsem dostal, pro ty věnečky takřka na každičké štaci. Pro ty desítky hodin v autě plných nadějí z toho, že tentokrát se to konečně povede, i když statistiky říkají něco jiného. Pro to pohrdání nad srdcaři aktivisty, kteří sice pracují, ale vlastně jsou na překážku, protože si dovolují mít připomínky. Pro tu lehkost, s jakou byla všechna práce zapomenuta a pro tu tvrdou reakci. Pro tu zlobu, že se stalo něco, co se v politice děje úplně běžně. Lidé přicházejí a odcházejí. Většina z nich to ovšem dělá až po volbách… Viď, Vondráku a Macuro!

Jsem tribun lidu, nikoliv politické strany. Píšu, co vidím. Píšu, i kdyby mě to mělo poškodit. Píšu, i když se teď možná dočkám stejně hladkého odsudku jako Petra Rédová. Vidláckou čest mám ale jen jednu. Nejsme v háji, protože jedna Rédová odešla z politické strany. Jsme v háji, že se to musí řešit nasměrováním fejsbůkového davu proti pracovité holce, která v té chvíli mlčela a tiše odcházela. Jsme v háji, protože bylo strašně snadné zapomenout na všechno, co pro tu stranu udělala. Jsme v háji, protože bylo úplně jednoduché, udělat z bojovníků a srdcařů bezskrupulózní kariéristy. Jsme v háji, protože bylo snadné Petru nařknout z intrik, ty pak vítězoslavně rozebírat a ukončit to licoměrnou nabídkou k návratu. Jsme v háji, protože nosiči vody nemají nikdy a nikde žádné zastání. Jsme v háji, protože odchod padesáti lidí nebyl důvodem ani k minimálnímu kompromisu. Jsme v háji, protože ve jménu boje proti vládě není žádná cizí oběť dost velká.

Mýlil jsem se. Ale mýlil jsem se, protože jsem PRO vnímal skrze Petru Rédovou a jihomoravský tým. To bylo to PRO, které viděli lidi, to bylo to PRO, kterému jsem věřil. To bylo to PRO, kvůli kterému tomu začala věřit i veřejnost. To bylo PRO kvůli kterému jsem téměř vlezl do stranické politiky. Jihomoravský tým byl to PRO, pro které jsem bubnoval na demonstrace.

Petro, jsem s Tebou!