Tisíc hodin pro diktaturu

S. Spurný

Motto organizace Tisíc hodin pro diktaturu je podobné, jako mají spolky na obranu demokracie: Záleží nám na diktatuře a to nás spojuje. Drobným písmem text pokračuje takto: Minimálně do doby, než nastane čas rozhodnout, kdo se stane diktátorem. V sekci „o nás” je uvedeno, že cílem organizace je podpora a kultivace myšlenek diktátorské kultury, bojácnosti občanů a omezení veřejného vyjadřování názorů, na které není nikdo zvědavý. 

Vybraní řečníci

Na akci Tisíce hodin vystoupila řada domácích řečníků placených nějakou cizí mocností a v případě hosta z Francie i bezmocností. Z jihočeské vísky Taliny přijel mluvčí Tisíce hodin. Byl staršího věku, mírně zavalitý a s bílými vousy. Některé děti volaly „jé, mami, Mikuláš,” zřejmě zmateny jeho dlouhým červeným svetrem.

Demonstraci zahájil mluvčí z Talin: Vůle lidu není neomezená. Stojíte tady a myslíte si, že lidé mohou rozhodovat. Prý je to jedna ze základních myšlenek osvícenství. John Locke, říkáte, ten arcinepřítel všech králů a diktátorů, který přišel s myšlenkou, že král nevládne z boží vůle, ale že zdrojem jeho moci je souhlas lidu. Takže ano, lidé mohou rozhodovat, ale má to své limity. Víte, kde se ty limity berou?

Vy jste příčinou vlastních limitů. Kdybyste se ve škole pořádně učili, mohli jste se stát experty. Ale protože vy ne, tak tady to máte. Vůle lidu musí podléhat kontrole. Jinak byste si mohli zvolit něco, co vlastně nechcete, nebo pořádně nerozumíte tomu, co jste si vybrali. Když nechcete platit za něco, co vám k ničemu není, tak nestačí, že tomu dáte svůj hlas. Důsledky vašeho hlasování musí zkontrolovat ti, kteří se ve škole učili. Jestliže dospějí k závěru, že by vaše rozhodnutí ohrozilo jejich příjmy, přijdou limity. Nad zkřehlým davem se začal vznášet opojný příslib diktaturky.

Lidé začali hlasitě skandovat: „Pro blbce limity, pro blbce limity, ty, ty a ty!”. Bylo to elektrizující. Redaktor Jerevanu posléze uvedl, jak je rád, že se mu podařilo opsat z Wikipedie svoji diplomovou práci a on bude tím, kdo bude limity určovat.

Zahraniční hosté

Další řečník přijel z Francie. Svoje jméno zamumlal, ale znělo jako Jean Le Nin: Suše oznámil rodičům v davu, že i jejich děti mají více rozumu než oni sami. Brilantně vyvrátil jejich argument o nikdy nespatřené mytické postavě, v níž slepě věří všechny děti, což má snad dokazovat důležitost rodičovské ochrany. Snažíte se tvrdit, že když děti věří v Ježíška, neměly by samy rozhodovat o vlastní hormonální genderové terapii? Vidíte, zase ty limity! Víra v Ježíška a víra v jiné pohlaví jsou dvě rozdílné věci. Tomu vy nemůžete rozumět. Na to máte vaši televizi. Prostě neprůstřelná logika.

Oslnivé finále

Velkým motivem řečníků byla opojná diktatura jednoho názoru. Nikdo vám nesmí motat hlavu. Ani televize, ani média, ani nikdo jiný. Kdo si bude do diskuze v televizi zvát zastánce různých názorů, je zatracený demokrat, který nemá v diktatuře co dělat. Prý hledání pravdy ve střetu argumentů? Zešíleli? Jak by k tomu třeba farma lobby přišla? 

Jaké je základní pravidlo? volal řečník z pódia. Živíš, ale nerozhoduješ! tak odpovídali lidé z davu a od úst jim stoupaly malé obláčky páry. Zakrývaly oči zvlhlé pohnutím. Nerozhoduješ, nepřepínáš, nemyslíš, pokračoval řečník. Již tak máme dost starostí s tím, jak uživit všechny občany, kteří musí v potu tváře rozhodovat, jaký názor je správný. To byste chtěli? Víte, co je to za dřinu?

Lidé volali „pravda vítězí”. Redaktor Jerevanu si nebyl jistý, zda křičeli  „jedině pravda” nebo  „jediná pravda”, tak to radši zkrátil. Koneckonců, reportáže z diktatury nemusí být úplně přesné. Pak se to najednou mírně zvrhlo. Diktatura má své metody. Skupina demonstrantů si přetáhla kapuce přes hlavu a pohlédla k budově mediálního impéria syrzdarma.cz. Odhodlaně vypadající žena držela v ruce dlažební kostku, pohla se kupředu a pronesla pouze: Jde se!

Všem příznivcům diktatury svitla naděje.