Vraťte nám demokracii!

Ladislav Pokorný

Nedávné volby, ve kterých naši demokracii málem roztrhali na kusy populisté a extrémisté, zahájily plíživou destrukci hodnot, o něž jsme tak dlouho bojovali. Ukrajinská vlajka chybějící na Národním muzeu je toho smutným symbolem.

Téměř měsíc po volbách se stále jasněji ukazuje, že čeští voliči ještě principů a hodnot liberální demokracie zdaleka nedorostli. I přes srozumitelné rady a jasně formulované pokyny ze strany médií stojících na správné straně a ze strany liberálně demokratických (a tedy jediných demokratických) politiků čeští voliči ve své většině opět podlehli vábení populistů, extremistů – a nebojme se to jasně pojmenovat – také proruských fašistů.

Pravdu měl dnes již bohužel dosluhující nejlepší premiér Petr Fiala, který ještě před volbami varoval, že v případě porážky demokratických sil by to mohlo jít opravdu rychle. A nemýlil se, ostatně jako vždy. A jen tomu, že je dosud ve funkci, můžeme děkovat, že ještě nepřijely ruské tanky, které když nepřijely hned po Babišově vítězství, přijedou jistě po jeho jmenování premiérem. Jak to bude dál, to si asi všichni dokážeme představit...

I tak už dnes, ještě před příjezdem ruských tanků, s hrůzou pozorujeme jasné signály nastávajícího úpadku naší liberální demokracie. Už sama skutečnost, že vládu bude po pětatřiceti letech od pádu komunistického režimu sestavovat estébák s pochybně nabytými miliardami (dej bůh a Masaryk a Havel, že ho snad dokáže z Hradu korigovat dlouholetý demokrat a bojovník za západní hodnoty, který si to navíc dávno odpracoval), je více než signifikantní jako naprosté nepochopení významu voleb ze strany více než poloviny voličů.

Přičtěme k tomu

pravidelně hajlujícího kandidáta na ministra zahraničí (který navíc pokoutně montuje do Jaguárů halogenová kuchyňská světla, po nocích pracně sepisuje rasistické a xenofobní příspěvky na sociální sítě, a když má možnost, vyhrožuje zaměstnancům ambasády Saúdské Arábie a bije všechny ženy, které jsou slabší než on),

Macinku, který má nemravně velké auto a který se odmítá ztotožnit s Green Dealem,

Klempíře, proti kterému se jako jeden muž postavila celá kulturní fronta, protože vypadá divně a zřejmě nebude respektovat oprávněné požadavky našich umělců, či

Okamuru, jehož požadavek, aby byl předsedou Poslanecké sněmovny, je prostě směšný, protože by s námi nikdo na světě a hlavně prezident Zelenskyj už nikdy nepromluvil, a navíc máme pana Bartoška, který by to řídil spravedlivě, protože je lidovec, demokrat (bytostný) a vůbec do toho vidí.

A právě v této době děsivých signálů a hrůzných symbolů je nanejvýš nutné, aby se všichni skuteční demokraté pokusili napravit, co voliči zkazili. Je třeba neustále poukazovat na destruktivní aroganci nastupující moci, je třeba kárat, odhalovat a pranýřovat vše, co neodpovídá liberálně demokratickým hodnotám, které jsme zde po čtyři roky pracně budovali.

Je třeba odmítnout nedemokratické kandidáty na ministerské posty, kteří nevyhovují kvalitám, jež odcházející vláda nastavila sice vysoko, ale v souladu s hodnotami. Je třeba odmítnout absurdnosti typu ministerské posty či vedení Sněmovny pro SPD. Dost na tom, že se nevyhneme ministerským postům pro pohůnky z Babišovy stáje.

Ale je třeba i poradit a předložit vstřícná gesta. To se ostatně děje a odcházející vláda ukazuje, že je ochotna i přes svůj neúspěch poradit a pomoci. Nejen, že umožnila nastupující vládě (ať bude její podoba jakákoliv), aby si mohla sestavit svůj vlastní rozpočet, a jako bonus i rozpočet Fondu dopravní infrastruktury, když to bude umět, ale přispěla i návrhy personálními (již zmíněný Jan Bartošek jako ideální předseda Sněmovny, Vít Rakušan jako kvalitní místopředseda Sněmovny, Macinka, Klempíř a Turek určitě ne jako ministři a tak všelijak podobně). Radami a důraznými doporučeními nešetří ani média a neziskové organizace, svojí troškou do mlýna přispěly i Milion chvilek a Štít demokracie.

Přesto se zdá, že budoucí vláda si takové pomoci mnoho neváží a že extrémistické a populistické tendence, které mají všechny budoucí koaliční strany zakódované ve svém genofondu, zcela určitě převáží, a Českou republiku nečeká po zbývající čtyři roky nic dobrého.

Signálem takových nedobrých časů se bohužel stala absence symbolu z nejposvátnějších, tedy nevrácení ukrajinské vlajky na Národní muzeum, vlajky, která v posledních letech jasně ukazovala, kam a s jakým cílem směřuje náš lid. O vyvěšení vlajky na budovu symbolizující naši národní historii a tradice samozřejmě rozhoduje vedení této instituce. Ale toto vedení je dnes možná již připraveno klanět se novým pánům (takové obavy vyjádřili demonstranti ze spolku Kaputin ve čtvrtek, když se jménem českého národa dožadovali opětovného vyvěšení vlajky, a my takové obavy sdílíme s nimi). Nebo už někdo z noshledů nastupující vlády upozornil pana ředitele, že by nebylo vhodné vlajku znovu vyvěsit? I taková možnost jistě vstoupila mnohým na mysl a je to možnost děsivá, odpudivá a alarmující.

Jedno je jisté. V době vlády Petra Fialy, zvláště kdyby mu byla dána možnost pokračovat v jeho práci pro české občany, bychom tohle řešit nemuseli a ukrajinská vlajka by byla stále tam, kde vždycky byla a kam patří. A právě proto, že není vůle vrátit ukrajinskou vlajku tam, kde má být, stává se pro demokraticky uvažující část naší společnosti symbolem nejdražším. Právě ona pro nás představuje demokracii, kterou jsme po volbách snad jen na čas ztratili. A proto my všichni liberální demokraté voláme: 

"Vraťte nám ukrajinskou vlajku!"

"Vraťte nám vládu Petra Fialy!"

"Vraťte nám demokracii!“