Hradní Dášenka

Marek Dobeš

„Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti NATO se to vešlo; ale anžto to mělo pár generálských výložek a vzadu rudý ocásek, uznali jsme, že to je psisko stalinisko.“

Kapitola 1

Bylo nebylo, za mnoha řekami krve a horami trepanovaných lebek, žil byl výlupek všech komsomolských ctností, agent vojenské rozvědky, Pavel Petr, operující pod krycím jménem Páv… Několikrát zradil svou zemi i její lid a přesto nebo proto mu to bylo málo. S jídlem roste na lidské maso chuť. A s tou chutí na potupené spoluobčany radostně plival. Třeba když básnickými obrazy popsal svůj vřelý vztah k okupaci vlasti cizími armádami.

„Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.“

To léto roku 1968 bylo obecně zajímavé, při střetech cizích vojáků s civilisty a při okupanty zaviněných dopravních nehodách zemřelo celkem 108 občanů, až do konce roku 1989 pak 402 civilistů, nejvíce z nich při autonehodách. Podle jiných zdrojů si do konce roku 1968 dokonce přepadení mírumilovné zemičky uprostřed Evropy vyžádalo 137 mrtvých, zhruba 500 těžce a stovky lehce zraněných.

Bolest nevinných obětí i jejich blízkých nezůstala nevyslyšena. Když čas jejich rány zahojil, byl tu, panečku, se svou troškou soli do ran bezmoci národa opět on. S rejžákem prezidentské kampaně v ruce. Protože tragédie roku 1968 měla na něj natolik silný pozitivní vliv, že se jednoho dne rozhodl stát prezidentem té mnohokráte těžce sužované krajiny. A měl k tomu všechny předpoklady, byl věren svému krycímu označení. Byl krásný jako páv a blbý neméně.

Kapitola 2

Jak vidíte, děti, dá to hodně práce, a hlas stranické legitimace i falešné rozvědčické občanky, jemine, to je vám přísný učitel, nic takovému prezidentovi nesleví. Přírodopisně řečeno, vyvinul se z něj obratlovec (neboť se vrtí a mění strany jako na obrtlíku) z čeládky šelem šelmovských a synů psovitých, podčeleď neposedů, rod šmejdů, rodina tatrmanů, odrůda tajtrlíků rudouchých.

Pro zemi, které pustil nepřítel žilou, osekal jí nejmoudřejší mozky a vyhnal odvážné syny i dcery národa za hranice, ideální státník. I natrénováno na tuto politickou funkci měl dostatečně - rok byl předsedou základní buňky zločinné organizace KSČ. Také idealistou byl. Dnem i nocí pracoval na proměně lidské společnosti v intencích vizí krásného nového světa.

„Socialistický humanismus je základem převýchovy a proměny našeho lidu v nového a dokonalejšího člověka, v novou, svobodnou a vyšší osobnost. Avšak nový člověk se těžce a nesnadno zbavuje bahna a kalu, do kterých uvrhl lidstvo kapitalismus. Proto mu je nutno pomáhat.“

Tento velký duch, dalo by se říci rudý Manitou, byl ochoten obětovat vše pro ideoblaho a vznik bytostí věrných krásným Marxisticko-Leninsko-Stalinsko-Schwabovským myšlenkám velkého resetu. Na oltář přeměny vína ve vodu položil i svůj osobní život. Odvrhl předchozí veskrze obyčejnou a tedy zcela přežitou manželku a oženil se s komančskou princeznou, politručkou vyškolenou do psychické perfekce sekcí Bene Gesserit bratislavské Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda. Dobře věděl, že jedině s ní po bojechtivém boku může blbovat „Za mír, za nového člověka!“

A jako správný uvědomělý úderník skutečně ihned začal.

Kapitola 3

I zvolil si ho lid té země a Páv korunkatý se rozhlédl svým ptačím pohledem IQ 107 z vyvýšeného místa, památného dolmenu českých králů Žiži, na Pražském hradě. Republička pod ním byla ještě maličko suverénní a lidé v ní trpěli naivním pocitem, že vláda věcí veřejných se jim navrátila. On však věděl, že s touto iluzí musí skoncovat, milé děti. Protože jednou stačilo.

„V žádné zemi, ani rozvojové, ani socialistické, ani kapitalistické neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly to, kdy má odejít prezident, nebo kdy má přijít a kdo jim má být a to se bohužel stalo.“

V tu chvíli se ozval opět hlas Strany a kázal: „Ty, prezidentskej, když už máš leninským kroužkem vychovaná světonázorová kukadla, dívej se před sebe a zkus v tom chodit.“ Kolektivní dílo nelze tvořit s individualitami a suverény. Tak se nám ten nový pořádek nevybuduje.

Rozhodl se tedy odebrat té - už jen symbolicky novým větrům socialismu vanoucím tentokrát ze západu vzdorující zemi - její dva poslední symboly. I zaútočil na českou korunu a právo odmítnout cizokrajné návrhy, které by se lidu nehodily, právo veta.

Kapitola 4

Mnoho vody uteklo a zejména mnoho žvástů bylo vyceděno. Prezident už není bezmocný uzlíček s třesoucím se ocáskem, nýbrž náramně samostatný, chlupatý a všetečný, zubatý a neposedný, žravý a ničivý tvor. A jestli se mu naši demokracii zadávit povede, pak je veta i s vaší zemí, milé děti.

Z vašich maminek vám nadělají tatínky a naopak, holčičky dostanou povinně na hraní traktůrky a chlapečci budou přebalovat malá černá plastová nebinárňátka.

Všichni bez rozdílu budete papat cvrčky a místo mlíčka bumbat řepkový olej.

Vaše postýlka bude na splátky čínských bank a běda, jak byste si chtěli na pískovišti uplácat bábovičku z jiného, než velbloudího trusu.

Nebo vás tam napadlo, nedej Ombudsosobo, promluvit česky bez předchozí modlitbičky za odpuštění koloniální minulosti v jazyce Pársik se současným pokleknutím na pravé kolínko a rytmickými údery vašich méněcenných bílých hlaviček o dřevěný obrubník.

Tož to by vás potomci migrantů právem šaríja hnali. Neboť oni jsou tu o to více oč kratšeji doma. Vy latentně xenofobní zaprdění čecháčci.

Nu, co to? Lidé se sobě vyhýbají, aby se nemuseli dívat navzájem do očí; elity selhaly, nikdo nás nevaroval, zvolili jsme si za prezidenta vlastizrádce. Milé děti, jestli zavčasu nevezmete do rukou útočné lopatičky svých prababiček, potom....

(kráceno)