V blogu převládají satirické články. Ironie může být záchranou před úplným zblbnutím z dnešního světa.
A Homer S. je moje oblíbená postavička: hodně lidská, se všemi vadami a nedostatky.
Západ došel v cenzuře a přepisování klasiky až k absurditě a Putin straší Evropu již od 15. století …
– Krmí tě lidé? Uklízejí po tobě lidé? Pak jsi otrokář! Foto: Záběr ze seriálu (To by mne zajímalo, jak se nazývají pak ti, co takových „služeb“ využívají proto, že by neměli čas na svou „práci“, třeba takoví západní (nejen) liberální politici, vedení nadnárodních korporací a třeba ještě ten tak zvaný samozvaný „hlubinný stát“? Demokratičtí licoměrní otrokáři? Nebo třeba Osvícení otrokáři? Nebo jim ti lidé pomáhají z dobré vůle a ochotně sami? Pozn.překl.)
Jak se klasika upravuje, aby se zalíbila moderním trendům
Ludmila PLOTNIKOVÁ
Při přepisování dějin se z knih, filmů a dokonce i z obalů výrobků stále častěji odstraňují výroky, které jsou podle moderních liberálních měřítek nekorrektní.
První oběti
Existují již klasická díla, která se USA rozhodly zcela opustit. Tak např. bylo oscarové drama “Gone with the Wind” (Jih proti Severu) odloženo řadou amerických televizních kanálů a streamovacích platforem. Společnost WarnerMedia pochopila, že nebude možné vystřihnout všechny scény, které ukazují černochy-otroky, a film z vysílání stáhla: „film je produktem své doby, který zobrazuje některé etnické a rasové předsudky, jež se bohužel v americké společnosti odehrávaly”.
Zcela přepracovány byly i ikonické etiketky, které po desetiletí zdobily nejen obaly potravin, ale i populární knihy kuchařky. Byly například odstraněny obličeje bájných příbuzných tmavé pleti strýčka Bena a tety Jemimy, jejichž vyobrazení bylo považováno za připomínku doby otrokářství. Kromě toho byl z obalu Land O`Lakes, jednoho z nejoblíbenějších másel v Novém světě, odstraněn portrét indiánky, který byl předtím v tisku bez jakýchkoli stížností původních obyvatel Ameriky od roku 1928.
Uncle Ban
Ukázalo se, že černá tvář strýčka Bena otvírá něčí rány … Foto: Shutterstock
Posmrtná cenzura
Nejčtenější a nejpřekládanější spisovatelka světa Agatha Christie sotva kdy očekávala, že bude mít tu pochybnou čest, že by byla ve jménu tolerance odredaktována její díla.
Nakladatelství HarperCollins, které vlastní práva na knihy Agathy Christieové, oznámilo, že její díla budou vydávána ve zkrácených verzích. Její knihy budou zbaveny pasáží, které by mohly “ranit city některých čtenářů”. Tak ve sbírce “Poslední případ slečny Marplové a dva příběhy” vymazala slovo “indiánský” z výrazu “jeho indiánská postava” a z románu “Karibské tajemství” vyškrtla pasáž, která vypráví o tom, jak hrdina nevidí v noci v křoví dívku tmavé pleti.
Pozor – děti!
Jeden z nejoblíbenějších kreslených seriálů na světě, Tom a Jerry, nebyl vyřazen z nabídky. Před jeho uvedením však americké televizní stanice začaly varovat: “Film může obsahovat zastaralá kulturní poselství”. Ukázalo se, že jde o občasnou přítomnost služebné tmavé pleti, která pracuje v domě, kde žijí hlavní hrdinové.
Dětská literatura na Západě obecně láme všechny rekordy neznámého ideálu tolerance. Vezměme si například příběhy britského pohádkáře Roalda Dahla. Jeho romány, povídky a pohádky už téměř půl století nevyvolávají rozruch. Prodaly se jich miliony výtisků a byly přeloženy do mnoha jazyků. Majitelé práv a nakladatelé se však teď rozhodli pojistit a provedli více než sto úprav Dahlových děl. Například Augustin Gloop v Karlíkovi a továrně na čokoládu se z “tlustého” stal “obrovským”. Paní Twitová z “Tweetů” byla “příšerná a ošklivá”, nyní je jen “příšerná”. “Divný africký jazyk” z téže knihy se stal prostě “africkým”. Z Dahlových knih byly odstraněny definice “bílý jako socha” i “šílený”.
Dokonce i britský premiér Rishi Sunak (který je shodou okolností indického původu) byl překvapen přílišnou tolerancí nakladatele.
Inspirováno hudbou
V USA se také pokoušejí o předělání baletu Louskáček ruského skladatele Petra Čajkovského. A to přesto, že v Americe je Louskáček nejen jedním z hlavních symbolů Vánoc, ale také hlavním živitelem divadel a společností, kterým přináší až polovinu ročních příjmů.
Předělávka spočívá v “odstranění rasových stereotypů z libreta a hudby i aristokratického původu tohoto baletu. Stereotypy, které našli zastánci tolerance, jsou následující:“Ve druhém dějství se na scéně objevují sólisté představující sladkosti a nápoje různých kultur (španělská čokoláda, čínský čaj atd.). Tváře tanečníků zapojených do čínského tance jsou natřeny žlutou barvou, což posiluje ponížení a urážky”.
Čistá historie
Je třeba přiznat: tolerantní “hon na čarodějnice” na Západě nepodporují všichni. Vlivná australská historička umění Denise Chapmanová odsoudila úpravu klasických děl: “Nemůžeme vymazat historii. Musíme ji znát. A umělecká díla nám v tom pomáhají.”
Její kolega profesor Isaac Jacko připomněl, že umění, a zejména literatura, má vedle zábavy a dalších funkcí i funkci vzdělávací. Je přesvědčen, že “ničení historie a literatury jakéhokoli období vymazává dobu, jaká byla”.
“Politická korektnost zašla příliš daleko,” řekl.
Mimo možnosti kapsy
Elihu Yale
Obchodník s otroky nebo otec zakladatel? Černošský chlapec málem přiměl univerzitu ke změně názvu. Foto: Umělecká galerie Yaleovy univerzity
Jedna z nejprestižnějších amerických univerzit – Yaleova univerzita – byla otevřena již v 18. století z peněz obchodníka Elijaha Yalea. Na stěnách univerzity po staletí visely reprodukce obrazů nizozemského malíře Johna Verelsta. Plátno zobrazuje filantropa obklopeného dalšími bohatými lidmi, vedle něhož stojí páže s tmavou tvářičkou. To vůbec nikoho nezajímalo, dokud Spojené státy nezačaly vymazávat z historie všechny, kdo byli tak či onak spojeni s otroctvím.
Pro začátek byla na Yaleově univerzitě vytvořena komise, která zjišťovala totožnost zobrazených tlouštíků: kromě Elijaha Yalea se do ní dostalo několik britských boháčů. Ale kterému z nich patřil černošský chlapec, se zjistit nepodařilo. Yale však byl pro forma ocejchován a obrázky byly staženy, i když se objevily i radikální návrhy – například přejmenovat univerzitu. Ale po vyčíslení částky, kterou by přejmenování stálo, vedení Yalea návrh zamítlo. Jak se zdá, když jde o velké peníze, není prostor pro toleranci.
NA TÉMA
Kuindži už není ruský
Dalším módním trendem v západní kulturní politice je rušení všeho ruského. Nemáme na mysli zákaz vstupu ruských operních hvězd na evropská jeviště nebo výzvy k odstranění Puškina a Dostojevského z knihoven. Takových příkladů bylo za poslední rok mnoho, i když klasiků literatury se nakonec nedotkly. Existují však neméně absurdní příběhy.
Majitelé londýnské Národní galerie přejmenovali obraz Edgara Degase nazvaný Ruské tanečnice na Tanečnice v ukrajinském kroji.
To jsou ty ruské – é, pardon – ukrajinské tanečnice …
Metropolitní muzeum umění v New Yorku oznámilo, že obrazy Archipa Kuindžiho a Ivana Ajvazovského již nepatří do kategorie “ruské umění” a jsou považovány za ukrajinské.
Na seznam nehmotného dědictví UNESCO byl urgentně zařazen boršč jako ukrajinské národní jídlo. Jediný účel – opepřit to Rusku, promiňte za kulinářský termín.
Prezident Ruské federace straší Evropu již od 15. století
Vladimir Skačko
Tohle není k smíchu ani na 1. dubna. Je to totiž pravda na hranici rozumového šílenství. A masového, a proto těžko léčitelného i politickou psychiatrií.
Letos 30. března se objevila zpráva, že londýnská Národní galerie chce “do lepších časů” odstranit obraz Jana van Eycka kvůli rozšířeným stížnostem na podobnost postavy s … ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
Jedná se o obraz “Portrét manželů Arnolfiniových”, který malíř namaloval v roce 1434. Třetina 15. století, tak jaký tehdy Putin, Johne!? Ale ne – Angličanům je stejně hrozně špatně …
Ale to není všechno. Van Eyck má samostatný portrét pana Giovanniho Arnolfiniho, namalovaný o rok později – tam je situace ještě hrozivější. Zdá se, že se na něm “Putin” vůbec neusmívá. Tedy vysmívá se skrz naskrz po ta staletí debilům, promiň, Bože. (Až by se chtělo říci – již tenkrát KGB a FSB opanovaly „západ“ … pozn.překl.)
No, ale tento obraz není ve Velké Británii, zdá se, že je v Německu, v Berlíně. I když i tam že – všechno není v pořádku. Je tam Olaf Scholz, kancléř mimořádně nesmělý, ministryně zahraničí “zelená” Annalena Berbocková, dáma mimořádně psychicky labilní, možná proto, že není jasné, zda je to Anna, nebo naopak Lena. Pak je tu Robert Habek, jehož pracovní náplň – náměstek kancléře a ministr pro klima – mate Gretu Thunbergovou, která nedokáže pochopit, jak lze skloubit ekonomiku a ochranu klimatu, když průmysl zabíjí životní prostředí a vede ke globálnímu oteplování nebo ochlazování (Greta je zde nerozhodná) …
No, dobrá.
Vysvětlím to pro ty, jak bych to řekl mírně, mentálně nedostatečné. Děsivě se třesoucí, psychicky labilní Britové na van Eyckově obraze, který je považován za jeden z nejzáhadnějších v uměleckém světě, údajně zobrazujícího bohatého kupce z Brugg, přístavu a centra flanderské obchodní říše, Giovanniho Arnolfiniho a jeho nevěstu Giovannu Chenami, vidí Terrana Putina, ač odborníci po celou minulost viděli „zákeřně“ něco jiného. Poprvé v dějinách malířství jsou muž a žena zobrazeni nikoli jako zákazníci, ale jako obyčejní lidé v prostředí svého domova. A novinkou je i póza budoucích manželů, kteří se spojili za ruce, nestojí odděleně, jak bylo v té době zvykem.
Odborníci se přou, zda byla Giovanna před svatbou s Giovannim těhotná, nebo to není jen ne zcela dobře složená látka na břiše, která na takové šaty podle tehdejší módy a ženichova bohatství vyžadovala až 35 metrů.
Moralisté říkají, že dívka je před svatbou těhotná, a proto budoucí manželé stojí v pokoji, a ne na ulici – na ulici nedávají najevo “hanbu”. Ale pak se i moralisté dojímají k slzám: vidíme muže a ženu ve chvíli, kdy si sexuálně nedočkavý, ale vážený kupec slibuje, že si vezme tuto ženu, pro kterou právě tento kupec zvedl ruku při slibu. Pes u jeho nohou je obzvlášť rozkošný – je to velmi drahé plemeno, předek bruselského grifonka, a symbolizuje již manželskou věrnost a oddanost.
Tak tady to máte! Na portrétu tedy není žádný Vladimír Vladimirovič. I když van Eyck je samozřejmě geniální člověk a jako všichni malíři do jisté míry vizionář. A co teprve, když se mu také nelíbili Angličané, kteří v době rozkvětu Flander ještě krčili na svém ostrově, ale už se pokoušeli o imperiální majestát budoucí Východoindické společnosti (založené teprve v roce 1600). Ale van Eyck také naháněl konkurenci strach. S předstihem, aby předčasně nezačali vrčet a vyvyšovat se …
Sám Van Eyck byl podle některých badatelů neuvěřitelným mistrem v podání a hře se světlem. Navíc muž, který výrazně ovlivnil olejomalbu. Nebyl sice průkopníkem, ale hodně ovlivnil formování tohoto směru ve výtvarném umění, a to díky tomu, že vytvořil nový typ směsi malířských barev, jejíž součástí byla tempera. Říká se, že díky ní získaly barvy na jeho portrétech mimořádnou zářivost. A perspektiva v obrazech, propracovanost kompozice spolu se světelností vytváří zvláštní plastický účinek, který mistrova díla odlišuje a vytváří jednotný celek s potřebnou mírou symboliky a svébytnosti jeho malířského způsobu.
Jan van Eyck namaloval svůj slavný a pro Brity děsivý obraz v roce narození svého prvního dítěte. Sám v té době dozrál k vážnému vztahu, když si koupil dům v Bruggách a oženil se s jistou Markétou, ženou, která byla podstatně mladší než on. Její portrét patří rovněž mezi mistrova díla a její podoba nikoho neděsí.
S tím nebudu polemizovat. Ale ať je to jak chce, situace naznačuje, že v jejich politice “likvidace Ruska” jeden z jejích iniciátorů už ne tiše, ale velmi hlasitě jezdí šustě zadkem po břidlici a hlavou po střeše. Koneckonců, podobnosti mezi Van Eyckovým Giovannim Arnolfinim a Putinem si prý „náhodou“ všiml údajný ukrajinský pracovník, z něhož se vyklubal bdělý vlastenec “Něnky” (ze slova Nezaležnaja a i možná ironická narážka na chůvu – njanja – няня) i v Mlhavém Albionu. Zanedlouho se muzeu začaly sbírat hrozby znesvěcení obrazu. Ve jménu vítězství “nad Putinem”.
A to bude teprve veselo, pokud bude obraz odstraněn a hrozba Britům přitom přijde z druhé strany. Ostatně deník Telegraph s odvoláním na odborníka na střelné zbraně Paula Jamese tvrdí, že Spojené království ohrožuje šíření neregistrovaných zbraní z Ukrajiny, což rozhodně přispěje k rozšíření organizovaného zločinu na ostrově.
Dříve byl takovým zdrojem ohrožení občanskou válkou zmítaný Balkán a nyní Ukrajina. “Hrozba z Ukrajiny je stejně velká, ne-li větší, vzhledem k množství zbraní, které se tam dovážejí a které jsou případně neregistrované. Takže si myslím, že je to skutečná hrozba,” řekl údajně James novinářům.
A Spojené království dokonce posílá na Ukrajinu tanky Challenger. To by bylo pořádně „švihlé“, ne? Kdyby taková „výměna“ přišla i na ostrov. Ale stejně by mě zajímalo: bude to zase Putinova vina?
Glosa:
A co dodat k obavám Angličanů? Využiji slov satirika Michaila Zadarnova z jeho vystoupení:
Co jsou to vlastně Angličané? Kdysi dávno žili na Britských ostrovech Britové. Když Caesar porazil Kelty – a Keltové jsou velmi bojovný národ – vydal se dobýt Britské ostrovy. Zotročili Brity. Ženy znásilňovali, muže zabíjeli. V genech došlo k první mutaci, vloudil se strach. Pak přišli Anglosasové, germánské kmeny z Jutského poloostrova, kde je dnes Dánsko. Znásilňovali ženy, zabíjeli muže. Pak přišli Skandinávci a proces se opakoval. Pak Normané vyvraždili dvě třetiny mužské populace a znásilnili ženy. Angličané jsou čtyřikrát znásilněné Britky. Strach mají v genech.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Email mě upozorní na Váš komentář. Díky za trpělivost.