Kachny

Patrick Ungermann

Snížení červnové valorizace starobních důchodů se v poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky odhlasovalo ve stavu legislativní nouze. Legislativní nouzi vyhlásila předsedkyně dolní komory PČR Markéta Pekarová Adamová na žádost vlády, a to z důvodu rychlejšího schválení ponížené valorizace důchodů. Tak o tom informují ČTK České noviny.

Opakovaným použitím legislativní nouze k rychlému prosazení svých záměrů se vyznačuje pětikoalice, která inzerovala předvolební plán osvobodit lidi od legislativních nouzí. Legislativní nouze paní Pekarové má trvat do 22. března 2023.

K vytloukání zákona připravovaným zákonem se záměrem ušetřit na důchodcích a nenahradit jim plnou výši inflace (tehdy ještě prezident republiky) Miloš Zeman uvedl: „Dobrý stát má podporovat a chránit jednak ty, kdo se ještě nemohou bránit, a za druhé ty, kdo se už nemohou bránit. … Stát, který šetří na důchodcích, není dobrý stát. Proti tomu vládnímu návrhu zpomalit valorizaci důchodu jsou námitky jednak právní a jednak věcné. … Právní námitky spočívají v tom, že bylo nesmyslně vyhlášeno, že je legislativní nouze, přičemž podle zákona legislativní nouze se vyhlašuje pouze v případě katastrofy, ať už živelné, hospodářské nebo třeba pandemie.“

Inflační nedovalorizovaný úbytek na penzích se propojuje s celkovou sankční, lze říct i s politickou drahotou, na kterou ještě nasedá drahota lakomá, kdy někteří vozatajové kapitalismu pochopí svět příležitostí jako trh, a tož si trhnou.

Jako součást Evropského svazu vyhlásila i Česká republika Ruské federaci válečné hospodářské sankce. Dá se hovořit o tom, zda v Rusku sehrávají spíš plusovou nebo mínusovou úlohu.

V některých západních zemích došlo k zabavení ruských peněz, úmysl zabavovat ruské nemovitosti stále žije, některé výrobky, které si Ruská federace zadala v západních zemích, nedostala nebo nedostala včas a zboží podražilo i v ruských obchodech. Nicméně si Rusko, jako surovinová země, našlo jiné, zajímavé a solventní obchodní partnery s ohromnou poptávkou. Rubl se nezhroutil.

U nás působí stejné sankce dopadem na hmotnou životní úroveň v absolutní hodnotě jako protičeské. Evropská unie uvádí, že protiruské sankce začala zavádět už 24. února 2022. Cena potravin pak překotně vzrostla o 50%, o 100%, 150% i o 200%! Za vyvrtání zubního kazu a zaplombování prozatímní výplní jsem zaplatil 3 600 korun! Ať už za drahotou stojí více činitelů, existuje průkazně od února 2022 a v lidech vyvolává odvahu.

Na budovách úřadů jsou u nás zpravidla dva stožáry nebo dvě jamky na vlajky. Býváme dvojvlajková země, což odkazuje na stav, kdy nad námi někdo další „bdí“. Jeho bdělost nám hněte diplomacii, pravidla soužití i sebevyjádření. Spoustu lidí to ponižuje.

V okamžiku, kdy se válka o Ukrajinu rozšířila o jasně deklarovanou přítomnost ruských vojsk v zemi, vylétly u nás na stožáry ukrajinské vlajky. Někteří lidé je vyvěsili sami od sebe. Rychlost, s jakou ukrajinskou zástavu vyvěsily státní instituce včetně škol, poukazuje na sehraný krok se schopným velením.

Měsíce plynuly, drahotu začala provázet propaganda i zastrašování. Je u nás dost lidí, kteří se dorozumí rusky i anglicky a touto jazykovou branou se dostávají ke zvěstem, co neprošly mediálním sítem v České kotlině.

Naučili jsme se příčiny současné války nacházet i na Ukrajině, rovněž v Evropské unii i ve Spojených státech amerických a dovtípili se, že všechny tyto strany musí čestně a s vůlí k dohodě zasednout s Ruskou federací k jednání o míru. Jinak se z bídy všech válkou zasažených zemí nevyhrabeme.

Ukrajinské vlajky časem opadaly jako listí z dubu – ne všechny a ne hned. Horlivci se v souvislosti s nimi dopustili několika chyb: Bikolóra v mnoha případech ze stožáru vymístila naše národní barvy.

Září je slavnostní měsíc, kdy rodiče svými dospělými kroky doprovázejí první krůčky dětí do škol. Také na budově školy, kam jsem zavítal, vzdouval vítr ukrajinskou a EU vlajku. Ta naše chyběla. Proč si pro vzkaz, že Evropská unie chce Ukrajinu, odpouštět naši zástavu?

Jiná chyba spojila s ukrajinskou vlajkou strach i odpor k vládní politice. Je to případ, kdy odklon od demokratizace zakazuje i trestá názorovou pestrost, polemické prostředí, až nakonec mohou lidé volit mezi tichem nebo protiruskými stanovisky.

Prostředí typu: halten Maul und weiter dienen máme zkušenostně spojené s krajní zlovůlí. Nad případy nacistického názvosloví i symboliky na ukrajinském bojišti (nejnověji německé kříže na tancích – Kyjev věc hodnotí jako selhání jedinců) také vlaje ukrajinská vlajka.

Spojení mezi strachem z represí, nenávistí k represím i k sankční bídě a ukrajinskou vlajkou, myslím, posilují sami naši státníci. Nepotrestaný nenávistný plakát s žijícím státníkem v pytli na mrtvoly, výroky typu: teď řešíme Ukrajinu (nemá zvolený politik na prvním místě pracovat pro lid, který ho opravdu platí?), a proč vyplácet příspěvek na bydlení těm Ukrajincům, kteří si u nás vydělají výplatu a nemají na starost děti? Na druhou stranu chybí lidem představený plán, jak ven z inflační spirály. Takové okolnosti z ukrajinských barev oblíbený obrázek nedělají.

Osobně pokládám za nejhorší vinu na straně této vlády zatažení mé země do války. Příznaky toho, jak naše národohospodářství částečně zastává roli krmného substrátu války provází otázka, na jak dlouho v nás převládne strach.

Jenže dodávky zbrojiva a výcvik ukrajinských bojovníků na našem území z nás legitimní cíl ruského střeliva skutečně dělají. Ať už po takovém zásahu zahrozíme pěstmi Strakově akademii nebo Moskvě, jednu věc nebudeme smět. Nebudeme se smět divit…

Pro mě je válka mezi Slovany nepodporovatelná tragédie. Je třeba proti ní mluvit, je dobré proti ní pracovat. Někdo si vyvěsí ukrajinskou vlajku – proč ne. A jiný třeba ruskou. Nakonec, je Ruská federace mezinárodně uznaný stát s vlajkou. Dávám přednost ruským barvám spolu s ukrajinskými (pořadí je možné uvést i opačně – jedna a jedna budou vždycky dvě), jelikož v bratrovražedné válce fandím jedinému cíli, kterým je jednání o míru.

Nenapadlo by mě, že následující věc budu muset vysvětlovat lidem s vysokoškolskými tituly: Volnost názorového projevu je pro případ účasti země ve válce v jednou bodě velmi důležitá. Záměna hrdinů a padouchů se v praktické politice může dít co dvacet, třicet let, často i častěji. Ale nechodíme všichni do klubu politických rváčů.

Znám případ, kdy se v Německu po výuce dějepisu zeptal syn otce: „Cos dělal, tati, za nacistů?“ (Je poučné vědět, že v současném Německu se ruské vlajky na demonstracích objevovat mohou, když to tak někdo cítí.)

A jindy u nás položil hoch tatínkovi dotaz: „Kdes byl a cos dělal za normalizace?“ Vím, že otcové v obou případech odpověděli, že nic moc dělat nešlo. Takové odpovědi mládež nebaví. Mládež touží být při překotném dospívání principiální.

Když dnes, političtí funkcionáři, vrátíte lidem možnost sebevyjádření a už na ni nebudete sahat, umožníte nám, abychom po letech zvídavým dětem řekli: „Cítil, myslel, povídal a dělal jsem to a to, a nestydím se za to.“ Nebo: „Dnes vím, že jsem se mýlil.“ Jinými slovy, nezakážete, ale umožníte nám lekci z demokracie, a plakáty o tom, že EU přináší svobodu s demokracií tisknout vůbec nemusíte. Ušetříte peníze, protože, kde jsou skutky, nemusí být slova.

Ve vztahu k tématu rusko-ukrajinské a NATO-ruské války zatím pětikoalice vytvořila prostředí, ve kterém nesmí zaznít podpora ruských stanovisek k válce, jeví se, že nebude možné rozebírat, jakými případnými kroky mohla převratová-popřevratová Ukrajina pro válku s Ruskou federací pracovat a zda, případně jak transatlantická skupina Ukrajince na válku s Ruskem připravovala přinejmenším od roku 2014.

Už nyní se o tom nemůže bádat při mediální rozpravě. Školami, včetně vysokých, prosakuje udavačství. Když habsburský císař František II. navštívil Lublaň, vzkázal tamním profesorům: „Kdo mě slouží, musí učit, jak nařídím. Kdo nechce, nebo přichází s novými idejemi, toho odstraním.“ Kabrňák, pověděl jim to upřímně. A kde je dnes jeho mocnářství?

Někteří lidé by z průčelí Národního muzea nejraději sňali ukrajinskou vlajku. Článek, který čtete, vám mohl objasnit, že vůbec nemusí jít o akt hanobení něčích symbolů, které poněkud dřevěná propagace začala zaměňovat za symboly naše.

Některá média dokonce přichvátala s předsudečnou tezí, že sundávání ukrajinských vlajek vyjadřuje proruská stanoviska. K vydírání strachem se dál vyslovovat nebudu. Na protivládní demonstraci v Praze z 11. března se objevil i Miroslav Ševčík, děkan Vysoké školy ekonomické. Ministr školství zalitoval, že na Ševčíkovo odvolání ze zaměstnání nemá právní nástroje. Rektor VŠE děkana Ševčíka k opuštění zaměstnání v souvislosti s vystupováním na veřejnosti včetně sobotní protivládní demonstrace vyzval. Znovu se, prosím, vraťte ke vzkazu císaře Františka lublaňským profesorům…

Někomu je, jinému nemusí být sympatický Miroslav Ševčík. My ale nechceme dopustit, aby demonstrace proti válce přes dvoje hranice a proti politické drahotě s počínajícími represemi přišly o spojení s inteligencí, s odbornou veřejností.

Osekat mírové hnutí na skutečné křižovatce dějin a vydávat svědectví o tom, že jde o partikulární zájmy silně omezených lidí bez intelektuálů, to může stát za vyhazovy z práce s mládeží nebo na poli vědy a výzkumu. Příslib, že jestli vyjde z křižovatky dějin česká státnost v plném rozsahu, tak na inteligenci na stránkách dějepisu nezapomene, nestačí. Braňme na vládě nezávislé odborníky širokým petičním, letákovým, demonstračním hnutím. Chtějme přesvědčit sebekošatější koalici, že vyrovnaný život za strach nevyměníme. Především bychom neměli trpět, aby se odklon od volnosti argumentačního projevu prohluboval a zafixoval.

I na téma hospodářských sankcí se podívejme novýma očima: Sankce proti jedněm při všemožné podpoře druhých, jak vidno, nepracují pro mír, a tak jsou opravdu válečné. Nemyslím, že trvalý klid zbraní přinese úplné vítězství kyjevské vlády nad moskevskou.

Po pravdě jsou na jihovýchodě Ukrajiny nejen ruskojazyčné, ale kulturou a celkovým způsobem života ruské celky. Není se co divit. Slovanské jazyky, kulturní shody i odlišnosti do sebe plynule přecházejí. Naše národy se prostě územně potkávají. Gordický uzel současného sporu představuje už pojetí zadržování.

Transatlantická skupina se snaží Rusko zadržovat letitou rozpínavostí. Ruská federace mezitím nabrala sil a podnikla (z územního pohledu) mírnější expanzi ve snaze zadržet transatlantickou skupinu. Myslím, že to obojí jde dělat bez války. Roztržení soupeřů můžeme docílit uznanou neutralitou středo a jihoevropského prostoru.

Myslet a vyjadřovat se, nebo se jako kachny seřadit?