Ukrajina o Ukrajině

Od Majdanu k válce. Jak v Kyjevě před 10 lety začaly události, které změnily Ukrajinu a celý svět.

Euromajdan na Ukrajině začal přesně před deseti lety, 21. listopadu 2013. V zimě 2014 začala násilná konfrontace mezi úřady a protestujícími. Na fotografii - Majdan 19. února 2014

21. listopadu 2013 napsal novinář Mustafa Nayyem svůj slavný příspěvek na Facebooku: "Sraz ve 22:30 pod Památníkem nezávislosti. Teple se oblečte, vezměte si čaj, kávu, dobrou náladu a přátele."

Příspěvek uživatele Mustafa Nayyem

Tento příspěvek odstartoval události, které se později staly známými jako Euromajdan. Důvodem protestů bylo odmítnutí prezidenta Janukovyče jednat o podpisu asociační dohody s EU.

Následné události od konce roku 2013 do současnosti jsou dobře známé. Nebeská stovka, která zemřela na Majdanu, tisíce těch, kteří zemřeli ve válce na Donbasu, a desítky, a možná stovky tisíc, kteří zemřeli po 24. únoru 2022.

Ale těchto 10 let nezměnilo jen Ukrajinu.

Svět roku 2013 byl velmi odlišný od toho dnešního. Tu a tam ještě doutnaly konflikty (Afghánistán, Irák, Sýrie, Libye, Jemen), existovaly rozpory mezi Ruskem a Západem, mezi Západem a Čínou, ale v té době se považovalo za šílenství diskutovat o možnosti, že by mohly vést k velké válce. Naopak posilovaly ekonomické a jiné vazby Ruska s EU a neustále se ozývala prohlášení o vytvoření "sjednocené Evropy od Lisabonu po Kamčatku" v dohledné době. A celý svět se stával stále globálnějším a propojenějším. A zdálo se, že překonáváním rozdílů lidstvo směřuje k jednotě a éře prosperity založené na technologickém pokroku a respektu k odlišným kulturám.

Nyní se všude diskutuje o nové světové válce a přímém střetu mezi předními světovými mocnostmi, včetně jaderné apokalypsy.

A jedním z klíčových bodů pro začátek procesu byl post Mustafy Nayyema. V tomto ohledu se svým historickým významem vyrovná atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu v roce 1914 srbským gymnaziálním studentem Gavrilo Principem, který odstartoval první světovou válku, rozpad evropských impérií a vytvoření nové reality, do níž se lidstvo ponořilo ve 20. století.

Samozřejmě, stejně jako byl v roce 1914 vypálen Principův výstřel, Nayyemův post v roce 2013 byl pouhou záminkou, nikoli skutečnou příčinou bouřlivých událostí, které následovaly.

Byly určovány mnohem globálnějšími faktory pramenícími z rozporů světových mocností. Konkrétně v roce 2013 to byla touha Ruska zapojit Ukrajinu do svých integračních projektů v postsovětském prostoru (celní unie), čemuž se Západ usilovně snažil zabránit tím, že Kyjevu nabídl uzavření asociační dohody s EU. To se překrývalo s vnitřními politickými rozpory na Ukrajině, kde se objevila široká koalice sil, které chtěly Janukovyče odstavit od moci, nebo alespoň omezit jeho moc.

A stejně jako Princip v roce 1914 (nebo přesněji organizace Mladá Bosna, jejímž byl členem a která zorganizovala atentát na arcivévodu), by si Nayyem stěží přál tak radikální změnu ve světě, která následovala téměř o 100 let později. Je zřejmé, že se sledovalo více lokálních cílů.

Byly to však činy Principa a Nayyema, jak tomu osud chtěl, které znamenaly zlom v dějinách 20. a možná 21. století.

Zároveň po roce 2013 bylo mnoho momentů, kdy se zdálo, že vše skončí, usmíří a zastaví. Ale pokaždé došlo k náhlé "explozi", která posunula konfrontaci na novou úroveň.

Protestů v Kyjevě v listopadu 2013 bylo relativně málo a poté, co Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu ve Vilniusu, existovaly jasné vyhlídky, že odezní. Z nějakého důvodu se však prezidentovo okolí rozhodlo rozptýlit zbytky Majdanu pod záminkou instalace vánočního stromu. Pokus vedl ke střetům, záběry z rozehnání demonstrantů vzbudily hněv značné části společnosti a o den později vyšly do ulic v Kyjevě statisíce lidí.

1. prosince se demonstranti pokusili zaútočit na budovu prezidentské kanceláře v Bankově ulici. Útok byl odražen Berkutem a vnitřními jednotkami, záběry masakru sledovala celá Ukrajina, radikálně rozdělená v sympatiích – kdo je na čí straně.

V polovině ledna 2014 se Majdan začal opět vytrácet. Pak ale Strana regionů přijala takzvané "diktátorské zákony", které způsobily nové zhoršení. O několik dní později někteří z demonstrantů, kteří si říkali Pravý sektor, zaútočili na kordony Berkutu a vnitřních jednotek v Hruševského ulici. Začala násilná konfrontace, během níž se objevili první mrtví na straně demonstrantů na Majdanu. To dramaticky radikalizovalo situaci a dalo protestům nový impuls. Stejně jako to, že se v Kyjevě objevili bandité-"tituški", kteří byli úřady povoláni na pomoc v boji proti Majdanu.

V polovině února se konfrontace mezi úřady a Majdanem dostala do slepé uličky a byly uzavřeny první kompromisní dohody: demonstranti opustili budovu kyjevské městské správy, vládní jednotky odblokovaly ulice. Ale již 18. února se sebeobrana Majdanu pokusila prorazit k budově Rady, začaly střety, které přerostly v grandiózní masakr.

Ráno 20. února se zdálo, že strany jsou opět blízko kompromisu. Úřady a vůdci Majdanu se dohodli na příměří a očekávalo se, že Kyjev navštíví ministři zahraničí Polska, Německa a Francie, jakož i zvláštní zástupce ruského prezidenta, aby uzavřeli dohodu o ukončení konfrontace. Ale brzy ráno 20. února skupina aktivistů Majdanu z budovy konzervatoře zahájila palbu na policisty na Majdanu (tato skutečnost byla zjištěna vyšetřováním během prezidentství Petra Porošenka). Začal nový masakr, při kterém zemřely desítky lidí.

Dohody o urovnání krize za účasti zahraničních zprostředkovatelů byly uzavřeny 21. února (počítaly s návratem ústavy z roku 2004 s omezenými prezidentskými pravomocemi a také s volbou hlavy státu do konce roku 2014), ale už se o ně zajímalo málo lidí – bylo prolito mnoho krve. Majdan požadoval, aby nedělal kompromisy s úřady.

21. února Janukovyč odjel z Kyjeva do Charkova a ráno 22. února fakticky ztratil moc – Mežyhirja byla obsazena demonstranty na Majdanu, kteří byli schopni vytvořit většinu v Radě jmenováním Turčynova předsedou. Téměř celá Strana regionů a elity jihovýchodu daly jasně najevo, že nejsou připraveny na další konfrontaci (jak ukázal sjezd v Charkově 22. února, na který Janukovyč nesměl). To vydláždilo cestu ke kompromisům a dohodám o řízeném předání moci. Náhle však 22. února na Turčynovův návrh Nejvyšší rada rozhodla odstranit Janukovyče od moci z důvodu, který ústava nestanoví - s formulací "sebeodvolání ze služby". To je to, co dalo Rusku a oponentům Majdanu důvod kvalifikovat tento incident jako státní převrat. A skutečnou podporu odstranění Janukovyče ze strany Západu Putin považoval za přímý "podvod" a porušení dohod uzavřených 21. února, což později opakovaně řekl.

Ani tato situace však nepředurčila velký konflikt. Významná část vůdců Majdanu, včetně budoucího prezidenta Porošenka, nebyla zpočátku protiruská. Naopak se snažili dohodnout s Moskvou, protože dobré vztahy s Ruskem považovali za záruku dobrých výdělků. Všichni si pamatují, že Porošenko zavřel svou továrnu v Lipecku teprve v roce 2017. Známá je také nahrávka jeho sladkého rozhovoru s Putinem v roce 2015 o "potřesení rukou a objímání". A to vše po válce na Donbasu a anexi Krymu. Lze si jen představovat, jak hluboká by byla interakce mezi Porošenkem a Moskvou, kdyby nedošlo k válce nebo anexi. Otázka vstupu Ukrajiny do NATO by rozhodně nevyvstala (proč potřebujeme NATO, když by bylo možné otevřít několik dalších cukráren v Rusku). A Porošenko a jeho bezpečnostní síly, kdyby nebylo války, by byli schopni velmi rychle neutralizovat radikální aktivisty a nacionalisty Majdanu. Osud Saši Belyho, který byl zabit policejními speciálními jednotkami, je všem znám.

Pak ale Putin udělal svůj krok a vydal rozkaz k anexi Krymu. Proč to udělal? Sám Putin později řekl, že tímto způsobem zabránil "rozmístění základny NATO na Krymu", ačkoli pro to v té době neexistovaly žádné předpoklady. Existuje rozšířená verze, že byl veden psychologickými a politickými motivy: chtěl nějak co nejtvrději reagovat na to, co považoval za "ponížení" ze strany Majdanu a "únos ze Západu", aby celému světu ukázal, že je "silný vládce" a takové věci neodpouští. Existují i jiná vysvětlení. Tak či onak však anexe znamenala obrat ve vztazích mezi oběma zeměmi a znamenala začátek přímého konfliktu.

V té době si však mnozí mysleli, že na Krymu vše skončí. Proruské protesty na jihovýchodě do konce března téměř utichly. Západní sankce byly poměrně mírné a z Moskvy přicházely signály, že "nikdo nepůjde dál než na Krym". Ale pak najednou, v dubnu, byly vyhlášeny "DLR" a "LLR" a brzy se ve Slavjansku objevil oddíl Girkina-Strelkova, který zcela obrátil situaci vzhůru nohama. Ukrajinské úřady vyhlásily protiteroristickou organizaci a na Donbasu začaly boje. Ale první měsíce byly dost omezené. Moskva na rozdíl od Krymu své jednotky otevřeně nerozmístila. Ruská média navíc napsala, že aktivita Girkina a Borodaje, který byl jmenován "premiérem" "DLR", byla údajně iniciativou jednotlivých "kremelských věží" a skupiny oligarchy Malofejeva, a nikoli politikou ruských úřadů, které se v té době nechtěly zapojit do velké války, protože nebyly připraveny ani na ni, ani na západní sankce, které by mohly následovat. Putin zároveň vyzval "LDNR", aby v květnu nepořádala "referendum". Přirozeně bylo těžké uvěřit, že Kreml nebyl v té době zapojen do událostí na Donbasu. V každém případě však stále existoval prostor pro jednání. Na Ukrajině se Porošenko stal prezidentem, setkal se s Putinem v rámci "Normandské čtyřky", ruský velvyslanec Zurabov se vrátil do Kyjeva (dobrý přítel Porošenka), Porošenkův zvláštní zástupce Leonid Kučma odjel do Doněcku na jednání s "LDNR". Na Donbasu bylo vyhlášeno příměří. A koncem června se mnohým zdálo, že vše směřuje k uzavření nějaké dohody o konci války a autonomii Donbasu. Něco jako "Minské dohody" podepsané později, které by se v červnu 2014 realizovaly mnohem snadněji než později.

Ale 30. června Porošenko vydal rozkaz odstoupit od příměří a zahájit ofenzívu ukrajinských jednotek. Ozbrojené síly Ukrajiny pak nashromáždily značné zálohy, oddíly "LDNR" byly roztroušené a špatně vyzbrojené, a co je nejdůležitější, v Bankově ulici si byly jisté, že Rusko do války přímo nezasahne. Výpočet se ukázal jako chybný. Po červencových úspěších ozbrojených sil Ukrajiny probíhala válka pro Ukrajinu podle negativního scénáře. Rusko, i když to nebylo oficiálně oznámeno, zasáhlo tím, že do války vyslalo jednotky svých pravidelných jednotek. V důsledku toho došlo k kotlům Izvarinsky a Ilovajsk. A v září 2014 byla podepsána první oznámení z Minsku. Stanovily příměří a zvláštní status v rámci Ukrajiny pro území, která v té době kontrolovala "LDNR". Tyto dohody však nebyly provedeny. Ve skutečnosti nepřátelství pokračovalo, v lednu a únoru začala nová eskalace, která skončila novým příměřím a druhými Minskými dohodami. Poté příměří, i když bylo pravidelně porušováno, nezaznamenalo až do února 2014 bojů takového rozsahu jako v létě 2015 nebo v zimě 2022 (průběh války na Donbasu jsme podrobně analyzovali v létě 2014 zde).

Po druhém Minském ústupu se opět objevil pocit, že se věci posouvají směrem k urovnání. Dialog v rámci normandské čtyřky aktivně pokračoval. Rusko prokázalo svou připravenost vrátit kontrolu nad "LDPR" Ukrajině, pokud bude těmto oblastem udělen zvláštní status. Ukrajinské úřady nechtěly udělit zvláštní status. Tlak však vyvíjela Evropa (která měla zájem na normalizaci vztahů s Ruskou federací na základě svých ekonomických zájmů) a Spojené státy (prezident Obama potřeboval před odchodem z úřadu úspěšný "mírový" případ). Ale zároveň existovaly síly v Rusku, na Západě a samozřejmě na Ukrajině, které se kategoricky stavěly proti jakýmkoli kompromisům a aktivně torpédovaly minské dohody.

Všichni viděli výsledek své práce velmi brzy. 31. srpna 2015 během hlasování o změnách ústavy o zvláštním statusu Donbasu (jedna z podmínek minských dohod) hodili nacionalisté granát na příslušníky Národní gardy před budovou Rady a zabili několik lidí. Tyto události pak byly opakovaně použity jako argument pro nerealizaci politické části minských dohod, aby nevyvolaly radikální protesty. V roce 2016 vyšlo najevo, že v Nejvyšší radě není 300 hlasů pro přijetí změn ústavy. V roce 2017 aktivisté na ukrajinské straně zorganizovali blokádu železnic na Donbasu, která zpřetrhala ekonomické vazby Ukrajiny s nekontrolovanými územími. Poté "LDNR" odebrala jejich podniky ukrajinským vlastníkům.

Nakonec se prezidentem Spojených států stal Donald Trump, kterého jeho oponenti označili za "ruského špiona", a proto se nemohl ani přiblížit k žádnému jednání s Ruskou federací. V roce 2017 vyšlo najevo, že minské dohody pravděpodobně nebudou realizovány. A konflikt se dostává do fáze zamrznutí.

Naděje na urovnání však existovala po nástupu Volodymyra Zelenského, který učinil z dosažení míru na Donbasu hlavní bod svého volebního programu. Navázal kontakt s Putinem, jednal v Paříži, ale nakonec ukrajinské úřady opět odmítly udělit Donbasu zvláštní status a změnit ústavu v této otázce. Vztahy s Moskvou se začaly rychle zhoršovat. Uvnitř země začala konfrontace mezi úřady a Opoziční platformou pro život, Rada národní bezpečnosti a obrany uvalila sankce na "Medvedčukovy kanály".

Ani to, jak se mnohým zdálo, však nevypadalo jako cesta k válce. Naopak, navzdory zamrzlému konfliktu se pomalu obnovovaly vazby Ruska s Evropou, stavěl se Nord Stream 2 a obcházely se sankce. Situace na zahraničních trzích byla pro Rusko velmi dobrá a obchod s EU i Čínou rostl. A rostoucí rozpory mezi Spojenými státy a Čínou zvýšily význam vztahů s Ruskou federací pro obě strany, což dalo Moskvě příležitost hrát svou vlastní hru a zvýšit svůj vliv ve světě.

A na konci roku 2021 se zdálo, že Rusko je v tak vynikající geopolitické a ekonomické pozici, že pokud jeho vládci o něčem přemýšleli, nebylo to o válce, která, jak víte, nezačíná dobrým životem. Ruská federace by mohla rozvíjet ekonomiku, zlepšit úroveň a kvalitu života obyvatelstva. Všechny podmínky pro to byly splněny. Proč bojovat, když na vás nikdo neútočí? Navíc na Ukrajině začaly bratrovražedné boje, Zelenského rating klesal a o vstupu země do NATO nemohlo být řeči. Stejně jako o "ofenzivě ozbrojených sil Ukrajiny na Donbasu" (většina Ukrajinců se podle všech průzkumů veřejného mínění postavila proti vojenskému řešení problému). A Rusko ani nemuselo nic dělat – jen sledovat proces, který už vedl k pádu Zelenského. Když se proto v listopadu 2021 začaly v západním tisku pravidelně objevovat články o přípravách Moskvy na totální invazi na Ukrajinu, málokdo jim věřil. Vypadalo to tak směšně a šíleně nejen z hlediska zájmů Ruské federace, ale i z pohledu samotného Putina (ať už se na ně díváte z jakéhokoli úhlu). Očekávalo se maximálně uznání "LDNR" s následným přistoupením k Ruské federaci.

Přišel ale 24. únor 2022, který byl pro mnohé šokem. K výročí invaze jsme již podrobně analyzovali, proč se Putin rozhodl zaútočit na Ukrajinu. Stručně řečeno, uvalení sankcí Radou národní bezpečnosti a obrany na Medvedčuka a jeho televizní kanály na začátku roku 2021 vnímal Kreml jako signál Kyjeva a Západu, že nástup sil loajálních Moskvě k moci prostřednictvím voleb je nemožný. Proto byl kůl položen na cestu násilí. Původní plán nepočítal s anexí ukrajinského území (alespoň ne hned). Spočívala v ustavení proruské vlády v Kyjevě a úplné změně geopolitického kurzu země. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že Putin zamýšlel plnit tyto úkoly s relativně malými silami - armádou 150-180 tisíc vojáků, pak zpočátku očekával, že Ukrajina nebude klást vážný odpor. Neexistuje přesná odpověď na to, proč si to myslel. Buď se o tom přesvědčil, nebo mu byly poskytnuty nepravdivé informace (podle jedné z konspiračních teorií byl Putin k útoku na Ukrajinu dotlačen částí svého okolí v naději, že na pozadí obtížné situace na frontě zorganizuje odstranění prezidenta Ruské federace od moci, opakující únor 1917). V každém případě se skutečnost, že se výpočet ukázal jako falešný, vyšla najevo na začátku března, kdy se ukázalo, že ozbrojené síly Ukrajiny se nehodlaly vzdát a Zelenskyj z Kyjeva neutekl.

Zdá se, že už tehdy si Putin uvědomil, do jak grandiózní pasti se dostal. Proto jsem se z toho snažil dostat co nejrychleji. V průběhu března probíhala jednání, v jejichž důsledku Moskva souhlasila se stažením vojsk na linii 24. února 2022 výměnou za neutrální status Ukrajiny (a podle Schrödera Putin souhlasil s navrácením celého Donbasu Ukrajině se zvláštním statusem).

Na konci března, po schůzce v Istanbulu, se zdálo, že vše směřuje k mírové dohodě. Ale již v dubnu se situace změnila - ukrajinské úřady odmítly uzavřít dohody a vydaly se na cestu "války až do dosažení hranic z roku 1991". V Kyjevě říkali, že po Buči se situace změnila. Média psala, že Ukrajinu přesvědčili západní spojenci a především Boris Johnson, aby odmítli uzavřít mír za kompromisních podmínek.

Rusko bylo nuceno zapojit se do dlouhé války, na kterou se zpočátku nepřipravovalo, a proto improvizovalo za pochodu – oznámilo anexi okupovaných území, poté po řadě porážek od některých z nich ustoupilo, mobilizovalo, zázračně se vyhnulo zhroucení státnosti během Prigožinova povstání, zvýšilo výrobu zbraní, odrazilo ukrajinskou ofenzívu v roce 2023 a samo přešlo do ofenzívy v určitých směrech. To znamená, že navzdory předpovědím dokázala udržet okupovaná území a neponořila se do zmatku.

To vše již vyvolalo řeči, že válka se chýlí ke konci, protože ani jedna strana nedosáhla rychlého a rozhodného vítězství. Mluví se o "únavě Západu", o hrozícím "zamrznutí konfliktu", o tom, že jednání, příměří, "korejský scénář" a tak dále jsou za rohem.

Ale jak vidíme, za posledních 10 let se to stalo mnohokrát. A pokaždé se něco stalo, načež se objevily naděje, že "tato noční můra brzy skončí a vše se uklidní" – v únoru 2014, v červnu 2014, v únoru 2022 a v březnu-dubnu 2022.

Jako by tu byl nějaký neviditelný režisér, který pořád dokola opakuje: "Musíme pokračovat."

Nebo možná není žádný režisér. A je tu prostě vír nenávisti, do kterého je stále více lidí vtahováno za prolitou krví, násobící smrt a utrpení, existuje "logika války" všech zúčastněných stran ("ve válce se s nepřítelem nevyjednává, je zničen"), znásobená osobními ambicemi a komplexy politických vůdců, stejně jako globálním bojem o vliv a kontrolu nad zdroji. jedním z nejžhavějších míst, které je od konce roku 2013 na Ukrajině.

A hlavní otázkou je, jak se vymanit z kruhu války, krve a slz. Ale pokud je k tomu byť jen jedna šance, budete ji muset okamžitě využít. A pak, když jsme vyvodili závěry z tragické desetileté cesty, abychom zabránili tomu, aby se válka opakovala.