Už teď útočím na emoce. Jakže? On se chce předvádět!
No ano, dokonce jsem měl více aut, tak k deseti, což za dobu lidského života není tak moc.
Řeč nebude o ani nádherné limuzíně, v které bych se rád nechal vozit, ale o autu, ve kterém současný dědek Homer jezdil ve svém mládí, autu, kterému se v té době už také říkalo dědek, dnes bychom jej vznešeně nazvali veterán. S odstupem doby se na další text dívám s nostalgickým úsměvem, ovšem toto auto bylo pro mne ne školou života, ale poučením, co vám věci, když se rozhodnou, dovedou udělat. Takže na nějaké další setkání např. s potměšilými výtahy, jsem byl připraven.
První mé auto bylo auto hrdé značky Tatra s číslicemi 57 a písmenky A i B (byla poskládaná z obou typů).
Mělo řízení na pravé straně, kožená vyšisovaná sedadla, málo zatékající prkennou podlahu, plátěnou stahovací střechu, propouštěcí jen drobný deštík na cestující, ukazatel spotřeby benzinu vypadal jako cejchovaná tyčka, kryt motoru zvedající se s oběma blatníky a světlomety (dost těžký a záludný - autor jej více než dobře cítil, když jej zaklapl do motorového prostoru - ten kryt jeho, ne opačně).
Synchronizace převodů, toť byla hudba budoucnosti - "synku, tož nauč sa řadit" - s mezispojkou a meziplynem si musíš, synku, vystačit.
A vlastně ani to auto nebylo moje, nýbrž mých rodičů, kteří si tak splnili svůj sen. V naší rodině jsem ale platil za odborníka, protože jsem vlastnil čerstvý řidičský průkaz.
To auto mělo zajímavě vypracovaný převod z plynového pedálu na karburátor. Obyčejná auta si vystačila s lankem, kdežto toto obsahovalo systém kloubových převodů chatrného zdraví. Oprava rozpadlého klouboví byla jednoduchá, jen předtím jsme museli z motoru vymontovat dosti pracně benzinovou nádrž, jenž zcela v rozporu s předpisy EÚ byla vpředu nad motorem.
Uvedené činnosti jsme hravě zvládli na naší první spanilé jízdě - testoval jsem to auto s o něco mladším bratrem - při cestě z Místku do Rožnova, kde jsme skončili s nefunkčním plynovým pedálem.
Po hodině práce jsme si pak tehdy připadali jako Pat a Mat v současnosti - po vzájemných gratulacích jsme zjistili, že jsme obrátili funkci převodu: sešlápnutím pedálu jste plyn ubrali a opačně. Jízda zpět vyžadovala občas třetí nohu, kterou přispíval spolujezdec. Ale kdopak by znova opakoval tu hodinovku a tak jsme vyjeli zpátky domů a celkem rychle pochopili, co to auto po nás chce.
Naše další jízda byla znova přerušena tím, že nám došel benzín, když jsme se vraceli z toho Rožnova někde v Metylovicích. Už byla tma a my loudili benzin po barácích. Neobešlo bez adrenalinových zážitků, když dědek asi mého dnešního věku, na nás chtěl volat policii, volajíce "pomoc, lupiči". Ale jeho syn, který měl i auto i trochu benzinu, nám pár litrů odlil říkajíc "hoši, to vám musí stačit domů a zpátky". Mýlil se ten dobrý muž.
Podruhé nám došel benzín již na území obce Místek, asi 3 km od domova. Další shánění benzinu jsme vynechali a pomocí dvou lidských sil dotlačili auto k domovu. To již byla hluboká noc a nás čekali naši stvořitelé, kteří vůči nám zaujali postoj přesně takový, jak jsme očekávali od milujících rodičů.
Důvod toho, že se to nevinné auto chovalo jako benzinový Dracula, byl prozaický. Prodal nám ho jakýsi moc dobrý kamarád našeho táty a aby lépe při předvádění jezdilo, tak mu převrtali trysku v karburátoru, čímž vozidlo mělo výkon drobet větší, ale spotřebu jako malý tank.
--------------
Když jsme měli za sebou toto úvodní seznámení, další příhody ve srovnání s ním, již byly procházka růžovým sadem. Problém zadřeného motoru nebyl pro našeho tátu žádným neřešitelným problémem.
A byly i humorné situace (pro nezúčastněné).
Táta jako taky držitel ŘP vzal mámu na výlet. Vrátili se takoví nemluvní.
Vyjížděl na silnici z vedlejší cesty, zatočil bravurně doprava, přehodil na dvojku, místo ní mu tam spadla zpátečka, šlápl na plyn a protože mě ještě natočené kola se po výjezdu na hlavní rychle vrátil na původní místo.
Ten manévr jsem zkoušel zopakovat, ale nepodařilo se mně to, i když jsem měl za poradce mámu s dosti - velmi - obšírným popisem situace.
Naštěstí za nimi nic nestálo, ale i tak se doprava na křižovatce zastavila. Máma, když nabyla řeči, prohlásila, se už víckrát s ním za volantem do auta nevleze. Mně to, sobci, nevadilo, ovládl jsem pole jako hlavní odborník přes řízení aut (pro jehož opravy byl zase táta jedinečný). Pokud se na to, jak to píšu, oba seshora dívají, pak jistě také jen s úsměvem.
---------------
S bratrem jsme si vyzkoušeli také, jak se jezdí s autem bez použití spojky. Ano, je to možné a náš postup čtenářům nezištně předkládám (a nemusíte si tak pořizovat drahou automatickou převodovku). Technické detaily, proč ta spojka přestala fungovat, jsou podružné. Ale, stalo se.
Protože filmy s Patem a Matem točili podle našich předloh, po různých omylech, provázených skřípěním zubů nevinné převodovky, se nám jevilo jako nejschůdnější to auto roztlačit a ještě než se zastavilo, do něj naskočit a bez ohledu na tu nešťastnici tam zařadit rychlost a jelo se.
Postupem času moje zpupnost dosáhla vrcholu tím, že po odhadnutí otáček motoru a rychlosti pohybujícího vozidla, jsem tam dal další kvalt, při čemž té převodovce vypadlo míň zubů nežli by očekával nějaký neschopný učitel v autoškole.
S tím autem se bez následných problémů s rozjezdem nedalo zastavit. Křižovatky ulic vedlejší a hlavní byly dost adrenalinové. Na té poslední před domovem čekal osud v podobě velkého náklaďáku. Slyším to zoufalé volání bratra "JEĎ".
To, že to píšu, naznačuje, že náklaďák nevyhrál.
-----------------
To auto nejezdilo jen na katastrofy. Zažil jsem s ním celou řadu pěkných vzpomínek a cest s kamarády do přírody.
Stahovací střecha po složení z auta udělala kabriolet vznešeného zevnějšku. V té době se ještě dalo vyjet z Trojanovic na Pustevny a já za použití ručního plynu (ano, tuto vymoženost dnes nahrazenou tempomaty, tento bourák obsahoval) jsem si v tom autě udělal pohodlí (tím myslím zcela určitou polohu nohou) a pomalu vyjížděl za obdivných pohledů mladičkých turistek. Nirvána náctiletého mladého muže.
----------------
Pohodový život s autem, které dbalo o vaše zdraví tím, že vás za volantem nenechalo usnout, skončil. Po jedné z drobných poruch - zlomená kliková hřídel - bylo rozhodnuto, že auto půjde z domu. Bylo mě ho líto, vždyť za ty dva roky, co jsme se znali, jsme spolu najeli mých prvních dva tisíce kilometrů za volantem auta. Ale nic netrvá věčně, ale láska k jedné neživé věci.
Zůstane jen vzpomínka.
----------------
Čest jeho památce.
Homer Simpson
Ostrava
Pobavilo. Dědka nepobaví nic tak jako příhody jiného dědka z jeho mládí. Protože to mládí na chvilku přivolá.
OdpovědětVymazatJízda autem v současnosti musí být nudná - na tom nezmě ní ani suché konstatování,že výše uvedené se událo v hlubokém dávnověku a je tedy obarveno vzpomínkou na mladé roky. Kdo četl Hrabalovy povídku Perlička na dně mě dájistě
OdpovědětVymazat