Co zbývá?

Schumacher

Každý jsme míchanina.Kolik mám starostí už jen se sebou.
Jak se nastavit na tohle….a přitom nepřijít o tohle.
Promítá se to i do mých příspěvků, na které někteří reagují - no jak reagují. Jako by nečetli příspěvky ostatní.

Ta jejich nemaskovaná přirozenost mě děsí, při představě, že takoví by byli v revolučním konventu. Znám takové i na druhé straně, s rozhledem drožkářské kobyly, inkvizitoři, utopili by Tě na lžící vody. Kdyby měli tu moc. Však takové znáš z okolí. „Miluj bližního svého“ v praxi.

K politice, nevím co víc bych napsal než za ty dva roky. S čím bych přišel. Potíž vidím v tom, že většina lidí nechce přemýšlet, nechce přednášku, odmítá podívat se z té i z opačné strany, Požaduje instantní návod, řešení. Politický fastfood.

Kvalita vlády v „demokracii“ je limitovaná kvalitou vládnoucích. V demokracii jsou jimi lidé, kteří mnohdy mají potíž spravovat své vlastní záležitosti. Proto „reálná demokracie“ tak jako byl „reálný socialismus“ aby fungovala, může být demokracií jen v omezené míře. To je realita.

Nenalhávejme si, že to tak není. Jde o míru a o to co se skrývá za „demokratickou“ fasádou. Ovšem prakticky, pro hodnocení, rozhoduje to co je na výstupu „černé skřínky“ s nápisem vláda. O její kvalitě rozhodují výsledky.

Jenže, co, kdo je „vláda“? To jsou ti, kteří jsou vidět, kterým propíráš držďky. Jenže jsou skutečnou vládou? Anebo jsou jen herci, kteří alespoň někteří si skutečně myslí, že jsou ve vládě? Jak moc je důležité co je vidět? Anebo to co není vidět? Jak funguje celý systém? Jaké jsou jeho parametry? Není izolovaný. Jakou má míru volnosti v rámci geopolitiky?

Kdysi, v éře Brežněva byla, tak nazývána „omezená suverenita“. Tak o režimu hlásala Svobodná Evropa.

A jak je to nyní? V jaké míře, v jakém směru omezená tehdy, jak nyní? Máme „svobodu, demokracii, lidská práva“.

Jenže je i praktický pohled na věc. „Jídlo, bydlení, topení…“

Toužili tehdy lidé po „svobodě, demokracii, lidských právech…“ jako po nich samých? Anebo v nich viděli jen prostředek, prostředí, ve kterém by se měli lépe? Lépe jedli, bydleli…aby o jejich osudu nerozhodovala bába z uličního výboru , podnikový kádrovák… aby cestovali, směli si vydělat a koupit to co bylo běžně dostupné v ostatním světě reprezentovaném příkladmo katalogy Quelle, Neckermann….? Žádný luxus, jen běžné praktické věci. Slušný automobil. Nářadí a pomůcky ke koupi v každém tamním obchodě, a na které bylo možno si snadno vydělat, a které šikovnému přičinlivému umožnily si přilepšit a i ušetřit peníze?

Naprostá většina lidí nepožadovala více. Jenže v co, v jaké poměry se to zvrhlo? Jak se změnili sami lidé?

Jak to dopadá se svobodou, demokracií, lidskými právy? Tehdejší kádrováci alespoň jim nelezli do postelí a hrnců. I tehdejší režim měl snahu vyrábět více a lépe, třebaže ze systémových příčin se to nedařilo podle představ. Ale byla snaha, třebaže provázená spoustou prázdných ideokeců.

Jenže nyní? Co nyní? Destrukce civilizačního základu provázená spoustou prázdných ideokeců. Destrukce toho pocházejícího z dob „tři sta let jsme trpěli“ a z dob předešlých.

Jak daleko a hluboko dobroseroucí destruktoři plánují zajít? To jsou otázky….Jenže i to je při povrchu. Je to ještě daleko složitější.

Otázka a význam křesťanství, hodnot, spojujících rituálů pronikajících do sekulárního světa, které jsou součástí naší kultury. Která, říkám jako agnostik, je od nich neoddělitelná. A jako v agnostikovi ve mně hněv vzbuzují snahy nás vykořenit. Že naše zvyky se nelíbí příchozím, a že bychom je měli odvrhnout. Ba dokonce je nahradit zvyky příchozích. Protože to je „svoboda, demokracie, lidská práva…“

Dojde to tak daleko až já agnostik, místo nářku „Nedej zahynouti!“ uchopím pomyslný meč, budu-li na to mít ještě dostatek síly, zabodnu do země, setrvám v tiché modlitbě, vytrhnu a křikem „Hrr na ně! Nikoho neživte!“ připojím se k těm, kteří v zoufalém zápasu o život, své rodiny, budoucnost svých dětí budou rubat, a rubat?

Jaký bude soud dějin?
Kdo budou soudci? Jako vždy. Ti, kteří přežijí.
Dojde to tak daleko? Proč?

Kdybych věděl, jenže nevím. Polemizuji. Pochybuji, jsem za to klystýrován, tím, oním. To ještě jde.

Znám inkvizitory, kteří by mě utopili na lžíci vody. V srdci hněv, v očích žár, rozhled drožkářské kobyly.

Tož tak jsem se zas vykecal. Ne, že bych tím změnil svět.