 |
| Challenger |
Zamysleme se upřímně nad tím, co se stane s většinou mužů po svatbě. Jeho okruh přátel se zmenší až najednou úplně mizí, koníčky jsou označeny za sobecké zájmy, pokud neslouží rodině.
Ženy intuitivně chápou, že mužova hodnota pro rodinu roste, když se snižují jeho možnosti mimo ni: čím méně alternativ má, tím více zdrojů věnuje rodině a udržování vztahu. Takže, kousek po kousku, den po dni, hádku po hádce, se jeho nezávislý život rozkládá, dokud se neocitne v naprosté psychologické izolaci a ekonomické pasti. Genialita tohoto systému spočívá v tom, že proti muži se zneužívají jeho vlastní hodnoty, které ctí – jeho touhu být dobrým manželem, spolehlivým živitelem a milujícím otcem. Tyto ušlechtilé impulsy se postupně mění na okovy, které ho svazují. Spolupracuje na svém vlastním uvěznění, protože odpor se mu jeví jako sobecký a nezodpovědný.
Carl Jung napsal: „Nejděsivější pro každého člověka je plně se přijmout se všemi klady a zápory s výjimkou ženatých mužů; pro ženaté muže je nejděsivější uvědomit si, jak plně byli domestikováni.“ Podívejte se na jazyk, který používáme. Ujařmení, držený na vodítku, pod pantoflem, v chomoutu, udělat před ženou stojku; všechny tyto lidové výrazy odhalují často nevědomou realitu, že totiž manželství představuje pro muže ztrátu svobody a prostředků, nikoli zisk partnerství. Věc je ale mnohem temnější. Systém manželství muže nejen vykořisťuje, ale dokonce funguje tak, aby byl muž za toto vykořisťování ještě vděčný.
Anglické rčení „happy wife – happy life“ není žádná lidová moudrost, nýbrž psychologická manipulace, která trénuje muže k tomu, aby upřednostňovali emocionální pohodlí ženy před svými vlastními potřebami, touhami a blahobytem. To vytváří základ mocenské nerovnováhy v manželství, neboť se štěstí jednoho člověka stává primárním cílem, zatímco štěstí druhého člověka je podmíněno dosažením tohoto cíle. To je zásadně špatně, to není partnerství, je to sofistikované otroctví s vylepšeným marketingem. Nikdo nemůže nikoho učinit šťastným, protože štěstí je vedlejším psychologickým produktem dosahování vlastních cílů, sebezdokonalení, úspěšného ukončení vlastních projektů a tam cesta nevede skrze zneužívání druhých. Proto logicky – ani manžel nemůže učinit šťastnou svoji manželku.
Schopenhauer poznamenal, že muž může být sám sebou, jen dokud je sám. Manželství, jak probíhá většinově, systematicky eliminuje mužovu identitu a nezávislost, kteréžto mužům umožňují udržet si svou autenticitu. Postupně ztrácejí vlastní identitu, vzdávají se cílů a stávají se tím, čím jejich žena potřebuje, aby byli. Transformace probíhá pomalu a většina mužů si jí sotva všimne, dokud není dokončena.
Začíná to zdánlivě malými kompromisy: vynechávají schůzky s kamarády, aby udrželi doma smír, vybírají si její preferovanou restauraci, aby se vyhnuli konfliktu, podřizují se jejímu úsudku ohledně společných plánů. U nás doma moje matka určovala, co bude každý den v TV. Všichni se museli podřídit. Každý kompromis se sám o sobě zdá rozumný, ale společně představují úplné vzdání se osobní vůle. Mezitím se chování žen v manželství řídí předvídatelným vzorcem, který odhaluje jejich základní biologické naprogramování.
Ti kteří sledují PsycHacks doktora Oriona Tarabana, jistě vědí, že vztah se ženou má 3-4 fáze:
1) námluvy,
2) negociace a
3) údržba a eventuálně
4) rozpad.
Během fáze námluv ženy maximalizují svou přitažlivost, jsou permisivní, častý je sex, společné zájmy, minimální požadavky, maximální přívětivost a vstřícnost. Poté, co je zajištěn mužův závazek, a to zejména pokud muž uzavře s ženou manželství a dostane se tak pod kuratelu bolševicko-feministické justice, nebo lépe – v případě společných dětí, se dynamika vztahu postupně obrací. Sex není projevem lásky, náklonnosti a touhy po muži – stává se odměnou za jeho dobré chování. Sdílené zájmy mizí, pokud neslouží manželčiným zájmům. Požadavky se zvyšují, zatímco vstřícnost a příjemné vystupování klesá. Žena, která kdysi dychtila aby mohla muže potěšit, se stane nepříjemnou a nárokovou a žádá výhradně vlastní potěšení na úkor mužových zdrojů: čas, pozornost, peníze, vše, na co si pomyslí. Nejde o vědomou manipulaci, ale o evoluční podvědomé naprogramování. Žena o tom nerozhoduje, protože ženy jsou evolucí biologicky naprogramovány tak, aby si zajišťovaly zdroje a závazek a poté optimalizovaly uspořádání pro maximalizaci zisku. Všimněte si, že alfa muži (asi 20 % populace) v momentě, jakmile si žena myslí, že jej má zajištěného a začne s procesem „ujařmení“ ženu opouštějí a najdou si novou. S tou opět prožívají fázi námluv s přehršlí sexu, zájmu a minimálních požadavků z její strany. Mám ve svém kruhu přátel dva takové chlapy, a ti mi potvrdili, jak je to návykové. Když uvážíme, co zažívají někteří beta mužové (80 % populace) v manželství, je tento postup, ačkoli považován za amorální, naprosto logický, zejména pokud se alfa-muž snadno seznamuje.
Muž, který tomuto programování nerozumí, se stává jeho obětí. Je krušnou realitou, že naprostá většina mužů, zejména pak truhlíků odmítá přijmout prostý fakt, že láska jejich drahých poloviček (pokud vůbec nějaké mají), je v zásadě podmíněná. Je založena na mužově praktickém užitku podobně jako užitek přináší automobil, automatická pračka, počítač nebo mobilní telefon, nikoli na jeho vnitřní hodnotě, na jeho umu, inteligenci, slušnosti, ušlechtilosti či morálnosti. V okamžiku, kdy muž přestanete poskytovat vyžadovanou hodnotu – ať už ztrátou příjmu, zdravotními problémy nebo prostě jiným způsobem, na kterém v podstatě nezáleží, tzv. láska ženy rychle vymizí a s mužem je naloženo podobně jako se starým autem, počítačem, jehož komponenty zastaraly, nebo rozbitým mobilním telefonem. Přestane být potřebný a vyhodí se na smeťák.
Statistiky rozvodů to dokazují. Ženy iniciují 80 % rozvodů (v případě vztahů s dětmi 90 % rozvodů) a dělají to, když se analýza nákladů a přínosů manželství obrátí v break-even (Briffaultův zákon). Neodcházejí proto, že by byly nešťastné, ale proto, že mohou jinde získat lepší podmínky nebo pokud ze stávajícího uspořádání vytěžily maximum a další těžba benefitů by vyžadovala z jejich strany náklady, které nechtějí vynaložit. Bolševicko-feministická justice završuje vykořisťování tím, že zajišťuje, že ani rozvod nezbaví muže jeho povinnosti poskytovat zdroje. Výživné manželky, alimenty na děti a často velmi amorální rozdělení majetku, při kterém většinově manželka dostane majetek, na kterém nemá vůbec žádné zásluhy, zaručují, že to bude výhradně muž, který bude i nadále platit za rodinnou strukturu, ke které již nemá přístup ani z níž nemá žádný prospěch a ztrácí výchovný vliv na děti, což má dlouhodobě pro společnost katastrofální důsledky.
Po jisté době se manželství stává skutečným psychologickým bojištěm. Moderní manželství muže nejen ekonomicky vykořisťuje, ale i fyzicky a psychicky ničí tím, že útočí na jejich základní smysl identity a poslání. Ženatý muž se učí, že na jeho myšlenkách, pocitech a touhách záleží méně než na udržování domácí harmonie. Učí se být člověkem druhé kategorie. Jeho role se stává reaktivní spíše než proaktivní – existuje proto, aby řešil problémy, poskytoval zdroje a fungoval jako absorbér emocionálních výlevů. To vytváří to, co psychologové nazývají naučenou bezmocností: stav, kdy opakované vystavení nekontrolovatelnému stresu způsobuje, že se lidé přestanou snažit o únik, i když je únik možný. Ženatý muž přestává prosazovat své potřeby, protože ho zkušenost naučila, že odpor vytváří jen další problémy. Rozvíjí se u něj to, co já nazývám bolševicko-feministickým Stockholmským syndromem. Ztotožňuje se s cíli svého únosce a brání systém, který ho vykořisťuje, a říká si, že jeho postavení podřadného červa je vlastně výrazem lásky, že jeho pocit subjektivního nepohodlí je sobecký, protože skuteční muži dávají rodinu na první místo bez ohledu na osobní zájmy a ztráty. Nejzákeřnější částí tohoto programování je, jak je posilováno společností. Média oslavují rodinného muže, který obětuje vše pro svou ženu a děti. Pokud ovšem žena takového pečujícího muže opustí a rozvádí se s ním, přes noc se tento dříve pečující a oslavovaný muž stává hnusákem, zmetkem, hajzlem a společenským vyvrhelem, a to aniž by došlo k jakékoli jeho změně chování. Určitě jí něco zlého udělal!
Prakticky každá západní křesťanská církev učí, že nesobeckost muže v manželství je ctnost a že muži by měli milovat své manželky, jako Kristus miloval Boha a jeho stvoření – skrze naprosté sebeobětování a utrpení na kříži. Dokonce i jiní muži toto maligní patologické programování posilují – ženatí muži si nedokážou přiznat realitu své situace, především nejsou schopni uznat svou vlastní psychologickou porážku, a tak udržují mýtus, že manželství je partnerství, zatímco žijí v realitě otroctví.
Manželovo služné otroctví posiluje a umožňuje především systém bolševicko-feministické justice, který napravuje dezolátního manžela v případě, že se muž systému otroctví jakkoli nepřijatelně vzepře. Dokladuje to poměr použití institutu vykázání, který se blíží 100 % na straně mužů. Jak už jsme uvedli v minulých dílech – zkuste někdy zavolat fízly za účelem vykázání patologické semetriky, která vás denně vyštěkává a psychologicky ponižuje! Budete za hlupáka, to v tom lepším případě. V tom horším nastane takový Ragnarök, že si to nedovedete představit.
Meze přijatelnosti mužova chování se přitom neustále přitvrzují, mantinely se zužují, zákony se v tomto smyslu kontinuálně zdokonalují tak, aby mužova svoboda byla stále více okrajována, jeho možnosti limitovány a aby stát na popud manželky mohl s mužem nakládat v podstatě jak si usmyslí. Pravidla justičního „due process“ se neustále redukují, takže muž nemá žádnou šanci na férový proces. Dokladem je snad každá změna zákona, příkladem budiž nyní opakovaná překotná novela občanského zákoníku, která zavádí několik novinek, které don Pablo, mezitím co si vytrejdoval pár korupčních bitcoinů, prodal hlupákům pod pláštíkem tzv. „zjednodušení“. Za vlády tohoto zmrda došlo k naprosto bezprecedentnímu zavádění nejrůznějších svinstev vůči mužům – úprava trestního zákoníku, kdy pro odsouzení ze znásilnění nyní stačí tvrzení dotyčné a svědectví z doslechu. Přitvrzení trestů, přitvrzení definice, kdy znásilněním může být již kdeco. Upadne vám během soulože prezervativ? Hned je to znásilnění. To je skvělá strategie sociální kontroly, příkladem budiž nyní naprosto bezprecedentní kampaň proti europoslanci Turkovi. V opatrovnickém soudnictví se prý tzv. „ruší střídavá péče“ (od 1/2025). To není pravda. Střídavá péče se neruší. Střídavá péče se naopak zavádí jako jediný model rozhodování o péči o nezletilé, tradiční rozdělení na střídavou, společnou a výlučnou péči se ruší a oba rodiče jsou nově považováni za rovnocenně pečující. Soud bude určovat pouze rozvrh času, který dítě stráví u každého z rodičů. Huráá, řekli by mužští aktivisté. Palebná příprava nicméně už začíná korouhvičku otáčet přesně naopak.
Vše bude totiž zcela jinak. Jak to bude v realitě? Zamindrákované feministické soudkyně budou samozřejmě dále potvrzovat tatínka v roli méněcenného rodiče druhé kategorie pouze na každý druhý víkend tak, jako dříve. Bude to mít jeden malý háček: tatínek bude nyní povinen si dítě převzít přesně podle pokynů justiční prasnice, protože nyní přes ten víkend má péči nařízenou. Jak vím z kuloárů, důvodem opatření totiž nebylo zrovnoprávnění otce a matky jako pečovatelů, nýbrž zavést pro feministické soudružky takzvané „šukací víkendy“. Rozvedené soudružky sice chtějí otce eliminovat z výchovného procesu do pozice strýčka, co platí a nemá na nic vliv, ale zase na druhou stranu, ony se nudí. Dříve totiž pokud měla matka tzv. výlučnou péči (86 % případů) a otec si pro dítě nepřijel, musela se matka o dítě postarat a měnit své plány, otec totiž neměl povinnost styku ale pouze „právo styku“ s dítětem. Žádné šukání a vysedávání po barech s milenci a dalšími soudružkami. V tuto chvíli bude otec právně postižitelný, pokud matce, která bude samozřejmě opět dominantním pečovatelem na věčné časy a nikdy jinak, odmítne umožnit šukání s milenci a socializaci prostřednictvím alkoholických dýchánků s ostatními slepicemi a nepostará se na tu chvíli o potomka, kterého sotva vidí. Alkoholické dýchánky a šukání rozvedených matek s milenci je tedy ve skutečnosti ta hodnota, kterou zákon chrání.
Dalším novým institutem v opatrovnickém řízení je zrušení předběžných opatření, které se nahrazují tzv. „prozatímním rozhodnutím“ (od 7/2025). To je naprosto bezprecedentní zásah do due process. Rozdíl od předběžného opatření je ten, že k návrhu jednoho z rodičů na prozatímní rozhodnutí se bude moci vyjádřit druhý rodič. Dochází zde k nepřípustné koncentraci řízení a ke zrušení institutu odvolání. V praxi to bude takto: matka do svého návrhu na zatímní opatření uvede nepravdivé údaje a udělá ze sebe chudinku a samozřejmě bude žádat předběžné svěřené dětí do své péče s nastavením tatínka jako víkendového strýčka, přičemž otec dostane 24 hodin na to, aby její nepravdivé údaje vyvrátil, což většinou nestihne a i pokud stihne, má prvoinstanční justiční prasnice v podstatě neomezené pole působnosti, neboť opravný prostředek na její svévoli neexistuje, a tudíž ona v rámci tzv. „nezávislosti soudce“ není za nic odpovědná. Pročež zamindrákovaná feministická soudkyně vydá zatímní opatření, vůči kterému se otec nebude mít šanci odvolat. Můžete teoreticky podat Ústavní stížnost, která bude s pravděpodobností 100 % odmítnuta z důvodu, že se nejedná o rozhodnutí pravomocné a konečné, což je předpoklad, jejího podání. Účelem tohoto zrůdného legislativního opatření je zafixovat péči podle feministických not, ještě dříve, než soud vlastně začne a změnit jej tak na totální frašku. Neboť dříve případné neprokázání potřeby zatímní úpravy vedlo k pozdějšímu zrušení opatření se všemi důsledky. To nyní sice automaticky expiruje za 3 měsíce a dojde k prodloužení, proti kterému se již odvolat bude otec moci. Jde tedy de facto o zavedení institutu (sprosté feministické) zvůle, vůči kterému bude možno se odvolat až v době za 3 měsíce, kdy již zvůle bude nastavena a konzumována a praktické důsledky odvolání již nebudou moci nic zvrátit. Navíc odvolání ale bude klidně zamítnuto s poukazem na to, jak to soudružce matce a v zájmu dítěte krásně 3 měsíce funguje a není tudíž v této fázi účelné rozvracet stálost výchovného prostředí. Počkej si tatínku na konečné rozhodnutí až se to potvrdí. Mezitím štvaní matky proti otci bude pokračovat. Vlastně se bude rozhodovat úplně bez soudního řízení jen na základě feministických pomluv a jednostranného vyjádření matky, neboť nalézací řízení jen potvrdí uspořádání, které zatímní opatření bez důkazů a bez řádného procesu zavedlo již na začátku.
Dřív si justiční prasnice nalézacího soudu mohla vykoledovat přílišným používáním tzv. „předběžek“ mnoho odvolání, a tudíž i průtahy, které měly vliv na její další kariéru. Nyní to bude již v pohodě. Jedná se vlastně o další významnou protiústavní intruzi do řádného procesu a o nastavení sprosté feministické svévole v opatrovnických sporech. Pánbu zaplať, že moje děti jsou již mimo tento systém!
Dalším krokem je absolutní zákaz tělesných trestů. No řekli byste, to je přece dobré, zakázat násilí, zvláště na dětech. Chudáci malí ptakoši. Odhlédneme od toho, že jedna facka ve správný okamžik řeší výchovu lépe než 1000 výchovných pohovorů. Odhlédněme také od toho, že ačkoli zde pachatelé dobra stále více a více intrudují do práv rodičů na autentickou výchovu svých ratolestí, u dětí navzdory tomuto páchání dobra (či spíše v přímé příčinné souvislosti s ním) přibývá geometrickou řadou psychiatrických diagnóz jeho je ADHD, depresí a dalších.
Jsem přesvědčen, že dětem fyzické tresty vůbec nevadí a nikdy významně nevadily. Moji rodiče je používali a nevzpomínám si ani na jeden, zatímco na jiné „tresty“ si vzpomínám velmi dobře. To samozřejmě platí, pokud se nejedná o vyložené kruté zacházení nebo o dlouhodobé samoúčelné fyzické týrání – zde se tedy parlamentem zavádí argumentační faul míry – co je zdravé a prospěšné v míře malé a přiměřené, ve velké míře je extrémně škodlivé neplatí a toto legislativní opatření postaví jakýkoli fyzický trest – například facku za vulgarity vůči rodiči na roveň týrání.
Daleko horší je samozřejmě nyní moderní trend řešit výchovné problémy přes psychoprasnice tabletami Ritalinu, což je nyní takové moderní náhrada pro progresivistické matky, které výchovu nezvládají, a tak ji svěří do rukou Big Pharma. Ritalin je návykový lék poškozující zrání CNS, neboť signifikantně ovlivňuje zrání prefrontálního kortexu (kde, jak víme, je uložena struktura osobnosti), snižuje citlivost synapsí CNS na dopamin a noradrenalin, což vede k anhedonii, emoční otupělosti a klinickému obrazu takzvané „farmakologické lobotomie“. Lobotomované dítě tupě plnící příkazy je přece ideálem dnešní společnosti postavené na neomarxismu, to je jasné. Více takových Ritalinů! Progresivistické matky ne nepodobné sestře Ratchettové z „Přeletu nad kukaččím hnízdem“, tak budou v zájmu feminismu a modernosti kriplit svoje dětičky, a řešit nikoli problémy dětí, ale své vlastní problémy s nezvládáním výchovy v důsledku eliminace otců a jejich přístupu ve výchovném procesu. To vše s podporou bolševicko-feministické justiční chamradi. Připomíná to Huxleyho dystopie Brave New World.
Tohle vše pochopitelně podporuje stát v čele s feministickou soudružkou Laurenčíkovou, která absolutní zákaz fyzických trestů do zákona prosadila, nicméně její důvody jsou zcela jiné.
Hlavním důvodem zákazu fyzických trestů je skutečnost, že nyní budou patologické matky moci falešně obviňovat otce právě z fyzického trestání dětí, což jim dá další dodatečné výhody u opatrovnických sporů o děti. Bez důkazů. A stát bude jednat, vydávat „zatímní rozhodnutí“ jak na běžícím páse, na to můžete vzít jed. žer se pak nic neprokáže nebo ani prokazovat nebude? To je přece vo pohodě. Kam stát šlápne, tam 100 let tráva neroste. Nyní jsme v rámci zakrývání nejrůznějších bitcoinů svědky dalšího útoku na děti a jejich osudy. Mám nyní zprávy, že počet žádostí o rozvod zejména s dětmi rapidně narostl jen za první týden platnosti této zrůdné novely.
Je tragédií sledovat, jak se ženské biologické naprogramování exploatace mužů přepisuje do platných zákonů v zemích, jejichž ústavní preambule obsahují klausuli o rovnosti občanů a jejichž politici mají plnou hubu demokracie a tzv. západních hodnot.
Ještě větší tragédií než to, že ženy tuto dynamiku zneužívají, ovšem je, že muži jsou na ni zcela nepřipraveni. Společnost učí muže být živiteli a ochránci, aniž by je učila chránit se před těmi samými lidmi, o které se starají. Toto mladým mužům o manželství nikdo neříká. V okamžiku, kdy si z ženy muž udělá primární zdroj štěstí, kdy blahosklonné uznání od ženy je cílem a smyslem jeho snažení, právě prohrál a předal svou psychologickou suverenitu někomu, jehož biologické programování brutálně upřednostňuje vlastní potřeby před jeho. Toto vykořisťování by sice za jiných okolností bylo esencí zla, ale v případě žen je de facto neviditelné, je nejen tolerováno ale dokonce státem široce podporováno a zároveň je to zcela intrinzická podstata ženské existence, která ženy dělá tím, čím jsou. Jejich chování se řídí předvídatelnými geneticky vrozenými vzorci, které se postupně rozvíjely a fungovaly po miliony let lidské evoluce. Ženy, které dokázaly úspěšně získávat zdroje od mužů, se rozmnožovaly úspěšněji než ty, které to nedokázaly, jejich děti přežily více a častěji a jejich geny se tak staly těmi, které ty ostatní vytlačily z poolu lidského genofondu. Ale evoluce ženám neposkytla žádné incentivy k tomu, aby se staraly o psychickou pohodu mužů nebo jejich individuální naplnění. Připravila je pouze na zajištění vlastního přežití a reprodukční výhody. Moderní manželství přidává další právní a sociální nástroje k dosažení těchto cílů s nebývalou efektivitou.
Muž, který tuto realitu chápe, přestává brát ženské chování osobně a začíná reagovat strategicky. Uznává, že vztahy natož pak manželství nejsou primárně o lásce (což je pouze chemický dopaminový koktejl, mající krátkodobě zajistit afinitu muže vůči ženě), ale o vlivu, a ten, kdo má více možností, má vždy větší vliv. Schopenhauer napsal: „Veškeré uspokojení nebo to, co se běžně nazývá štěstím, je ve skutečnosti a v podstatě vždy pouze negativní a nikdy ne pozitivní.“ Chápal, že opravdová spokojenost nepramení z toho, že od druhých dostanete to, co chcete, ale z toho, že od druhých nic nepotřebujete, abyste se cítili naplněni. Tento princip neguje základní lživý předpoklad moderního manželství, že štěstí pramení z partnerství a sdílených životních cílů. Nic takového jako sdílené cíle totiž neexistuje. Zkuste si to na příkladu. Manželka chce jet na dovolenou k moři na Krétu, muž chce jet na dovolenou do švýcarských Alp. Pokud chtějí jet spolu, musejí se domluvit. Jak v tomto případě sladit rozdílné zájmy, které nepochybně vždy existují? Buď pojedou na Krétu, nebo do Alp anebo se oba vzdají svých plánů a pojednou se o dovolené podívat do Pelhřimova na hezké krematorium. Buďte ale ujištěni, že v 9 z 10 případů skončí rodina každý rok na Krétě. Bude to podle ní, ne podle něho. A muž bude ještě rád, když ho na té dovolené žena jednou osouloží, přestože to byl on, kdo na dovolenou převážně vydělal.
Muž, který potřebuje manželství, aby se cítil naplněn, se již vzdal svých práv a svobod. Muž, který vnímá manželství jako volitelné, si zachovává svoji suverenitu. Ale právě zde většina mužů dělá svou osudovou chybu. Věří (což bohužel radí i psycholog O. Taraban), že si z této maligní dynamiky mohou pomoci vyjednáváním nebo si ji vydobýt lepší pozice svým lepším chováním. Myslí si, že pokud budou efektivněji komunikovat, poskytnou více zdrojů nebo se stanou atraktivnějšími, základní mocenská struktura se změní v jejich prospěch. Je to jako snažit se vyjednávat s gravitací. U žen se totiž nejedná o rozhodnutí vědomá nýbrž o biologické imperativy, které fungují v ženském podvědomí. Ženy se nerozhodují zda optimalizovat své vztahy pro maximální užitek, stejně jako muži si nevolí, že mladá a krásná prdelka s neotenním obličejem a velkýma pevnýma prsama se všemi atributy plodnosti je sexuálně atraktivní, zatímco v případě tlusté, staré a vrásčité rachomejtle s hrbem se mu prostě nepostaví a nebude cítit žádné vzrušení, pokud to není gerontofil (viz též progresivisticky-feministické body positivity movement).
Jediným vítězným tahem je nehrát podle pravidel, která vám zaručují porážku. Zde jsou mnohá tajemství, kterým úspěšní muži rozumějí, ale nikdy to veřejně nepřiznají. V okamžiku, kdy se stanete nepostradatelným pro životní styl ženy, stanete se postradatelným jako osoba. Žena vás přestane vnímat jako jednotlivce s potřebami, touhami a sny. Stáváte se funkčním poskytovatelem, ochráncem, řešitelem problémů, absorbérem emocí. Tento funkční vztah může zvenčí vypadat jako manželství, ale ve skutečnosti je to sofistikované otroctví s občasnou odměnou v podobě unylého nekvalitního sexu, který je dávkován podobně jako plat za provedenou práci v Babišově vodňanské drůbežárně. Muž poskytuje práci a zdroje, zatímco žena spravuje domácnost a kontroluje přístup k vagíně – jak řekl kdosi v předchozí diskusi, žena má mezi nohama zlatý důl. Je to efektivní, ale není to partnerství. Muži za své omyly platí značnou psychologickou daň, a proto ženatí muži umírají mladší. Mají vyšší míru deprese a často se zdají být stíny svého dřívějšího já. Netrpí běžným životním stresem. Trpí chronickým psychickým vykořisťováním maskovaným jako láska.
Společnost však tuto realitu neuzná, protože celý ekonomický systém závisí na ochotě mužů obětovat své individuální naplnění pro rodinné závazky. Muž, který upřednostňuje své vlastní štěstí před rodinnými povinnostmi, ohrožuje společenský řád, který vyžaduje mužskou oběť ke svému fungování. Proto jsou muži, kteří zpochybňují manželství, označováni za sobecké nezralé mizogyny nebo osoby psychicky narušené s fobií z ušlechtilých závazků.
Institut manželství z hlediska mužů nedokáže ustát poctivou cost-benefit analýzu, a tak se využívá sprosté zostuzování a sociální tlak, aby se zabránilo mužům jasně přemýšlet o transakcích, rizicích a právních institutech, do kterých vstupují. Zde se Schopenhauerova filozofie stává revoluční. Nejbezpečnějším způsobem, jak nebýt příliš nešťastný, je neočekávat, že budete příliš šťastní. Aplikováno na vztahy to znamená neočekávat, že manželství poskytne štěstí, naplnění nebo bezpodmínečnou lásku. Když tato očekávání eliminujete, eliminujete zklamání, které ničí psychickou pohodu většiny mužů. Začnete hodnotit manželství jako jakoukoli jinou smlouvu na základě podmínek, nákladů a výhod, spíše než emocí a sociálních očekávání. Ptáte se sami sebe: „Co z tohoto uspořádání získávám, čeho se vzdávám a je tento obchod prospěšný pro mé dlouhodobé zájmy?“
Většina mužů si tyto otázky nikdy neklade, neboť byli naprogramováni k přesvědčení, že láska přesahuje vše a láskou se překonají i praktické úvahy. Nicméně láska časem slábne, emoce se mění a potřeby lidí se vyvíjejí. Manželská smlouva je zavazující výhradně pro muže a zůstává závazná bez ohledu na to, jak se v ní muž cítí. Muž, který ke vztahu přistupuje strategicky, nikoli emocionálně, si udržuje svou moc po celou dobu interakce. Nevzdává se své nezávislosti v naději, že na oplátku dostane loajalitu, neboť ji nikdy nedostane. Neobětuje svou identitu v očekávání, že za ni bude oceněn. Nedělá za své štěstí zodpovědného nikoho jiného než sebe a pak není terčem nelibosti a zloby, když to nevyhnutelně ten druhý nedokáže. Strategické myšlení vyžaduje rozvoj toho, co Schopenhauer nazval uměním nebýt oklamán.
Musíte se naučit rozlišovat mezi tím, co ženy říkají, a tím, na co skutečně reagují. Tvrdí, že chtějí citlivé, emocionálně dostupné muže, kteří upřednostňují jejich pocity, ale jejich chování důsledně odměňuje muže, kteří upřednostňují své vlastní poslání a zachovávají si emocionální nezávislost. Sledujte, jak se ženy chovají k mužům ve svých společenských kruzích. Muž, který všechno nechá, když žena pískne, je brán jako pucflek, a to co poskytne, je bráno jako samozřejmost. Muž, který je ženě někdy nedostupný, protože má důležitější věci na práci, je pronásledován. Muž, který usiluje o její souhlas se svými rozhodnutími, ztrácí její respekt. Muž, který autoritativně rozhoduje a zve ji k sobě, si udržuje její zájem. Nejedná se o vědomý podvod ze strany žen. Ony opravdu věří, že chtějí to, co říkají, že chtějí, ale jejich podvědomé programování reaguje na zcela jiné signály, ke kterým jsou přitahovány. Síla a nezávislost muže jsou zpochybňovány, zatímco předvídatelnost v jednání je nudí; přesto budou muže osočovat za to, že projevují přesně tyto vlastnosti, když to vyhovuje jejich bezprostředním emocionálním potřebám. Moderní muž se musí v tomto rozporu orientovat pochopením, že vědomé touhy žen jsou často v rozporu s jejich nevědomým naprogramováním (o to více feministky nenávidí tzv. biologický esencialismus – to je zároveň důkazem pravdivosti těchto tvrzení). Nemůžete poslouchat, co říkají, že chtějí, musíte pozorovat, co ve skutečnosti v chování mužů generuje přitažlivost a respekt.
Informovaný muž si místo toho si buduje život tak přesvědčivý, že partnerství se stává spíše prvkem volitelným než nezbytným. Vytváří si tak pohlcující cíle, že není závislý na smysluplných vztazích, cítí se tak pohodlně i o samotě. Každá partnerka musí takovému muži skutečně přinášet hodnotu, spíše než zaplňovat emocionální prázdnotu. Tato psychologická nezávislost je přitažlivá právě proto, že je vzácná. A co je vzácné, to je chtěné, co je chtěné, to je drahé, říká ekonomická poučka. Většina mužů tak zoufale touží po uznání a spojení, že přijmou téměř jakékoli podmínky, aby ho získali. Muž, který od ostatních nic nepotřebuje, se stává psychologicky magnetickým – princip vzácnosti a nedostatku funguje v dynamice romantických vztahů nemilosrdně. Když jste neustále k dispozici, vždy příjemní a nekonečně vstřícní, signalizujete nízkou hodnotu a omezené možnosti. Evoluční programování žen interpretuje toto chování jako genetickou slabost a sociální irelevanci bez ohledu na to, jak moc si vědomě samy namlouvají, že si váží vašeho úsilí. Jejich podvědomé mechanismy přitažlivosti se v reakci na vaši potřebu vypínají. Zvažte, jak se to projevuje v moderní kultuře vztahů – muži, kteří se nejvíce potýkají s problémy, jsou ti, kteří dělají z žen střed svého vesmíru.
Od prvního kontaktu si okamžitě napíší ano bez jakéhokoli dotazu, řeknou „ano“ plánům, změní si rozvrhy a každým činem demonstrují, že tato žena je pro ně v životě nejdůležitější. Toto chování spouští v ženské psychologii biologické varovné signály. Pokud nemá nic jiného na starosti, pokud tak dychtí potěšit, pokud je k dispozici tak rychle, co je s ním špatně, proč o jeho pozornost nesoupeří jiné ženy, proč nemá důležité věci na práci? Muži, kteří vyvolávají obsedantní přitažlivost, jsou mezitím ti, kteří berou randění jako jeden zajímavý aspekt již tak naplňujícího života. Mají poslání, na kterém záleží víc než na jakékoli jednotlivé ženě. Mají standardy, které dodržují bez ohledu na společenský tlak. Mají hranice, které prosazují, i když to vytváří dočasný konflikt.
Ženy si vědomě nevybírají, aby je toto chování přitahovalo. Jejich biologie volí za ně – ocitnou se v situaci, kdy přemýšlejí o muži, který jim ne vždycky hned odpovídá, a přemýšlejí, co dělá, když není k dispozici. Snaží se získat pozornost, která není dána zdarma. To vytváří psychologickou dynamiku, kdy žena začne do vztahu investovat více úsilí, než kolik dostává. Začne se usilovat o druhého, místo aby bylo usilováno o ni. Začne dokazovat svou hodnotu, místo aby hodnotila jeho.
Tato obrácená role je pro ženy psychologicky návyková, protože odráží přirozené vzorce námluv, které jejich biologie očekává, ale zde je paradox, který mate většinu mužů. Čím méně vztahy s ženami potřebujete, tím lepší vaše vztahy ve skutečnosti jsou. Čím méně se usilujete o ženu, tím více žena usiluje o vás. Čím méně emocionálně investujete, tím více náklonnosti je věnování vám samotným. Není to hraní her ani manipulace, je to základní lidská psychologie. Lidé si cení toho, čeho je málo, a odmítají to, čeho je hojnost. Váš čas a emocionální investice se stávají cennějšími, když nejsou volně dostupné všem a také, když omezený čas, pozornost i další zdroje, které do ženy investujete, jsou hodnotně utilizovány.
Past manželství funguje tak, že přesvědčuje muže, že nedostatek je sobecký a že neomezená dostupnost dokazuje lásku. Neomezená dostupnost vás a vašich zdrojů ale žádnou lásku, nedokazuje. Dokazuje zoufalství a zoufalství je opakem přitažlivosti, v již uzavřením manželství vyvolává resentiment, který nakonec může vést až ke špatným koncům.
Biologické programování žen je navrženo tak, aby testovalo psychickou sílu mužů prostřednictvím různých forem tlaku a manipulace (v red-pill filozofii se tomu říká shit testy). V těchto zkouškách si žena na nevědomé úrovni testuje muže, zda je dostatečně silný, aby ochránil ji a její potomstvo. Muž, který v těchto testech soustavně selhává tím, že upřednostňuje její emoce před svými vlastními principy, ztrácí její respekt a přitažlivost. Muž, který v těchto testech projde tím, že si zachovává své hranice a priority, si vyslouží její neustálé investice a úsilí. Žena se vědomě se nerozhoduje respektovat sílu před slabostí. Její biologie tuto volbu činí za ni. Proto pořekadlo „hodní kluci nešukají“ není jen hořké rčení, ale biologický zákon. Pokud se ukážete jako hodný kluk již během fáze dvoření, žena vás přesune do friend-zóny a stanete se mužským ekvivalentem permisivní prostitutky. Žena vás pak využívá jako emoční tampón, využívá vaše zdroje, ale vy si s ní nezasouložíte. Tyto vlastnosti vyvolávají spíše odpor než přitažlivost.
Permisivita a přílišná přívětivost na straně muže signalizuje genetickou slabost, emocionální potřebu a nedostatek možností. Koneckonců, když se podíváte na gaussovské rozložení skóre agreeability v osobnostním systému „big-five“ u mužů a u žen, zjistíte signifikantní rozdíl – ženy jsou v průměru daleko přívětivější než muži, což v praktické statistické analýze prokazuje předchozí teze.
Na druhé straně ovšem být silný neznamená být krutý. Být nezávislý neznamená být lhostejný. Být selektivní neznamená být hrubý. Být nedostupný ještě neznamená, že se k ženám budete chovat jako kokot. Vlastnosti, které jsou pozitivní, pokud jsou dávkovány v určité míře, začínají být extrémně negativní, pokud se přeženou. Například: šetrnost – lakomost – hrabivost. Nebo výchovná facka – hrubé zmlácení – soustavné týrání. Patologický narcisista je přesvědčen o své grandiozitě, avšak za touto grandiozitou se v nevědomé úrovni mindrák. Sociopat je navenek okouzlující a manipulativní, ale u něj v podvědomí se skrývá velký strach ze zneužití. Jeho podvědomé imperativy jsou – zneužívej, abys sám nebyl zneužit. Všimněte si, jak krásně se na těchto příkladech zobrazuje něco, co David Gruber ve svých knihách nazval „opozicí podvědomí“.
Psychologicky suverénní muž může být laskavý, aniž by byl slabý, štědrý, aniž by byl zneužíván, a milující, aniž by se při tom ženám podlézal. Dává z hojnosti, nikoli z nouze, což činí jeho dary skutečně cennými, nikoliv zatěžujícími. Tato transformace vyžaduje zabití té části sebe sama, která hledá uznání od ostatních. Honba za uznáním je podvědomá touha navenek prokazovat své vyšší postavení v sociální hierarchii a znamená to, že někde v vašem podvědomí je neklid, který signalizuje, že byste snad neměl být tak dobrý, tak chytrý nebo schopný. Proto ta honba za uznáním, akademickými tituly – všimli jste si třeba, kolik jich mají naši politici? Co to asi říká o naší společnosti? Pánové, serte na pýchu! Pýcha jen bolí, vůbec nepomáhá.
Musíte se stát vnitřně úplnými, aby se vnější uznání stalo irelevantní pro váš pocit sebeúcty. Musíte si vypěstovat tak přesvědčivé cíle, že eventuální drama ve vztahu se ve srovnání s nimi bude zdát triviální. Vaše životní cíle přitom nemusejí být grandiózní, nemusíte být big boss a kouřit doutníky top-man. Jste pro ni hnusák? Chce odejít? Je to v pohodě, má svobodu a vy také. Cesta k této psychologické suverenitě je brutální a osamělá. Budete čelit letům společenského tlaku, abyste se přizpůsobili, usadili a přijali kontrakty a podepsali bianco šeky, které neslouží vašemu nejvyššímu dobru. Budete sledovat, jak se ostatní muži vzdávají svých snů ve prospěch pohodlí jejich „lepších polovin“, zatímco společnost oslavuje jejich zralost, ale na druhé straně této vnitřní práce leží něco, co většina mužů nikdy nezažije. Schopnost jednat se ženami z pozice autority, nikoli z pozice potřeby. Když od nich nic nepotřebujete, můžete skutečně ocenit to, co nabízejí, aniž byste se zlobili, když vám něco poskytnout nemohou nebo nechtějí, můžete milovat bez připoutání, starat se bez kontroly a angažovat se, aniž byste se v tomto procesu ztratili. To je rozdíl mezi vztahy postavenými na vzájemném posilování a vztahy postavenými na vzájemné závislosti. Manželství i rozvodový průmysl přežívá díky přesvědčování mužů, že nezávislost se rovná osamělosti a že oběť se rovná lásce.
Nezávislost se nerovná osamělosti v žádném případě, rovná se volbě. Oběť se v žádném případě nerovná lásce, rovná se transakci, která ve svém důsledku vede do služného otroctví. Skutečná láska obohacuje obě strany, aniž by je oslabovala. Vytváří energii spíše, než že ji spotřebovává, rozšiřuje možnosti spíše, než je omezuje, oslavuje individuální růst, než aby vyžadovala konformitu. Tyto vztahy jsou vzácné právě proto, že vyžadují dva psychologicky zralé jedince, spíše než dva lidi, kteří se snaží jeden druhého využívat, zaplnit svoji vnitřní prázdnotu a nakrmit ego. Většina lidí není ochotna vykonávat vnitřní práci potřebnou pro tuto úroveň vědomí, ale pro muže, který si osvojí tuto psychologickou suverenitu, se manželství stává spíše volbou než nutností. Může se do něj zapojit, pokud to skutečně obohacuje jeho život, nebo se mu vyhnout, pokud podmínky neslouží jeho zájmům. Ať tak či onak, zůstává svobodný.
Schopenhauerův konečný vhled se netýkal podstaty žen nebo manželství, ale možnosti překonat biologické programování prostřednictvím cíleného uvědomění. Když pochopíte síly, které ovládají většinu lidí, můžete si vybrat, zda se jimi necháte ovládat.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Email mě upozorní na Váš komentář. Díky za trpělivost.