Tuhle jsem neslyšel z úst mé babičky (která uměla moc pěkně vyprávět - zejména tu o zlobivém prasátku - tím asi myslela mně), ale zažil jsem ji sám a byl jsem v ní jedním z hlavních (samozřejmě kladných) hrdinů.
Říkám si, že je nejvyšší čas přestat myslet na politiku a války, a odreagovat bolavou duši vzpomínkami na minulé časy.
No a v těch časech bylo období, kdy jsem s partou rybářů jezdil asi deset let na ryby na Poprad poblíž Staré Lubovně a protože jsem to neuměl, byl jsem pověřen jejich obsluhou (udit ty je jejich podměrečné kusy pstruhů, jelců a ostroretek, uklízet, nakupovat a vykonávat další pomocné práce).
Hned při prvním výjezdu mě chtěli předvést, jak jsou šikovní. Když seděli u vody a stále ani ťuk, začali být dost nevrlí.
Já měl na starosti odměnit vítěze mužnou dávkou slivovice, a oni byli stále střízliví, kdežto já, hlídaje oheň aby nevyhasl, jsem již střízliv nebyl. S takto získanou odvahou jsem si vypůjčil jeden z prutů, nabodl na háček něco, co vypadalo jako žížala a hodil do vody, provázen jejich útrpnými pohledy.
Samozřejmě se mě to zamotalo a já seděl jako myška a pomalu tu věc rozmotával. Na konci konce mého snažení tam samozřejmě bylo co - samozřejmě ryba (ba co dím, v mých očích to byl žralok). A já s tím neštěstím běžel za diplomovanými rybáři, volaje "pomóc, co s tím mám dělat".
Od té doby a po všechny následující roky jsem měl přísně zakázáno kazit jim bojovou morálku a byl jsem pověřen chodit na hřiby. I tam jsem neměl štěstí.
Vybral jsem si takovou krásnou planinu s nádherným výhledem na Vysoké Tatry s čepičkami sněhu a lesíky - no jedna báseň. Opět jsem měl smůlu.
Nasbíral jsem za něco přes dvě hodiny asi více než dvě stovky hříbků a přesto, že jsem vybíral jen dorostence, koš nabíral neúnosnou váhu. Když si podělíte počet hříbků a minut tam strávených, zjistíte, že jsem dřel jak soumar: shýbnout - utrhnout - očistit - uložit - úkrok bez chvíle oddechu.
Nakonec jsem znaven spočinul na jednomu pařezu a jen jsem bez zájmu počítal co vidím a co už nechci. Po druhé desítce jsem toho nechal a hlavu hrdě vztyčenou (abych ty hříbky neviděl) jsem kráčel pryč z těch galejí. Zapomněl jsem přitom na další ze svých smyslů - sluch - a ty nešťastné hříbky, které nikdo nechtěl mně chrupaly pod nohama.
Jak říkám galeje - fyzické i duševní. Ty další mě čekaly při krájení a sušení. A to jsem měl zanedbané jiné domácí práce (především to uzení) a zejména jsem byl střízliv, kdežto mí druhové již ve veselé náladě mně sdělovali, co všechno ulovili a co musím dále zpracovat.
------------------
S jedním z nich jsme vzali gumový člun, láhev něčeho na zahřátí (voda měla jen 13 stupňů a vzduch ne o moc víc) a nechali se zavézt na hornější tok Dunajce, že si těch 10 či 15 kilometrů sjedeme. Když to můžou sjíždět na pltích, bude to pro nás (kteří jsme měli praxi při traverzech přes líný Poprad) hračka.
Náš další soukmenovec odjel s autem na dohodnuté místo a čekal. My jsme nasedli, odrazili a protože nám bylo zima, otevřeli tu láhev a zahřívali se. Samozřejmě, na prvních peřejích jsme se převrátili. Když jsem spočítal kameny na dně Dunajce a vynořil se, zjistil jsem, že jsem z leknutí pevně držel své pádlo. Můj kamarád měl větší štěstí, vyklopil se blíže břehu, udržel pádlo i člun, a nadšeně volal: "Zachránil jsem ji". Nemyslel tím nějakou vodní vílu, ale tu láhev. Byla nepoškozená, uzavřená s ještě uspokojivým stavem hladiny. Byla velmi vhodná pro zbytek cesty.
Když jsme drkotajíce zuby nastoupili do vyhřátého auta, ona užitečná tekutina (nikoliv voda z toho Dunajce) začala konat své dílo. Než jsme dojeli k místu táboření, povykládali jsme tu historku našemu řidiči vícekrát i posléze dalším kamarádům v táboře. Když mě ukládali ke spánku, bojoval jsem prý u dna toho zatracenýho Dunajce už s chobotnicemi. Škoda, že jsem usnul, mohl jsem být ještě větší hrdina.
A takhle jsme si pohádkově žili.
Homer Simpson
Ostrava
Znám také tu pohádku o zlobivém prasátku.
OdpovědětVymazatTak tedy – v jednom velmi útulném chlívečku, žilo jedno malé prasátko. Mělo všechno na co si vzpomnělo – vždy čistou podestýlku ze slámy, v korýtku jen to nejlepší žrádýlko .
A přesto nebylo spokojeno – co mu chybělo? Chtělo se podívat do světa, pravda občas bylo vypuštěno na dvorek, ale to nebyl ten svět, které vidělo dále za plotem a který chtělo také poznat.
A tak jednou, když zjistilo, že vrátka dvorku byla pootevřená - sebralo poslední zbytek odvahy a vyběhlo světu vstříc.
Poznávalo - jak vypadá les s vysokými stromy, jak vypadají louky na kterých byla spousta květin, jak vypadá potok s chladnou vodou. Prasátko bylo tím poznáváním a tou svobodou tak unaveno, že si na kraji lesa zdřímlo.
Probudilo se až pozdě večer, no vlastně - už svítily všechny hvězdy a zrovna v ten čas byl Měsíc v úplňku.
Les, jeho stromy, které jej ve dne uváděly v úžas svou výškou – prasátku nyní naháněly hrůzu svými dlouhými stíny a navíc už nebylo takové teplíčko na jaké bylo zvyklé ve svém chlívečku s čistou podestýlkou ze slámy.
Začalo naříkat – co jsem si to jen způsobilo – vždyť v chlívečku mi bylo tak dobře a teď už jej asi neuvidím a žrádýlko neochutnám.
Tu najednou uslyšelo volání své hospodyně : „ Prasátko, kde jsi….“
„ Tady , tady „ - zvolalo přešťastné prasátko a spolu s hospodyní uhánělo zpět na dvorek statku a šup do svého chlívečku – tentokrát s pevným úmyslem už svět poznávat nechce a pro jistotu ani na dvorek nevkročí – zkrátka nebude zlobivé.
Vždy jsem s napětím čekal a těšil se, na tu poslední pasáž návratu k podestýlce a ke korýtku. Babička měla hlas Růženy Naskové a tomu nešlo odolat.
Pravda – dnes vím , že to byla bábina starost, abych někde – na svých výpravách neuvízl, měl byl jsem vždy při chuti poznávat „ svět kolem bábina stavení“.
Ale přesto mi v té hlavě do dospělosti zůstala – přiznávám ta vábivá představa – čisté podestýlky ze slámy a korýtka s nejlepším žrádýlkem a zásadní kroky ve svém životě jsem konal s maximálním sebezapřením a posledním zbytkem odvahy.
A to bude podle mne vysvětlení - proč valná většina lidiček dnes - v této republice – nepůjde na žádné demonstrace a nebude protestovat proti drahotě, proti omezování svobody projevu a jiným omezováním neomezenin – zatím máme podestýlku a korýtka, možná - už ne s nejleším žrádýlkem, ale my si zvykneme i na druhou jakost.
Šlápoto, výborný závěr. Jsme jako ti čuníci, ještě máme co v korýtku a jakž takž čisto pod sebou.
OdpovědětVymazatAle termín zabijačky se blíží!
Pozdravuj Hanku a Hanku.