GEN (3) Petr Pavel: Velikán, který si to navíc odmakal

V našem nepravidelném seriálu s příznačným názvem GEN (Galerie elity národa) se budeme věnovat těm nejlepším z nás. A budou to právě politici, neboť je jsme učinili elitou našeho národa.


Předchozí dva díly (zatím) úspěšného seriálu GEN jsme věnovali ženám a nikoli ledajakým. Náš hold jsme složili Markétě Pekarové Adamové (GEN 1) a Miroslavě Němcové (GEN 2). Ale protože je třeba dbát na genderovou vyváženost, další dva díly věnujeme mužům v našem národě nejskvělejším. A prvním z nich nemůže být nikdo jiný než pan prezident, který v sobě podivuhodným způsobem dokázal spojit vše dobré, čím disponovali jeho předchůdci. Skutečně těžko rozhodnout, zdá má v sobě více z Masaryka nebo Havla. Čas však ukáže a již nyní je zřejmé, že naši občané se mohou na právě zahájený pětiletý mandát opravdu těšit.

S Petrem Pavlem přišly do naší nejvyšší ústavní funkce řád a pořádek, které, jak všichni víme, Češi potřebují, jak praví lidová moudrost, jak prase drbání. Přišly však konečně i důstojnost a správná politická orientace. Po předchozích dvou hlavách státu, které viděly střed světa v Rusku a v Číně, máme konečně prezidenta, který neomylně směřuje do náruče Přítele a Spojence největšího a neuchýlí se ani o milimetr.

Přičteme-li stejně uvažující vládu, Senát i Poslaneckou sněmovnu, jsme v nejlepších rukou a naše cesta jasně vede k lepším zítřkům. Při tom všem je náš pan prezident uvážlivý, rozvážný, ale také rozhodný, snoubí se v něm zkušenost, moudrost i charisma. Vojácké vystupování, jiskrný pohled a mohutný masarykovský vous a knír imponují nejen ženám, ale vzbuzují obdiv i u řady mužů.

Prostě chlap jak sosna, a přitom citlivý k dětskému utrpení. Poplivaná ukrajinská holčička by mohla mnoha Čechům vyprávět... A nejen to, pan prezident dokáže být i sympatickým rebelantem, ať už jede na silném motocyklu bez přilby, či odmítne vládě napoprvé podepsat snížení valorizace penzí. Zdvihne varovný prst, ale poté státotvorně podepíše.

Ale i při svém sympatickém rebelantství zůstává pan prezident vždy důstojný, vždyť dokázali by Klaus či Zeman nahlásit svůj podpis dokumentu, o němž by měli pochybnost, samostatnému Ústavnímu soudu a podřídit se jeho verdiktu? Jak si je pamatujeme, těžko. První by zbaběle podepsal, druhý by zbaběle nepodepsal. S Petrem Pavlem přišla na Hrad konečně jiná politická kultura.

Takzvaná alternativní média, která Petru Pavlovi nebyla před prezidentskou volbou nakloněna a která mu nejsou nakloněna ani dnes, se jeho osobu často snažila dehonestovat a vzbudit v českém voliči mylný dojem, že je Petr Pavel jakýmsi reliktem minulosti. To, že se jim to nepodařilo a Petr Pavel získal v prezidentské volbě více než 3 300 000 hlasů, svědčí o tom, že i přes všechny skeptické hlasy je náš národ politicky vyspělým a je hoden odkazu Masarykových ideálů. Přesto je třeba stále opakovat a zdůrazňovat několik jasných a nezpochybnitelných skutečností, které jsou současně vysvětlením obrovské důvěry, kterou náš národ do pana prezidenta vložil a stále vkládá.

Petr Pavel nebyl žádný komunista. Babiš byl komunista. Pokud chtěl náš pan prezident vykonávat své milované povolání vojáka, ke kterému tíhnul už od dětství, musel do KSČ pochopitelně vstoupit, ale bylo to jen formálně, naoko a pochopitelně s odporem. Vždy věděl, že je to jen nepříjemná, ale nutná peripetie na cestě za jeho snem sloužit v armádě demokratického státu. Jiná cesta nebyla, a pro Petra Pavla byla v pravém slova smyslu cestou trnitou. Navíc u pana prezidenta šlo o mladickou nerozvážnost (vždyť jsme všichni byli mladí a nadělali jsme se blbostí, jéje), kdežto Babiš, jak známo, ke komunistům vstoupil cíleně, aby mohl udávat jemu nepohodlné konkurenty, protože je to jeho bytostná potřeba, a ještě z režimu týt.

Petr Pavel skrytě narušoval komunistický režim a má nemalou zásluhu na jeho pádu v listopadu 1989. Babiš naopak komunistický režim aktivně budoval a ještě z něj kořistil. Našemu panu prezidentovi se podařilo obelstít tehdejší tupé armádní komunistické funkcionáře, a pronikl dokonce až na pozici předsedy základní organizace KSČ. To samo o sobě je důkazem, že už tehdy aktivně pomáhal svou diverzní činností komunistický režim nahlodávat zevnitř. A dnes se může právem tupým komunistům 80. let i jejich novodobým pohrobkům vysmát.

Petr Pavel nebyl ani žádný komunistický rozvědčík. To Babiš byl komunistický estébák. Náš pan prezident se připravoval k působení ve vojenské diplomatické službě, a jak se později ukázalo, dokázal se i přes všudypřítomnou ideologii a kontrolu ze strany sovětských poradců připravit zodpovědně a dobře.

A jen hlupák může věřit pomluvám o jeho údajně nízkém IQ. Není to pravda, protože IQ 107 patří mezi absolventy Vojenské akademie Antonína Zápotockého (později Otakara Jaroše a ještě později Ludvíka Svobody) k hodnotám silně nadprůměrným.

Petr Pavel se dokázal vyrovnat i s invazí v roce 1968, kterou prožíval u své babičky, jež mu ji vyložila z jednoho úhlu pohledu, a kterou mu z druhého úhlu pohledu později srozumitelně vysvětlil i jeho otec u příležitosti návštěvy rodinných přátel ze SSSR. To, že se v celé věci dokázal Petr Pavel správně zorientovat, jen svědčí o jeho nevšedních kvalitách. Málo už se naopak ví, že později chtěl Petr Pavel podepsat také Chartu 77, aby dal najevo svůj skutečný postoj k nenáviděnému režimu, tomuto aktu však zabránila skutečnost, že v Chartě měli zrovna zavřeno a Petr Pavel se tehdy na nikoho nedozvonil. Babiš se o podpis Charty 77 ani nepokusil.

Nejpřesvědčivějším argumentem však zůstává nezpochybnitelná skutečnost, že Petr Pavel si vše výše uvedené prostě odmakal. Ať už svou hrdinnou činností v armádě našeho demokratického státu (dnes liberálně demokratického státu), či svým působením v řadě prestižních funkcí v NATO.

A ruku na srdce: Opravdu si kromě úplných dezolátů někdo myslí, že by si taková demokratická organizace, jako je NATO, vybrala do svého nejužšího velení někoho, kdo byl zaprodaným komunistickým rozvědčíkem? I v Severoatlantickém paktu velmi dobře vědí, že kádry jsou vším, a v NATO se velice dobře osvědčili třeba i generálové, kteří byli donuceni sloužit Hitlerovi, ale hned po válce procitli, vše pochopili a následně si to také odmakali. V očích demokratického světa jde o úplnou očistu a takto je potřeba pohlížet i na Petra Pavla. Ostatně Petr Pavel už mnohokrát se vší pietou uctil památku obětí komunismu, což je třeba ocenit a přičíst k procesu odmakání, který zahájil hned po revoluci.

Je dobře, že máme po dlouhých letech Klausovy a Zemanovy vlády v čele člověka, za kterého se nemusíme stydět. Člověka, který reprezentuje hodnoty tak, jak je vnímá nejen náš národ, ale i celá Evropa a naši spojenci z USA. Svou volbou jsme dokázali, že jsme oprávněni se hlásit k liberální demokracii. Prezident Pavel reprezentuje nejen naše hodnoty, ale i naši národní hrdost.