Nikdy se neptejte

Jan Klán

V politice existuje tichá dohoda, něco jako gentlemanská úmluva, která zní: »Některé otázky se prostě nepokládají.« Proč? Protože když se na ně zeptáte, riskujete tři věci – nepříjemnou pravdu, nešikovné mlžení… a hlavně to, že najednou začnete přemýšlet. A kdo by dnes chtěl myslet? V době postfaktické, která je plná Fialových lží a jiných pravd. Pojďme se tedy podívat na to, které otázky je lepší vládním politikům nepokládat.

Nikdy se neptejte Jana Lipavského na jeho vzdělání. Je to jako ptát se kuchaře na to, jak se vaří voda. Ano, víme, že titul neznamená automaticky kompetenci. Ale když je ministrem zahraničí někdo, kdo mezinárodní vztahy spíš bakalářky vygooglil, než vystudoval, začínáte chápat, proč zahraniční politika ČR připomíná orientaci slepého v labyrintu. S minimapou. V ruštině. V jazyce, který je Lipavskému jistě zaslíbený. Navíc se jedná o člověka zbabělce, když ještě nenavštívil Rusko nebo Turecko.

Na Rakušanův Dozimetr se neptejte už vůbec. To je totiž příběh, který se čte jako špatná detektivka – všichni známe pachatele, ale místo zatčení se řeší, jestli se podezřelý dostatečně distancoval od spolupachatele. A navíc, není hezké šťourat se v minulosti. Zvlášť když je to současnost. Musíte si poté dát velký pozor, aby vám někdo nezavolal za šifrovaného telefonu. Třeba sám ministr vnitra Vít Rakušan.

Vlastimil Válek a Endiaron? Nedělejte to. Nechte mu jeho oblíbený lék, který se stal symbolem epidemie neschopnosti. Jestli se vám nelíbí, že během krize chyběla i základní léčiva, tak jste asi málo vděční. Vždyť jsme to (téměř) přežili. A to se počítá! Ostatně vláda se i chystala snížit ceny uhlí, ale toho živočišného, abychom se z těch cen nepodělali.

Na generála Pavla a okupaci 1968 si radši ani nevzpomínejte. Vždyť on si taky moc nevzpomíná. A když už ano, tak trochu jinak než zbytek republiky. Ale co, minulost je relativní. Zvlášť když vás najmenuje NATO a ne historie. Česku přeci vrací řád a klid, tak jako kdysi Pinochet v Chile.

Pekarová Adamová a její IQ? Tady buďte opatrní. Ne proto, že by šlo o číslo, které by vám vyrazilo dech, ale protože se v moderní době přece nehodnotí lidé podle inteligence, ale podle správných názorů. A ty má. Možná ne vždy své, ale rozhodně správné, minimálně se dvěma svetry.

STANuše Nerudová a diplomy? To je přece uzavřená kapitola! Taková malá epizoda akademické kreativity. Učíme se celý život, někdo i za peníze. A jestli někdo vybudoval byznys z rozdávání titulů? Inu, aspoň to bylo podnikavé. V Česku se to cení. Je to přeci česká Dolly Brusel.

Černochová a zbrojení? No prosím vás! Každý má nějaké hobby – někdo sbírá známky, někdo tanky. Pokud je náhoda, že se kolem zakázek motají lidé s provizními zájmy, tak je to prostě jen špatná souhra okolností. Nebo hybridní hrozba. Nebo dezinformace.

A Petra Fialy se neptejte vůbec na nic. Ne snad, že by neodpověděl – odpověděl by, a velmi dlouze. Tak dlouze, že zapomenete, na co jste se ptali. A možná i to, kdo jste. V tom je jeho síla – nekonečná věta, ve které se pravda ztrácí jako státní rozpočet v nákupech papíru na tisk daňových formulářů.

Takže přátelé, buďme rozumní. Nezabývejme se otázkami. Nechtějme znát odpovědi. Prostě věřme. V demokracii, v budoucnost a v to, že když budeme hodní, možná nám jednou taky někdo přidělí funkci, diplom, nebo aspoň Endiaron. Prostě teď je nutné stát na správné straně. Švejku, teď jde o všechno! Já vím, pane oberlajtnant.

Je čas stát na správné straně.

Když mě se ale na tu vaši stranu teď vůbec nechce…