Síly v pozadí, jež mají pod kontrolou média a důležité osoby v mocenských složkách a řídí najaté i nevědomé loutky (ty nemusí mít o skutečném záměru operace ani ponětí), se již postarají o to, aby se zorchestrované události ubíraly žádoucím směrem k plánovanému cíli. Ač se vše navenek jeví jako nečekaný zvrat, jde o předem očekávaný stav, kam se dějinná situace měla dostat.
Nejdůležitější ovšem byl fakt, že k zásadnímu obratu z jakýchsi důvodů tlačilo rovněž řídící centrum celého komunistického impéria - samotná Moskva. Novinář Milan Syruček v knize Michail Gorbačov: Uchránil Prahu od krveprolití? píše, že generální tajemník KSSS Michail Gorbačov v prvních dnech sametové revoluce zaslal na velvyslanectví SSSR v Praze a velení Ústřední skupiny sovětských vojsk v Československu dopis, kde bylo jasně řečeno, že "...sovětské orgány působící v Československu zabrání všemi možnými způsoby eventuálnímu krveprolití. Kdyby bylo třeba, museli sovětští vojáci dislokovaní v Milovicích klást dokonce odpor českým silovým strukturám, aby se neprolila krev". Sovětský svaz byl tedy připraven v Československu na podzim 1989 zasáhnout, ovšem nikoliv ve prospěch komunistického režimu, ale na podporu převratu!
Tlak na změnu režimu ve státech východní Evropy tedy probíhal ze všech stran a pro místní vládnoucí loutky, již bez ochrany z Moskvy, byl naprosto zdrcující. Za této konstelace bylo prakticky vyloučeno, že by se místním totalitám, jakkoliv relativně silným, ať už v NDR, Bulharsku, Rumunsku nebo Československu, podařilo převratu zabránit a jakkoliv proces změny režimu ve své zemi zvrátit. Kdo by se o to přece jen pokusil, tomu byl vyslán jasný vzkaz v závěru celého revolučního představení v prosinci 1989 v podobě popravy rumunského diktátora, která sloužila i jako varování pro případné snahy exponentů starého režimu v okolních zemích.
Že byla situace předem připravena a celý proces nalajnován včetně metod provedení i časového rámce, začínáme plně chápat až dnes. V roce 1989 jsme ze své omezené perspektivy malé středoevropské země nedokázali rozumět tomu, že ačkoliv jsme se vymanili z pout jedné světovlády, v ten samý okamžik jsme padli do náruče druhé, ještě mohutnější a brutálnější. Četné publikace a historické dokumenty o tehdejším dění nám sice události z roku 1989 prezentují v oslavném tónu, poplácávají nás po zádech a přesvědčují, že jsme to byli my, kdo "svrhl režim", ve skutečnosti z těchto oficiálních studií můžeme mezi řádky vyčíst, že všechny události revolučního roku sledovaly jednotnou linii a probíhaly jakoby podle barvotiskového příběhu s předem daným koncem. Přičemž obyčejní lidé se v nich ocitli jako bezvýznamné, nepatrné figurky bez jakéhokoliv vlivu na situaci.
Příkladem takové oslavné studie může být kniha amerického novináře Michaela Meyera 1989 Rok, který změnil svět, který v letech 1988-1992 šéfoval redakci Newsweeku pro střední a východní Evropu. Už z tónu jeho první kapitoly poznáme, v jakém duchu musí psát americký režimní pisálek, zaměstnaný v korporátním médiu: "Konec studené války nás přenesl z rozděleného světa (...) do světa nových příležitostí a nevídané prosperity. Připravil půdu moderní době: globalizaci, vítězství volného trhu, šíření demokracie. Vedl k obrovskému hospodářskému rozmachu, zbavil bídy miliardy lidí na celém světě a jednoznačně upevnil postavení Ameriky jako hlavní a jediné supervelmoci."
I přes tento propagandistický balast kniha překvapivě přináší velmi mnoho pozoruhodných svědectví a zcela zásadních odhalení, o nichž možná ani sám autor netušil, jak jsou podstatná k pochopení událostí roku 1989. Dozvídáme se například o šokujících souvislostech, za nichž v květnu onoho roku došlo k prolomení železné opony na maďarsko-rakouských hranicích. To ve svých důsledcích o pár měsíců vedlo k útěku mnoha tisíc východních Němců na Západ a následně k pádu Berlínské zdi. Meyer v knize nevědomky podává důkaz o tom, že rozvrat komunistického bloku byl záměrný a jeho hlavními strůjci byli už od počátku maďarští komunisté, kteří s Gorbačovovým souhlasem prodali svou zemi za příslib deviz a ekonomického růstu Západu, resp. západním Němcům. Ve výpovědích posledního komunistického premiéra Maďarska Miklóse Németha dokonce bezelstně zaznívá, že celý záměr byl koordinován jak z hlediska časového, tak i geopolitického, při vědomí všech důsledků očekávané destabilizace východního bloku:
"[Maďarský premiér] Németh Němcům oznámil, že za pár dní hodlá přestřihnout pohraniční dráty. Podle svých slov potřeboval dost času, aby se to rozneslo, než začne každoroční prázdninový nájezd východních Němců do Maďarska. Současně se obával, že Varšavská smlouva by mohla odpovědět odříznutím dodávek energie nebo uvalením ekonomických sankcí. "Pomůžete nám?" zeptal se Németh [západoněmeckého kancléře] Helmuta Kohla. Německý kancléř neváhal s odpovědí: "Nabídli jsme jim veškerou podporu. Na penězích nezáleželo. Chtěli jsme, aby věděl, že hospodářsky je na správné straně."
Tuto výpověď maďarského expremiéra autor knihy předkládá čtenářům zcela banálním stylem, jako by šlo o běžný politický "byznys", přitom jde o naprosto šokující souvislost. Maďarský plán otevřených hranic skutečně vedl k rozvratu komunistických režimů v okolních zemích a tzv. kaskádovitému efektu. Československá vláda byla nucena na žádost vlády NDR uzavřít hranice s Maďarskem, čehož následkem došlo k tomu, že východní Němci uvázli v Československu a způsobili tak nápor na ambasádě NSR a v ulicích Prahy, viz Před třiceti lety zaplavili ambasádu v Praze uprchlíci z NDR. Zůstaly po nich opuštěné trabanty; Cesta východních Němců za svobodou vedla přes Prahu ; Uprchlíci z NDR na velvyslanectví v roce 1989. Zajímá to někoho dnes, nebo budou média, novináři i historici stále dokola omílat pohádku o spontánních revolucích a boji za svobodu a demokracii? Detaily přitom nepřináší "konspirační" analytik, ale americký mainstreamový novinář ve své knize.
Ve stejné knize zazní i mnoho dalších zajímavých sdělení, mimo jiné i v kapitole, v níž autor vede rozhovor s Václavem Havlem. Ten pochází z léta 1989 a tehdy si s dramatikem a disidentem, právě propuštěným z vězení, povídal o tom, že komunisté se dostali do slepé uličky a násilím na pražských demonstracích zastírají svou bezmoc: "Režim neví kudy kam," sdělil Havel americkému novináři v osobním rozhovoru a předpověděl, že jednou udělají chybu:
"Policie zmlátí třeba pár protestujících studentů a vzápětí budou mít na Václaváku čtyřicet tisíc naštvaných demonstrantů."
Jednalo se jen o intuitivní predikci bystrého analytika, nebo o znalost plánu, do něhož kdosi Havla zasvětil? Máme právo se to dovědět. Ani 34 let od oněch událostí totiž neznáme odpovědi na další zásadní otázky:
- Kdo dal podnět k naprosto nelogickému zásahu tzv. bílých přileb z pohotovostního pluku SNB večer 17. 11. 1989 na Národní třídě během povolené svazácké demonstrace, když nejvyšší vedení státu i vedení pražské bezpečnosti výslovně zakázalo jakkoliv zasahovat? A kdo k zásahu přizval tzv. červené barety, což byly speciální jednotky odboru zvláštního určení Ministerstva obrany?
- Kdo byl skutečným autorem dezinformace o mrtvém studentu Šmídovi po zásahu na Národní třídě, která se tak zázračně kryla s hereckým číslem plukovníka StB Zifčáka, jenž skutečně na místě zásahu předstíral svou smrt?
- Kdo koordinoval převrat v do té doby poslušných sdělovacích prostředcích, které doslova ze dne na den přešly na druhou stranu a místo obvyklého režimního kolovrátku o "hrstce protistátních živlů a narušitelích pořádku" začaly pravdivě a v prodloužených zpravodajských blocích informovat o dění v ulicích? Role státních médií, zejména Československé televize a Čs. rozhlasu i některých tiskovin nebyla dodnes objasněna.
Právě neověřená informace o smrti studenta a náhlá otevřenost médií byly tou rozbuškou, která vyvolala rozhořčení a masově vyhnala obyvatelstvo do ulic. Připomeňme, že okolnosti této dezinformace byly doslova jak z divadelní frašky: oním mrtvým studentem měl být totiž syn redaktora Československé televize a člena KSČ (Milan Šmíd) a redaktorky celostátního tištěného deníku Svobodné slovo (Jana Šmídová). Zvláštní náhoda, že? Z téměř dvaceti tisíc mladých studentů a dalších účastníků demonstrace padla tato "role" nikoliv na neznámé osoby z davu, ale zrovna na děti prominentních rodičů na vlivných pozicích ve straně a státních médiích!
Dezinformaci o úmrtí studenta při demonstraci předala Petru Uhlovi osoba jménem Drahomíra Dražská, o níž agent StB Zifčák, který mrtvého studenta "hrál", tvrdí, že byla taktéž součástí akce. Ona sama to odmítá s tím, že si celou věc vymyslela ze vzteku po brutálním zásahu policie, a tato informace jen tak náhodou zapadla do sledu událostí (Drahomíra Dražská: Strůjkyně zprávy o mrtvém Šmídovi promluvila). Pokud by kdokoliv vymyslel podobně stupidní konstrukci o kterékoliv dnešní světové události, byl by okamžitě zařazen mezi paranoidní konspirátory a posílán na psychiatra; různí faktčekeři a jiná komanda myšlenkové policie by si takovou psychopatickou eskamotáž doslova vychutnali a vystavovali jejich autory posměchu v pravidelných svodkách. Ale v tomto případě jde o oficiálně schválenou lež (tzv. "obecně prospěšnou dezinformaci"), na jejímž základě stojí celá existence našeho demokratického systému pravdy a lásky, a tak se ověřováním a zkoumáním jejího zrodu raději nikdo nechce příliš umazat.
V Závěrečné zprávě vyšetřovací komise FS pro objasnění událostí 17. listopadu (Futura, únor 1992) se jasně píše: "Úsilí komise o objasnění původu dezinformace o smrti Martina Šmída nevedlo k žádnému vysvětlení." Ovšem pozor, kdo by si toto "žádné vysvětlení" chtěl vykládat jako podnět k pochybnostem a dalšímu zkoumání, ten se potáže s tvrdým odsudkem a společenským znemožněním: "Zpochybňování 17. listopadu 1989 úvahami, že šlo o podvod, předem připravené události atd. vede k záměrnému zpochybňování současného společenského vývoje." A v tom je přece celý problém: o řádné vyšetření nově instalovaná garnitura neusilovala a nebude o to usilovat ani ta současná. Že nový systém pravdy a lásky stojí na dezinformaci a podvodu, nikomu zjevně nepřekáží.
Samotné revoluční události po celý rok 1989 byly dezinformačními triky, shodami náhod, souběhy, synchronizacemi dějů a zásahy zvenčí doslova přehlceny, až se zdá, že to nemůže být náhoda. Mnoho z nich, jakoby přes kopírák, nesly dokonce stejnou formu i obsah: šokující zprávy o masakrech demonstrantů, zabitých nevinných lidech, spoustě mrtvých i hromadných hrobech. Všechny tyto hrůzostrašné příběhy jsme si mohli v revolučním roce 1989 přes televizní obrazovky prožít také při sledování dění v dalších zemích sovětského bloku.
Během převratu v Rumunsku, ve dnech, kdy probíhala "pouliční válka" mezi armádou a jednotkami tajné služby Securitate, se v tamní televizi objevily záběry mrtvol a masových hrobů z Timişoary (Temešváru), označených za oběti Ceaușescovy tyranie. Jelikož situace v Rumunsku byla velmi vypjatá, v ulicích se střílelo a mnoho lidí ztratilo kontakt se svými blízkými, světová média přijala zprávu o masových hrobech automaticky jako pravdivou, vyplývající z logiky dění (viz Mass Graves Found in Rumania; Relatives of Missing Dig Them Up; 3 MASS GRAVES FOUND OUTSIDE ROMANIAN CITY). Informace o "masových hrobech" v Rumunsku měla dokládat, že komunistický režim na konci své existence masakruje své odpůrce.
Autentické televizní záběry z oné doby, jež měly "dokladovat" existenci těchto masových hrobů, lze zhlédnout v dokumentu Ceaușescu před soudem v čase 33:40 min. a dále. O pár týdnů později se ukázalo, že jde o inscenaci a mrtvoly byly ve skutečnosti vyhrabány z chudinského hřbitova. Viz Timisoara 1989, symbole de la désinformation nebo Misinformation from the archives Timisoara's 'mass graves' - France 24. Televizní dokument nám to i potvrzuje: "Masový hrob nikdy neexistoval, vznikl v myslích lidí, vybičovaných roky teroru a útlaku. (...) 11 těl, které zveřejnily agentury celého světa nesouvisely s revolucí, byly to oběti chorob a nehod. Jejich těla byly pitvané a uložené do hrobu pro chudé." Viz také článek z Chicago Tribune CORONER: ROMANIAN MASSACRE NEVER HAPPENED.
Obšírněji se manipulací s "hromadnými hroby" v Temešváru, která během rumunských událostí vybičovala atmosféru revoluce až ke konečnému svržení Ceaușescova režimu, zabývá španělský spisovatel a novinář Ignacio Ramonet v knize Tyranie médií:
Rumunsko bylo diktaturou a Nikolae Ceaușescu samovládcem. Z těchto pravdivých a neoddiskutovatelných fakt vycházela televize při sledování bukurešťských událostí z prosince 1989 a ještě jednou se nechala unést svými nejhoršími morbidními sklony. Běh za senzací ji dovedl ke lži a k podvodu, který v jakési kolektivní hysterii uchvátil všechna média, a dokonce i část politické scény. (...) "Mluvilo se o popelářských autech převážejících na tajná místa nespočetné mrtvoly, aby tam byly pohřbeny nebo spáleny," vyprávěl novinář z Nouvel Observateur (28. 12. 1989). "Jak zjistit počet mrtvých? Řidiče kamionů, které převážely kubíky mrtvol, tajná policie zastřelila kulkou do zátylku, aby odstranila všechny svědky," napsal zvláštní reportér AFP (Libération, 23. 12. 1989).
"V Timişoaře," vyprávěl například zvláštní zpravodaj listu El País, "armáda odhalila mučírny, ve kterých byly systematicky znetvořovány tváře disidentů a dělnických vůdců, aby jejich mrtvoly nemohly být identifikovány." (El País, 29. 12. 1989)
Před řadou nahých mrtvol popravených lidí (...), které jsme si přečetli - "kubíky mrtvol", "popelářské vozy převážející mrtvoly", "mrtvoly znetvořené kyselinou"... - se samozřejmě z paměti vynořovaly jiné obrazy: obrazy z dokumentárních filmů o hrůzách nacistických vyhlazovacích táborů.
Ramonet taktéž upozorňuje na souvislost s americkou invazí do Panamy, která probíhala ve stejnou dobu jako události v Rumunsku: "Počet mrtvých byl v Panamě dvakrát vyšší (kolem dvou tisíc osob, většinou civilních), tak proč nikdo nemluvil o 'panamské genocidě' ani o 'masových hrobech'?" Důvod byl jednoduchý: "Americká armáda novinářům nedovolila natáčet válečné scény. 'Žádné obrazy z bojů', konstatoval jeden kritik televize zklamaný reportážemi o Panamě, leda pár zmatených záběrů vojáků mířících svými zbraněmi na hrstku odpůrců v hale nějaké budovy.' Jenže 'neviditelná' válka nepůsobí, nepobuřuje veřejné mínění."
Důvod, proč bývají některé historické události nasvíceny televizními kamerami o něco více než jiné, je v podstatě jasný: zatímco invaze do Panamy měla pro účely strategických zájmů USA proběhnout 'v tichosti', zakryta událostmi ve východní Evropě, rumunská revoluce byla zjevně režírovanou a plánovanou operací s jasným cílem, pro níž byla neustálá přítomnost kamer a "šokujících" záběrů nutností. Že se poté mnohé z nich prokáží jako lživé, už po letech nikoho nezajímá; svůj účel splnily.
Mnohým z nás jistě z revolučních událostí v Rumunsku zůstal v paměti obraz hovořícího prezidenta a generálního tajemníka Komunistické strany Nicolae Ceaușesca z demonstrace na náměstí v Bukurešti. Přímý přenos demonstrace z 21. 12. 1989 jsme tehdy mohli sledovat i na obrazovkách ČST. A všichni si také "pamatujeme", že uprostřed projevu začal dav na náměstí cosi skandovat, Ceaușescu náhled znejistěl a projev přerušil; obraz se poté začal třást a po chvíli zcela vypadl. Následně "víme", že ihned poté demonstranti pronikli do prezidentského paláce, obsadili jej a Ceaușescu musel před vzbouřeným davem uprchnout ve vrtulníku ze střechy budovy paláce.
Tuto verzi událostí živí i Pavel Zuna v epizodě seriálu Seznamu o rumunské revoluci, když tvrdí, že Ceaușescu byl během svého projevu vypískán a kvůli šoku nebyl schopen svůj projev dokončit. Je to naprostý nesmysl. K ničemu takovému během Ceaușescova projevu vůbec nedošlo a celé události proběhly úplně jinak. Je to jen důkaz, jak nás televize dokáže manipulovat a vštípit do našeho mozku obraz "reality", která ve skutečnosti nikdy neexistovala.
Co se skutečně událo dne 21. prosince 1989 na Palácovém náměstí v Bukurešti, si můžeme oživit v detailní videoanalýze dokumentu Videogramy jedné revoluce (Videogramme einer Revolution), resp. v pasáži, jenž se týká přímo Ceaușescova projevu. Úvodem je třeba říci, že se jednalo o demonstraci svolanou na podporu režimu, jejími účastníky byli tedy z velké většiny lidé, kteří přišli demonstrovat podporu Ceaușescovi (mnozí jistě z donucení). V jednom okamžiku, kdy Ceaușescu zdraví přítomné, se ozve křik a dav se najednou dává do pohybu směrem ke vstupním dveřím prezidentského paláce. Ceaușescu je náhle znejistěn a projev přerušuje. Do toho vykřikne jeho žene Elena "Někdo střílel!" a Ceaușescu po chvíli procedí směrem k šéfovi vnitra "To je provokace!" Odkud pocházely zvuky podobné střelbě, se dozvíme až po letech, ale nepředbíhejme.
Vzápětí se totiž televizní obraz začíná třást a po chvíli je přenos zcela přerušen. Důvodem však není cenzura režimu, ale fakt, že dav lidí převrhne kameru, stojící na podstavci před palácem, která projev snímá. Přenos do televizní sítě je sice přerušen z důvodu chvilkového chaotického mžikání a vypadávání obrazu, ale kamery poté běží dál, jen kvůli jejich převržení najednou snímají fasádu protější budovy. Náhlý pohyb davu a převržení kamery dosvědčují i záběry rumunské tajné služby Securitate. Co bylo důvodem náhlé paniky davu a jeho náhlého pochodu směrem k paláci, není dodnes jasné. Podle Meyerovy knihy 1989: Rok, který změnil svět vybuchovaly náboje se slzným plynem, které střílela policie pod demonstrantech, vykřikujících hesla proti Ceaușescovi, údajně zachycené i mikrofony; ovšem na nahrávce nejsou žádné výkřiky slyšet, na náměstí je hrobové ticho a rozléhá se pouze hřímající diktátorův hlas.
Možná kdosi skutečně zaslechl výstřel, možná došlo jen k panice z důvodu přeplněného prostoru před palácem, kdy zadní zástupy lidí začaly tlačit ty přední, které už neměly kam ustoupit. Na našich obrazovkách to však skutečně působilo jako vzpoura rozhořčených obyvatel vůči diktátorovi na balkóně, jenž vytrvale blekotá fráze odtržené od reality, s následným zásahem televizní cenzury. Ve skutečnosti Ceaușescu po pár minutách zmatku projev dokončil, za potlesku a povinného jásotu přítomného davu. Ke scénám úniku helikoptérou a obsazení prezidentského paláce revolučními davy došlo ve skutečnosti až další den, 22. prosince 1989.
Odkud se do zemí východního bloku během podzimních revolucí roku 1989 vypouštěly různé dezinformace o mrtvolách, hromadných hrobech a masakrech civilistů? Kdo měl na svědomí všemožné provokace na mítincích, které rozklížily původně nedobytné režimy a povalily Berlínskou zeď? V případě Rumunska možnou odpověď přináší zpráva, kterou v roce 2017 vydala agentura Balkan Insight. Podle vyšetřování rumunské vojenské prokuratury bylo zjištěno, že povstání z prosince 1989 bylo zorganizováno a vyvoláno skupinou armádních důstojníků a civilistů (Romania's 1989 Uprising Was 'Orchestrated', Prosecutors Say):
"Podle vojenského prokurátora Mariana Lazara vyšetřování došlo k závěru, že v prosinci 1989 došlo k záměrné dezinformační kampani pomocí státní televize a rozhlasu. (...) 21. prosince 1989, po nepokojích v Temešváru, Ceaușescu pronesl projev v Bukurešti před tisíci lidí shromážděných před sídlem komunistické strany, který sledovaly také miliony Rumunů ve státní televizi. Zvuky odstřelování však vyvolaly u demonstrantů paniku a vzpouru. Lazar uvedl, že žalobci identifikovali zdroj hluku, který paniku na shromáždění vyvolal a vedl k protestům proti Ceaușescovi. Řekl, že rumunská armáda v roce 1987 získala vybavení, které napodobovalo zvuk střelby a přistávání výsadkových jednotek na padácích."
A dále pokračuje:
"Žalobce Lazar uvedl, že během tří dnů zadržování se vojenský personál dostal pod neustálý tlak a vojáci dostali nejméně třikrát rozkaz manžele Ceaușescovy zabít. (...) Některé důkazy o tom, co se stalo v prosinci 1989 v Rumunsku, byly zničeny, upozornil Lazar. Zjistili také, že existovala strategie, jakým způsobem byly falešné informace a rozkazy rozšiřovány a přenášeny prostřednictvím médií, což podle nich vyvolalo všeobecnou "psychózu" o vycvičených teroristech střílejících na civilisty."
Této verzi dokonce přitakává i americký novinář Meyer ve zmiňované knize. Události v Temešváru, oblasti s vysokou koncentrací maďarské menšiny, byly pravděpodobně režírované z Maďarska, kde již vládla prozápadní vláda, která, jak víme, dostala od jistých kruhů za úkol destabilizovat a rozbít východní blok a nechala si za to dobře zaplatit západoněmeckou měnou:
"V ulicích Temešváru se již v prvních dnech nepokojů pohybovala skupina členů Securitate, kteří rozbíjeli výlohy a snažili se vyprovokovat obyvatelstvo k výtržnostem. Těla údajných obětí vládního masakru, která zůstala na ulicích pro záběry západních fotografů, patřila chudákům vykopaným z hrobů nebo zapůjčeným z místní márnice. Počty obětí byly silně nadnesené. (...) Oficiální čísla se pohybovala těsně pod tisícovkou mrtvých [původní zprávy hovořily o 'genocidě' a statisících mrtvých - pozn. KP], z nichž většina padla v Bukurešti a dalších městech poté, co Ceaușescu uprchl. Proto mě nepřekvapily následné spekulace o skutečné povaze revoluce. Někteří tvrdili, že to byl od začátku do konce komplot řízený vrchními představiteli armády a Securitate, kteří chtěli Ceaușesca odstranit a dosadit na jeho místo někoho ze svých lidí."
Zřejmě proto se s popravou Ceaușescových tolik spěchalo.
Pokus o barevnou revoluci na Tchien-an-men
Pokusy o rozpoutání barevných revolucí však v roce 1989 neproběhly jen v zemích východní Evropy. Do sovětského bloku patřila jistý čas i komunistická Čína, o jejíž ovládnutí a získání miliardového trhu globalistické síly Západu dlouhodobě usilovaly. Právě snaha rozpoutat násilí a přivést Čínu do chaosu a rozvratu stála za událostmi z června 1989 na náměstí Nebeského klidu. Přesněji řečeno: za mediálním obrazem těchto událostí.
Co se v čínském hlavním městě Pekingu a v přilehlém okolí skutečně odehrálo, totiž ne zcela ladí s oficiální verzí, kterou známe z tehdejšího zpravodajství. Záběr člověka, stojícího v cestě tanku na rozlehlé třídě k někdejšímu Zakázanému městu je ikonickým snímkem, symbolizujícím nenásilný odpor bezbranného jedince vůči brutální síle moci. Každý z nás si tento výjev vybaví, když se o hovoří o čínských událostech z roku 1989. Také díky médiím všichni "víme", že na pekingském náměstí došlo v červnu 1989 k brutálnímu masakru studentů, kteří požadovali demokratizaci čínské společnosti, svobodu slova a zlepšení životní úrovně obyvatel. Skutečnost se však od mediální "reality" i v tomto případě značně lišila.
K masakru dne 4. června 1989 totiž v Číně skutečně došlo, ovšem nikoliv v centru Pekingu, ale na jeho blízkém předměstí, asi 7 kilometrů vzdáleném městě Muxidi (v čínském přepisu Mu Xi Di Qiao). Jak popisuje skvěle zpracovaný dokument Svobodného vysílače (Náměstí Nebeského klidu: Mýtus o studentském masakru 1989 jako pokus o čínskou barevnou revoluci, mp3, přepis zde), zorganizovala zde skupina dělníků nespokojených se svým životním údělem oddělený protest od demonstrace studentů na pekingském náměstí. Střet policejních jednotek s protestujícími a především záhadnou skupinkou ozbrojených provokatérů, ovšem západní propaganda spojila s údajným masakrem studentů na náměstí Nebeského klidu; cituji z dokumentu:
"Shromáždila se skupina dělníků a zabarikádovala několik ulic v Muxidi, oblasti v Pekingu vzdálené pět nebo šest kilometrů od náměstí Nebeského klidu. Barikád se zúčastnilo několik stovek převážně dospělých dělníků a blíže neurčený počet mladých lidí. Byla ale přítomná i třetí poměrně početná skupina, která nebyla nikdy jasně identifikovaná, ačkoli z fotografií je zřejmé, že nešlo o dělníky a už vůbec ne o mladé studenty. Vhodným přívlastkem by mohl být bandité nebo anarchisté, ale fakta zřejmě podporují závěr, že šlo prostě o žoldáky."
Zpráva očitého svědka z místa střetu vypovídá o dění (výňatek z knihy "Měsíc nebeského klidu"):
"Byl tam nový prvek, kterého jsem si předtím moc nevšiml, mladí pankáči rozhodně ne studentského vzhledu. Místo čelenek a podepsaných košil s univerzitními odznaky nosili levné, špatně padnoucí polyesterové oblečení a volné větrovky. Pod našimi světly, s očima zářícíma zlomyslností, bezostyšně odhalovali ukryté Molotovovy koktejly. Co to bylo za pankáče v kraťasech a sandálech, kteří měli u sebe zápalné lahve? Benzín je přísně na příděl, takže na tyhle věci nemohli přijít spontánně. Kdo je naučil vyrábět lahvové bomby a pro koho byly zápalné nálože určené?"
Mezitím bylo centrum Pekingu stále přeplněno demonstranty. "Vládní úředníci se studenty několik týdnů jednali a nakonec stanovili termín pro vyklizení náměstí na 4. června. (...) Téměř všechny studenty se podařilo přesvědčit, aby během večera náměstí opustili, a malý zbytek odešel následujícího rána. Následujícího rána na náměstí skutečně vjely tanky a buldozery, které srovnaly se zemí všechny stany a odpadky, které se tam nahromadily během předchozích tří týdnů, naházely odpadky na obrovské hromady a zapálily je. Odtud zřejmě pramenila tvrzení, že "tisíce studentů" byly rozdrcení tanky proudícími přes náměstí. Ve skutečnosti to ale byla pouhá úklidová četa a studenti už byli dávno pryč, když přijely buldozery a těžká technika. Z mnoha renomovaných zdrojů existují přesvědčivé důkazy o tom, že na náměstí nedošlo k žádným násilnostem, že žádní studenti nebyli zabití a že k žádnému "masakru na náměstí Nebeského klidu" nikdy nedošlo.
Pokud v Pekingu došlo k nějakému masakru 4. června 1989, došlo k němu v Muxidi, nikoli na náměstí Nebeského klidu, a masakr se týkal vojáků, nikoli studentů. Přitom všechny důkazy naznačují, že byl zinscenovaný americkým ministerstvem zahraničí a CIA. (...) Několik lidí mohlo být zabito při náhodné střelbě na ulicích v blízkosti náměstí, ale všechna ověřená svědectví očitých svědků říkají, že studenti, kteří zůstali na náměstí, když dorazila vojska, mohli pokojně odejít. Stovky lidí, většinou dělníků a kolemjdoucích, té noci skutečně zemřely, ale na jiném místě a za jiných okolností. Mnoho obětí bylo zastřeleno vojáky na úsecích Čchangan Ťie, Třídy věčného míru, asi kilometr západně od náměstí, a při roztroušených střetech v jiných částech města, kde, nutno dodat, bylo několik vojáků zbito nebo upáleno rozzuřenými dělníky. Fiktivní historka o ranním masakru na Tchien-an-menu vychází z několika falešných svědectví očitých svědků ve zmatených hodinách a dnech po potlačení protestů."
Úspěch většiny televizních revolucí z roku 1989 povzbudil chuť jejich aktérů k dalším expanzím a rozšiřování vlivu. Již v polovině roku 1990 byl irácký diktátor Saddám Husajn doslova vyprovokován k invazi do sousedního Kuvajtu, když velvyslankyně USA v Iráku April Glaspiová při osobním setkání s Husajnem v reakci na jeho stížnosti ohledně omezení těžby ropy reagovala slovy: "Vím, že potřebujete zdroje, chápeme to a náš názor je, že byste měli mít příležitost obnovit zemi, ale nemáme žádný názor na arabsko-arabské konflikty, jako je vaše neshoda o hranicích s Kuvajtem." Husajn si to vyložil jako podporu k obsazení Kuvajtu a 2. srpna Irák opravdu vojensky okupoval Kuvajt. Schylovalo se k první válce v Perském zálivu, která vešla do dějin jako první válka "živě" přenášená televizním zpravodajstvím. Svou nechvalnou roli sehrála média ještě před spuštěním operace Pouštní bouře.
Aby bylo argumentům ke "spravedlivé" válce učiněno zadost, bylo potřeba pro televizní obecenstvo po celém světě sehrát jisté představení, jež vyvolá v masách dostatečný šok s očekávanou reakcí, aby se ochotně začaly domáhat války za zničení nepřítele. To představení mělo vskutku rysy plačtivého hollywoodského dojáku. V říjnu 1990 před členy amerického Kongresu vystoupila údajná kuvajtská zdravotní sestřička Nayira (Iraqi Nurse fake testimony), která podala svědectví o zvěrstvech iráckých okupantů po vpádu irácké armády do Kuvajtu. Popisovala, jak se krvežízniví vojáci zmocnili inkubátorů v kuvajtské nemocnici, z nichž vyhodili kojence, kteří se pak váleli mrtví na podlaze (Nayirah testimony).
Vše bylo falešné. Cituji opět z Ramonetovy knihy Tyranie médií: "Ona 'irácká sestřička' Nayira byla ve skutečnosti dcerou kuvajtského velvyslance ve Washingtonu a studovala ve Spojených státech. Aféru s inkubátory vymyslel do posledního detailu Mike Deaver, bývalý poradce prezidenta Reagana pro oblast komunikace, a americká firma Hill and Knowlton, zabývající se public relations, které zaplatil [kuvajstký] emirát." Viz mj. The Fake News in 1990 That Propelled the US into the First Gulf War.
V únoru 1991 jsme pak byli svědky první "války v přímém přenosu", odehrávající se jinak v reálu a jinak na televizních obrazovkách. Mystifikace pokračovaly i v jejím průběhu, z níž nám média přinášela pouze odosobněné záběry a lhaní typu "Irák je čtvrtá největší armáda na světě" a "Saddám je hrozbou pro celý svět". Až na výjimky jsme neviděli žádné mrtvé, pouze jsme mohli sledovat záběry z vojenských radarů, jak americká vojska pokládají na území Iráku "chirurgicky přesné údery" na nespecifikované vojenské bunkry, dovídali jsme se, že účinek bombardování je velice efektivní díky využití "efektivních střel Patriot" a "neviditelných bombardérů Stealth". Většina z nás seděla před tv. obrazovkami jako zfanatizované a zhypnotizované ovce a sledovala zpravodajství CNN na kanále OK3 a jak tupci jsme fandili "borcům" z USA a "našim chlapcům", jak dávají co proto tomu hnusnému diktátorovi Husajnovi. Nikdo z nás neviděl statisíce mrtvých civilistů, irácké děti znetvořené střelami z ochuzeného uranu a nikdo z nás netušil, že ti obdivovaní američtí borci budou o půl roku později tomu samému ošklivému Husajnovi asistovat při potlačování vzpoury Kurdů na severu Iráku i šíitů na jihu (viz dokument PBS Válka za zavřenými dveřmi, přepis zde).
Co se od té doby, za těch 35 let, změnilo? Dokážeme lépe rozpoznat mediální a mocenskou manipulaci a rozlišovat uměle vyvolané události od těch reálných? Když sledujeme aktuální konflikt na Blízkém východě, nic nám to nepřipomíná? Vidíme perfektně fungující složky a sledovací technologie izraelské armády, jejichž tajné služby monitorují dění v Gaze v reálném čase, mají pod kontrolou každého člověka, nahrávají všechny telefonické hovory, dokonce volají speciálně vybraným lidem do Gazy, o jejichž životech vědí všechno do posledního detailu, ale v sobotu 7. října nic z toho jaksi nefungovalo a takto vybavené státní moci o jedné víkendové noci uniknou jacísi otrhanci na paraglajdech? Kdo nám chce namluvit, že celá takto vybavená armáda po zuby ozbrojených vojáků, naváděčů, špehů a operátorů si vzala dovolenou? Novináři působící v Gaze, kteří jsou pod totální kontrolou izraelských rozvědek, údajně mohli doprovázet teroristy při útoku přes prošpikovanou izraelskou hranici a tajná služba ani armáda o tom neměla ani ponětí? Nenechte se vysmát!
Stejný scénář podle totožných not na nás hrají už desítky let. Zase další představení, které nám přes sdělovací prostředky opět servírují až do pohodlí našich domovů. Převraty, genocidu, válku, vzpouru i pouliční nepokoje nám nalakují na růžovo tak, abychom se cítili komfortně a získali dojem, že se nacházíme přímo v centru dění a přitom jsme v každém případě na té správné straně, o tom nemůže být pochyb! Vidíme jen války, které vyhlíží jako "spravedlivé", v nichž se útočí vlastně jen "humanitárně", "chirurgicky přesným bombardováním" se brání proti zlu druhé strany a přináší zaslouženou odplatu za vražedné činy nepřítele; každý to "ví", protože "každý to viděl v televizi". A současné válečné divadlo na Blízkém východě je pořád ta stejná šmíra jako kdysi.
Kupodivu není ve scénáři žádné divadelní vystoupení s najatou herečkou, která by v srdcervoucím přednesu podala svědectví o dětech vyndaných z inkubátorů - ty v Gaze jsou totiž reálné, ale ke "spontánnímu" hněvu celého světa proti viníkovi tohoto zvěrstva v tomto případě jaksi nedojde.
Výročí sametového převratu je připomínkou události, která byla jedním z řady procesů v kontextu tehdejšího dění. Z globálního pohledu šlo o nepatrnou předehru k první fázi celosvětové přeměny světa: lokálním cílem bylo začlenit oblast východní Evropy pod svou kontrolu a tím pádem připojit tento region jako další díl skládačky do stanovených plánů. Globální cíl je uskutečňován právě teď, kdy jsou ovládnuté státy a národy rovnou zapojovány do horké fáze realizace plánů globální kontroly. Jakýmsi startovním výstřelem k plné realizaci bylo vyhlášení "pandemie" koronaviru v únoru 2020, kdy si strůjci nové totality ověřili loajalitu, poslušnost a ovladatelnost všech prvků systému: státy a politici pod jejich kontrolou, všichni do jednoho, dělali v jeden okamžik přesně to, co se jim nařídilo:
- Vyhlaste celonárodní stav pandemie!
- Zaveďte povinné náhubky!
- Uzavřete svůj průmysl!
- Nechte zbankrotovat vlastní živnostníky!
- Shoďte státní ekonomiku a zadlužte se na doživotí!
- Prodlužujte nouzový stav do nekonečna!
- Nařizujte povinné očkování pro všechny!
- Zvyšujte represe proti nepodvoleným!
- Omezte svobodu slova!
- Zakažte neposlušná média!
Udělali všechno, jedno po druhém tak, jak se jim nařídilo. A my jsme se díky převratu v roce 1989 stali součástí tohoto jednotného systému a teď směřujeme pod jejich totální kontrolu (Pravidla pro nové pandemie jsou již přichystána a Pandemická smlouva mezi 193 zeměmi světa a WHO bude podepsána v květnu 2024! a Stop WHO! – Mlčení nesmí být souhlas. Do konce listopadu 2023 je nutno smlouvu na vládní úrovni odmítnout).
Tehdy jsme to opravdu nemohli tušit. Dovolím si citovat slova prof. Ivo Budila z rozhovoru pro Protiproud:
"Na základě určitého mylného vyhodnocení událostí po roce 1989 jsme si neuvědomovali, že se neocitáme na vlně té velké hospodářské prosperity Západu, která tady 30 let po 2. světové válce, ale naopak v období, kdy si Západ vytváří jakési neokoloniální periferie, jejichž suroviny, pracovní sílu a výrobky s nižší přidanou hodnotou apod., hodlá vytěžovat - a že tou neokoloniální periférií se nyní staneme my!"
Byla to pochopitelně součást celého plánu a události musely proběhnout přesně tak, jak v roce 1989 proběhly, synchronizovaně ve stejném okamžiku ve všech zemích východní Evropy, ne dříve, ani později. Jsou nesmyslné spekulace některých historiků, že k převratu mohlo dojít již v srpnu '89, či dokonce v roce 1987 po Gorbačovově návštěvě Prahy; tehdy ještě zdaleka nebyly všechny složky systému připraveny: teprve se utvářela koordinace s procesy v okolních zemích východního bloku i s Moskvou, ladily se metody veřejného ovlivňování obyvatelstva a provokace pro vyvolání převratu, a taktéž se vybíraly nastupující nové "elity".
V loňském článku k sametovému výročí jsem upozornil na kariéry exponentů tzv. Generace Vítězného listopadu 1989, kteří dnes trpí stejnými totalitními manýry, fanatismem, arogancí a pocitem nabyté moci bez jakékoliv odpovědnosti, jako jimi oplývala generace Vítězného února 1948. Považují se za úspěšnou generaci, obsadili všechny významné pozice ve společnosti, od politiky, státních úřadů, přes průmysl a ekonomiku, až po důležité posty v médiích, odkud už téměř 35 let pomáhají konzervovat současný stav. Mnohé z nich revoluce vynesla do elitních míst a oni, z výšin svého nezasloužených funkcí, a přitom bez jakýchkoliv životních zkušeností, začali udílet rady plebsu, jak by měl správně žít a kárat ty "neúspěšné", že myšlenkově zatuhli v komunismu.
Dnes tito zasloužilí "soudruzi pravdy a lásky" dirigují celý národ v každodenních kampaních, jednou za zapojení do genocidních válek NATO, pak za vstup do EU, jindy zase obyvatelstvo peskují, že si žije příliš nad poměry a ordinuje jeho zbídačení, pak organizují nátlakové kampaně za očkování proti koronaviru, pak agitují proti dezinformátorům, proruským živlům a jiným nepřátelům státu, přidají k tomu verbování do války na Ukrajině, později fanaticky vyzývají za vybombardování Gazy a dokonce po vzoru nacistické propagandy žádají likvidaci obyvatel a přirovnávají ji k "vyříznutí rakovinového nádoru". To jsme to tedy dopracovali k proklamovanému "poučení z historie"...
Však se podívejte jen na osazenstvo médií, co je to za osoby, které vám na SeznamZprávách, ČT24, Foru24, v Respektu a jinde diktují, co si máte myslet. Jaká partička řídí různé podivné instituce typu Semantic Visions, Evropské hodnoty, České elfy, Globsec a ovládá silové složky státu, které jsou ve skutečnosti těmto "nevládním" (sic!) organizacím podřízené? Vrcholem a exemplárním příkladem výkvětu nové porevoluční generace je samotný náš premiér Fiala, který nám slavnostně v naaranžovaném videopozdravu oznámí, že 34 let poté, co jsme se rozhodli osvobodit od útlaku, nedostatku a nízké životní úrovně a začali jsme usilovně dohánět Západ, je v sousedním "západním" Německu levnější pomazánka než u nás. Tak dobře se už máme, že jsme ten Západ dokonce předhonili!
Starému režimu jsme vyčítali, že nedokázal zajistit zásobování zbožím běžné spotřeby, stáli jsme fronty na banány, v určitém období nebyl dostupný toaletní papír, kvalitní zboží ze Západu bylo jen pro vyvolené v Tuzexu. Nákupy běžného spotřebního zboží byly doslova bojem o každý kus čehokoliv a tehdejší systém dodávek představoval velký problém, jejž není vhodné zlehčovat. Podle mnohých opožděných bojovníků proti komunismu se však zdá, že fronty na banány byly hlavním prohřeškem minulého režimu. Jaká svoboda slova, pohybu, podnikání? Jaký policejní stát, sledování soukromí StB, neustálý dohled domovních důvěrnic a pomocné stráže SNB, věznění nepohodlných...kdepak: banány!
Všemi oblíbená morální autorita, paní předsedkyně sněmovny se fotí v tričku s nápisem "Už nikdy fronty na banány", herci Šteindler s Vávrou rozdávají na pražském nádraží banány jako připomínku těch tíživých dob bídy a strádání a prý, aby varovali před návratem komunistů. Stejný Šteindler se pak potopí hluboko do žumpy plné sraček a před zadržením dechu se ještě povinně musí usmívat, to když si jej Lukačovičovy korporátní Novinky najmou k moderování podcastu s manželkou prezidenta pod názvem DÁMA A ŠVIHÁK, zřejmě s neuvedeným podtitulem Česká soda 2023 hard-core non plus ultra.
Je docela možné, že se pan Šteindler dlouho nepodíval do zrcadla. Kdyby mu někdo před 20-30 lety řekl, že bude s úsměvem na tváři moderovat pravidelné interview s bývalou komunistickou politručkou, jejíhož manžela, bolševického lampasáka z prominentní komunistické rodiny pomohl dotlačit na Hrad, zřejmě by na takového člověka podal trestní oznámení za pomluvu a ublížení na cti a ještě udal za projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod. Nyní aspoň víme, že Šteindler je obyčejné bezcharakterní prase. Charakter a zásady jsou pro něj cosi, co může chvíli mít a jindy zase odložit.
Vypadá to, že bylo skutečně ohromnou chybou komunistů, že těmto lidem banány nedokázali zajistit v dostatečném množství. Pokud by banánů za minulého režimu bylo všude plno, režim by zřejmě nikdy nepadl, protože podporu od jistého typu lidí by měl zajištěnou. Dnes už na banány nestojíme fronty, a tak jsme svobodní. Můžeme si zajet do sousedního království, kde nakoupíme levněji banány i pomazánku, protože z logiky svobodné tržní ekonomiky vyplývá, že pokud mají v sousední zemi 3-4 násobně vyšší platy, mají o to adekvátně levnější ceny v obchodech, to se ví.
Dnešní režim si tak může místo banánů vložit do svého štítu logo Nutelly jako symbol triumfu nad komunistickým režimem.
Propaganda doby minulé nám tlačila do hlav slogany "na věčné časy" a "dočasný pobyt". To první trvalo 41 let, dočasnost 21 let. Od převratu nyní máme za sebou už 34 let. Mám obavu, abychom to s tou dnešní partou neměli "na doživotí".
Žádné komentáře:
Okomentovat
Email mě upozorní na Váš komentář. Díky za trpělivost.