Rozpad společnosti

Leo K.

…Abych nezapomněl, Ukrajina… Není Vám – ano, Vám každému – trapně, jak stále dokola opakujete Ukrajina, Ukrajina, Ukrajina. I když ji třeba nepojmenujete jako premiér Petr Fiala?

Ten řekl na omluvu svého chování k premiéru Slovenska: „Naše společnosti mají přirozené vazby a ty nevytváří politika, ale politika má dělat vše proto to, abychom je mohli rozvíjet a udržovat,“ řekl novinářům Fiala. „Budeme pokračovat v bilaterálních vztazích. Nikdo by neměl mluvit o ohrožení česko-slovenských vztahů jenom proto, že česká vláda se rozhodla nepřistoupit k velmi nadstandardní věci, jako je společné jednání vlád. Vše ostatní poběží. Nemůžeme ale zavírat oči nad tím, že v zásadní otázce, která se týká bezpečnosti Evropy, budoucí bezpečnosti architektury Evropy, máme rozdílný pohled,“ dodal premiér.

Zopakujme si ještě jednou jeho klíčové poselství:

Naše společnosti mají přirozené vazby a ty nevytváří politika, ale politika má dělat vše proto, abychom je mohli rozvíjet a udržovat…

Až sem jde o pravdivé sdělení, ale ďábel vězí v maličkostech. Tou „maličkostí“ je politika – přeloženo do češtiny – správa obce. Zatímco slovenská strana tvrdí, že prioritou každé správy je (Masarykova) humanita (mír, ukončení zabíjení, protože jednání nestojí životy), strana reprezentovaná Petrem Fialou tvrdí, že prioritou je idea transatlantického spojenectví založeného na světové dominanci Spojených států a když to oponent nechápe, musí nastoupit síla – a potom už na mrtvých nezáleží (viz Madeleine Albright – jí podporované ekonomické sankce na Irák po konci první války v zálivu, byly v důsledku přímo zodpovědné za smrt více než půl milionu iráckých dětí vlivem podvýživy a snížení dostupnosti lékařské péče.

Na otázku korespondentky Lesley Stahl zda taková cena byla adekvátní dosaženým výsledkům odpověděla, že „sice šlo o těžké rozhodnutí, ale myslíme si, že se to vyplatilo.“) Z té poznámky Petra Fialy, že pacifismus (na Ukrajině) není řešením a musí nastoupit síla – mrazí.

Netušil jsem, že prof. Petr Fiala, prototyp intelektuála, zavrhne jednání a přikloní se k balkánskému řešení. Nu což, Karl Hermann Frank byl knihkupec, tedy z pohledu své doby také intelektuál. Petr Fiala si stojí za svým rozdílným pohledem, kdy humanismus nazývá pacifismem. Jedná ve jménu ideologie, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, jež potřebují ochranu před kritikou, a jejíž příznivci věří, že jiný přístup nelze tolerovat. Karl Hermann Frank tou skupinou myslel české Němce, Petr Fiala zkorumpované a nacistickou ideologií prolezlé ukrajinské Banderovce.

Rusové se sice dopustili agrese, ale principiální lež současné doby je, že nebyla vyprovokovaná. Už první obětí provokace (nepočítáme-li tzv. nebeskou setninu) byli Ukrajinci, kteří měli tu smůlu, že jejich mateřštinou byla ruština. Když odhlédneme od ruských Ukrajinců, stejné martyrium prožívají maďarští Ukrajinci. Viktor Orbán by mohl vyprávět!

Že jsme šokováni svými vlastními hříchy, teprve když je vidíme u druhých – věděl už Johann Wolfgang von Goethe. Petr Fiala (a Petr Pavel, kterému to ovšem nezazlívám) není takový prosťáček, aby neznal rozdíl mezi humanitou a pacifismem. á propós Ukrajina – zatímco ztrácíme čas a nervy – tak sociální inženýři toho pilně využívají a mění obyvatelstvo, veřejnost, národ v houfec jednotlivců. Jak jsem se už rozhořčoval v minulém článku Rozbít co je osvědčené, zpochybňují rod, rodinu, politický národ – jako sociální konstrukt a zavádějí v novořeči gender, rodiče číslo X a odpovědnou vládu složenou z amatérů. Vše v poněkud jiném významu než jsme donedávna znali.

Společnost se jejich snažením mění na ten zmíněný houfec individualistů. Každý jedinec má mít svoji neopakovatelnou genderovou identitu. Veškerá tradice a všechny instituce jsou považovány pouze za maskování utlačitelských vztahů rodu, rodiny, státu, protože jednotlivce řídí a stále jim něco přikazují. V procesu socializace zajišťované tradičními institucemi tkví jádro odcizení, tak to alespoň vidí liberálové. Jde přece o svobodu každého jednoho z nás. Jde o vizi ničím neomezované různosti.

Zpozorněte:

Různosti, ale nikoliv střetu různých názorů! Způsob života záležejícím v soutěži úspěšnosti (jenom vítěz vyhrává) vede k jedinému – úspěch znamená strhnout na sebe pozornost. Jakkoliv. Vzhledem, oblečením, nahotou, jednáním – pozornost ostatních je vaším kapitálem (viz celebrity a influenceři). Ego povýšené nad vše ostatní je významným markerem takové filosofie. Podle ní je člověk sám sobě nejvyšším cílem a hodnotou. Nejvyšším morálním cílem člověka je pro ně dosahování vlastního štěstí.

Může takovou „filosofii“ přežít rodina jako instituce?

Takže už chápete Piráty a manželství pro všechny? Když idolem je dosažení "soukromého“ štěstí? Bylo mi stydno, když při prvním sjezdu Pirátů MUDr. Hřib z podia pokřikoval: "Pojďte mezi nás, máme tu i holky“ a ukazoval na Olgu Richterovou. „Holka“ Richterová byla v té době už matkou. Ale ještě víc jsem se styděl, když jsem lingvistku Olgu Richterovou na Facebooku viděl jak se virtuálně mění na váhu: „Podpoříte manželství pro všechny nebo budete pro“ a zdvíhá levou ruku s ruskou trikolorou.

Zůstal jsem bez dechu. Když nepodpořím manželství pro všechny, tak jsem pro ruský? Lingvistika – nejznámějším světovým lingvistou je asi Noam Chomsky – její metody zkoumání jazyka jsou přísně vědecké. Je pro ně typické vytváření hypotéz, které se ověřují pokusem a Olga Richterová se takhle ztrapní? Jaký rozdíl proti paní v domácnosti, Barbaře Dillard!

Už jsem jednou popsal jak tato paní, Češka provdaná do Spojených států v článku pro Info.cz zůstala ochromená po zpravodajství o střelbě na filosofické fakultě. Nedivila by se prý, kdyby to bylo zpravodajství z Texasu, kde nyní žije. A kde se něco podobného děje pětkrát do měsíce. Ale z Prahy? A měla jeden zásadní poznatek. Už jsem ho zveřejnil, ale nevadí, zopakujme si to:

„Problém je možná také v tom, že se nikdo příliš nepouští do hlubších diskusí s dětmi. Já byla doma zvyklá z rodiny, že se vášnivě diskutovalo o politice, historii, knížkách, a to jak za komunismu, tak po revoluci. To dnes vůbec neexistuje, a možná nejen v Americe. Bavíme se akorát o práci, o penězích, kdo si co koupil, jaký měly děti úžasný recitál ve škole, o počasí. Děti tak nejsou vystaveny žádným příkladům diskuse nebo řešení konfliktu – kdy spolu lidé nesouhlasí, hádají se o tom, ale jsou schopni vést diskusi bez urážek a bez násilí.

To není všechno. Už dvacet pět let na českých školách vymývá dětem hlavu Člověk v tísní. Organizace spoluzaložená National Endowment for Democracy. To je vládní organizace USA, primárně financovaná Kongresem Spojených států prostřednictvím grantů, zprostředkovaných United States Information Agency. Za pláštíkem humanitární organizace se skrývá brainwashing prostřednictvím filmů Jeden svět, jak píše jedna rozzlobená matka.

Baldur von Schirah (říšský vůdce mládeže odsouzený Norimberským procesem) věděl co říká:
„Chcete změnit svět? Dejte mi své děti!“
A měl pravdu. Sovětská vojska byla už v Berlíně a Volkssturm složený z Hitlerjugend mlel své:
„Ale konečné vítězství bude naše!“

Jiný klasik, Ludvík Kundera píše:
„Národy se likvidují tak,“ říkal Hübl, „že se jim nejdřív vezme paměť. Zničí se jim jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost a vymyslí jinou historii. Národ pak zvolna začne zapomínat, čím je a čím byl. Svět kolem něho to zapomene ještě mnohem dřív. (Kniha smíchu a zapomnění)“

U nás se to už povedlo. Řekněte před mládeží nebo před lidmi středního věku:
„Rok 1968 – co o něm víte?“
Dozvíte se, že nás okupovaly ruSSké hordy, Russáci a sem tam někdo i ví, že to byla vojska armád Varšavské smlouvy, sem tam se objeví jméno Dubček a Václav Klaus vám řekne, že se jednalo o politický boj dvou antagonistických skupin v ÚVKSČ. Přihořívá, ale je to jen částečná pravda.

Tak zvaný obrodný proces totiž nemohl vzniknout jinde – to už zdůvodnil Ludvík Vaculík ve 2000 slovech.

Až na mimořádně vzácné výjimky už nikdo nebude vědět, co to vlastně bylo. Rok 1968 je častým tématem mých článků. Nechci, aby tyto vědomosti zemřeli se mnou (jsem ročník 1939) a tak sem dám část článku Alexandra Kramera v časopisu Student z 3. dubna 1968. Z úryvku je evidentní o co tenkrát šlo – a teď to nejdůležitější, zkuste v tom úryvku sami nahradit tehdejší pojmy dnešními, aktuálními „axiomy.“ Nejistým napovím: Třeba patříme na Západ, Atlantické spojenectví, volný trh to vyřeší, demokracie odsud až potud atd. A teď už ten text. Už tušíte o co šlo před 56 lety?

…Existují u nás zfetišizované pojmy. Svaté, nedotknutelné zásady. — Vedoucí postavení komunistické strany. Přátelství a spojenectví se Sovětským svazem. Socialistické zřízení. — Toto jsou naše axiomy. Nedáme si na ně sahat. Ve chvíli, kdy se jich někdo dotkne, končí diskuse, přestáváme používat argumentů. Nastupují emoce, slzy v očích, bušení v prsa a — což je horší — také bušení do stolu. Pěstí. Nedovolit, nepřipustit! Pokusím se o argumentaci srovnáním. V kapitalistických zemích nejsou ani základní politické zásady komunistů posvěceny mocenským postavením strany. Proto jsou neustále napadány, neustále se střetávají s protichůdnými koncepcemi, neustále musí komunisté dokazovat jejich správnost. Je to náhoda, že tvořivé marxistické myšlení dospělo v západních zemích v mnoha ohledech dál, než v zemích socialistických? Nebo je to logický důsledek takového střetávání?

Pisatel je pro přátelství a spojenectví se Sovětským svazem, je pro socialistické zřízení. Nechápe však, proč by nemohli dostat slovo — a legální platformu — také lidé, kteří mají opačné názory.

Máme-li pravdu, proč se bát diskuse? Nechápu, proč by nemohly být u nás politické strany s nesocialistickým programem? Proč — máme-li svobodu slova, projevu, svobodu tisku — by nemohli třebas stoupenci monarchie přesvědčovat své spoluobčany, že právě v královském systému by se jim všem žilo nejlépe?

Nemýlím-li se, znamená slovo demokracie vládu lidu. A znamená také dát tomuto lidu možnost rozhodnout se mezi různými koncepcemi. Bylo v posledních týdnech mnohokrát řečeno, že komunistická strana má mít vedoucí postavení jen v případě, že si je zaslouží. Je nutné dovést tuto myšlenku do konce. Je třeba uznat, že všem lidem této země přísluší právo posoudit, zda si KSČ své vedoucí postavení zaslouží a zda šije více nezaslouží některá jiná politická strana.

Abych byl důsledný: Jestliže se některé jiné politické straně podaří — jakkoli je to pro mne absurdní — přesvědčit většinu národa, že kapitalistický, vykořisťovatelský systém je pro lidi lepší, správnější, jestliže tato strana získá demokratickými prostředky většinu — pak je nutné se vrátit ke kapitalistickému zřízení.

Komunistická strana nemůže lidem své pojetí šťastné a spravedlivé společnosti vnucovat. Může a musí je o tom přesvědčovat; slovy i činy. Jsem přesvědčen, že je to plně v jejích silách. Věta o demokracii, která má své meze, je z repertoáru odstoupivšího presidenta a bývalého prvního tajemníka ÚV KSČ, Antonína Novotného.

Je — tak, jak byla myšlena — pozůstatkem politické koncepce, která vyhrazovala určitému okruhu lidí monopol na určování cest k socialismu. Dnes jsme tuto koncepci zavrhli. Jak se nyní s oblibou říká, pootevřeli jsme dveře, přiznali jsme všem občanům naší země možnost diskutovat o tom, co socialismu prospívá a co ne. Je však třeba ony symbolické dveře otevřít dokořán. Je třeba, aby lidé mohli vyjadřovat svůj názor na to, co prospívá obecnému blahu, a to i tehdy, když si obecné blaho neztotožňují se socialismem.

Nelze se zastavit, nelze — opět — hovořit o demokracii odsud až potud. Existují tedy vůbec nějaké hranice pro demokracii? Překvapím; domnívám se totiž, že ano. Jsou to hranice dané všeobecným pojímáním lidských práv, obecně humánními principy. Jsou to hranice, uzavírající cestu organizacím, které svět označil za zločinné, protilidské. Hranice pro fašisty, rasisty, stoupence genocidy, náboženského pronásledování atd. Jsou to hranice, které určuje ústava demokratického státu. (Alexandr Kramer, *24. května 1946, † 29. května 2012, byl český novinář, za normalizace disident a autor science fiction povídek).

Ale co se divím. Už v roce 2016 to říkal Petr Kolář docela otevřeně (3. Broumovské diskuse). „Necítím rozdíl mezi českou a evropskou identitou (!) […] Já se vlastně identifikuji s celou rodinou liberálních demokracií…“

Liberální, takové krásné slovo. Liberálové usilují o svobodnou společnost založenou na osobní svobodě, osobní zodpovědnosti a sociální spravedlnosti…a kde je skryt ďábel tentokrát? V neartikulovaném dodatku…držitelů moci. Ve folklorní podobě Jeskyněk, které líbeznými hlásky prosí: „Otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen se ohřejeme a hned zase půjdeme.“

Slovy Ludvíka Vaculíka:
Moc je specificky lidská situace. Postihuje vládnoucí i ovládané a obé ohrožuje na zdraví. Tisíciletá zkušenost s mocí vedla lidstvo k tomu, že se snažilo určit jakási provozní pravidla: je to onen systém formální demokracie se zpětnými vazbami, kontrolními vypínači a limitními termíny. Do jasně nakreslených mechanismů vlády však zasahují zájmy lidí, nadaných hrubou silou, založenou na vlastnictví kapitálu, na držení zbraní, na výhodném příbuzenství, na monopolu výroby atd.

I u nás proběhl popsaný výběr lidí podle hlediska použitelnosti mocí. Důvěru dostávali lidé poslušní, nečinící potíže, nekladoucí otázky, jež nejsou nastoleny. Z každého výběru vycházel nejlíp člověk co nejprůměrnější a z dějiště se poztráceli lidé složitější, lidé osobního charismaru a zejména lidé, kteří pro své vlastnosti a práci bývali tichým a neoznačeným měřidlem obecné slušnosti, měřidlem veřejného svědomí. Z politického života pak zvlášť zmizely osobnosti nadané humorem a přicházející se svými osobními myšlenkami. Ztratilo význam slovní spojení politik - myslitel.

Benjamin Klička ve svém díle „Divoška Jaja“ napsal:
„Pomni, člověče, že schopnost je drzost, jíž urazíš svého nadřízeného, a buď proto možno-li pitomější než v plotě kůl, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“ (LL č. 5, 28. března 1968)

A Jindřich Kulhánek to shrnul:
Politické funkce přidělené částečným či úplným analfabetům v oborech a oblastech, jejichž správa jim byla svěřena, vyžadovaly sestavení kvalitních týmů poradců. Není to sice levné řešení, ale pokud by se to podařilo a odborníci by měli vliv na činnost politruků, bylo možné nějak fungovat. Bohužel ani k tomu nedošlo, protože i místa poradců byla obsazena nikoliv podle skutečných znalostí a umu, ale spíše zvítězila kritéria jako loajalita, poslušnost a vstřícnost vůči politickým ideologiím vycházejícím ze samé podstaty Pětikoalice.
A tak jsme svědky likvidace České pošty, zjišťujeme, že schodek státního rozpočtu v únoru (cca 120 mld. korun) převyšuje schodky za celý rok u vlád před covidem, klesá úroveň zdravotnictví, školství, přestal existovat průmysl včetně těžkého, v ohrožení jsou zbytky automobilového, sklářského a dalších, zemědělci tuší svůj konec a energetika dostává jednu ránu za druhou.
Ceny elektřiny, plynu, pohonných hmot, potravin a mnoha dalších produktů, také celkové inflace, vyšplhaly za doby vlády Petra Fialy na svá maxima.

Ano, stal se opak. Byrokracii, což má být nestranný rutinní nástroj vedou političtí náměstci. Voleni svými ministry tak, aby nepřesáhli ministrův duševní obzor. Jak to může dopadnout? 

A tak zbývá už jen právo. Petr Kolář v Broumovských diskuzích přece opěvuje právní stát. Jenže právo je nástrojem panující věrchušky a slouží především k potlačení těch ostatních. Je odrazem společenských vztahů a spolu s nimi se mění; proto je nástrojem politiky. Právo je kodifikovanou částí morálky. Na rozdíl od morálky nevyjadřuje právo vůli většiny, ale menšiny. Upravuje pouze to, na čem má aktuální vláda zájem. Ve společnosti je vždy pěstována iluze, že právo stojí nad společností či politikou, že reprezentuje jakési vyšší, všelidské zájmy a hodnoty. Rovnost lidí před právem je pouhou iluzí, stejně tak jako nezávislost práva na politice. Nemáte dost důkazů? Právo vždy slouží vládnoucí třídě, poskytuje jí zjevné i skryté výhody. Neformuluje spravedlnost, pouze vytváří její zdání.

Lidová moudrost to vystihuje rčením, že k soudu nechodíme pro spravedlnost, ale pro rozsudek.

á propós Ukrajina. Utěšujeme se, že se ten či onen významný západní politik přiblížil pravdě. Že se něco mění, že praská tuhá cenzura. A uniká naší pozornosti, že Ukrajina není všechno. Že je jenom prasklým vředem dlouhotrvající choroby. Že se měníme MY, že sociální inženýři indoktrinují naše děti, naše vnuky a spolu s nimi i nás. Že se už neumíme bránit rozkladu společnosti a říkáme, že ten a ten houfec přívrženců XYZ je navedený a jiný zase pomýlený (nebo zaplacený). Že už dávno neumíme slušně debatovat, protože si nechceme připustit, že cizí pohled na stejný problém, má stejnou relevanci jako ten náš. A že se nejvíce přiblížíme pravdě, když připustíme kultivovanou oponenturu.

A že jedině takto můžeme mít navrch proti stávající vládě, která jakoukoliv oponenturu programově nepřipouští a dokonce ji považuje za nepřátelský akt a která má na rozdíl od nás legální represivní síly.

Nebo chceme klesnout ještě hlouběji?