Vidláku, je pozdě, na podobné řádky ve stylu slavných literárních děl minulosti je opravdu, ale opravdu pozdě. Tento způsob promluvy vůči empatickým jest možná účinným v zárodku nákazy, ne v momentě zasažení celého organismu.
Prostě je pozdě, a je pozdě na tolik věcí, že se z toho při představě klepou ruce, ale ano, je pozdě.
Prostě je pozdě, a je pozdě na tolik věcí, že se z toho při představě klepou ruce, ale ano, je pozdě.
Nevím, jak to diplomaticky nazvat, obzvláště u inteligentních lidí, kteří umí pracovat s logikou, souvislostmi, uvědomují si přímý vztah příčina - následek, a dokáží si odvodit velmi pravděpodobný budoucí vývoj a jeho dopad.
Slušně to nazvu naivitou, velkou naivitou. To vše kombinováno s nechutí nazvat věci pravým jménem, a tím vším ovlivněnou schopnost vnímat realitu takovou, jaká skutečně je, samozřejmě včetně sil, hybatelů a záměrů, jenž to vše provází, v celé šíři.
A neustále jsem diplomat.
A proč výraz pozdě?
Faktem je, že přiléhavější by asi bylo sousloví nyní už zbytečně, protože ty důležité chvíle, dějinné okamžiky jsme opakovaně prošvihli.
Faktem je, že přiléhavější by asi bylo sousloví nyní už zbytečně, protože ty důležité chvíle, dějinné okamžiky jsme opakovaně prošvihli.
Pozdě, zbytečně – jsou široké pojmy, trošku to budeme kategorizovat.
Pozdě z hlediska hospodářsko - finančního bylo už v 1997 – stát už tehdy téměř rozkraden, z hlediska životní úrovně a sociálních jistot (skutečný hřebík – moment prosazení tržních nájmů) – v letech 2007 – 2014.
Nezmiňuji Klausovu velkou privatizaci (1. Bílá Hora), církevní restituce (2. Bílá Hora), ani nyní už i v reálných návrzích destruktivní činy a snahy Pětikolky (3. Bílá Hora).
Faktem je, že jsme z hlediska idealistického demokrata v předsmrtelné křeči té demokracie, která prý zvítězila nad lží a nenávistí, a to navěky – snad jen to Rusko vykostit, a pak už jen ty liberální radovánky…
Z pohledu reality jsme přesně tam, kde jsme si zasloužili být, a díky tomu, co společnost jako celek předvádí, je zatím paní Štěstěna vůči tomuto státnímu útvaru více než milosrdná.
Černochová a spol. se tu nevyskytli z ničeho nic; jde o dlouhodobý proces – ti, co upozorňovali, nedej bože odporovali byli eliminováni mnohdy i těmi, co dnes lkají.
V průběhu více než 30ti let se naprosto vůbec nic vůči zcela otevřeným tendencím fašizace a fanatizace společnosti neudělalo a to jak na straně politických parchantů, tak nyní najednou zděšeného plebsu.
A protože je v Bohemii relativně odporující občan (tedy ten, co protestuje v míře akceptovatelné jak jemu samotnému, tak především samotnému objektu, cíli protestu) skutečně mazaný, chápe jako alternativu i takového Rajchla (který čím dál více svým bezobsažným, jalovým žvaněním připomíná Petra Fialu, a demonstruje, že je skutečně pouze nastrčeným kariéristickým tlachalem).
Je schopen se uvnitř dohadovat o tom, zda je společensky a politicky vůbec přijatelné kritizovaného urazit (nejsme jako oni), zda použít ostřejší přirovnání, atd.
Je schopen se uvnitř dohadovat o tom, zda je společensky a politicky vůbec přijatelné kritizovaného urazit (nejsme jako oni), zda použít ostřejší přirovnání, atd.
Do vlastní minulosti ovšem kope stejně usilovně jako Pětikolka, stejně se ji nepokrytě štítí, stejně dává rovnítko mezi nacismus a socialismus (pardon, on tvrdí komunismus, ač ten tu vůbec nebyl), používá rovnítko a stejné slovo okupace jak pro roky 1939-45, tak 1968-89, atd., tedy v mnohém si s Pětikokou notuje.
Ptám se, o co vlastně takové alternativě vlastně jde? Propadne každou možnost protestovat tehdy, kdy je možné dosáhnout kladného výsledku, bojí se vůbec pomýšlet na to vlézt do toho špinavého ringu, a skutečně si to s Pětikolkou rozdat (bohužel na to tzv. alternativa nemá nejen koule), a poštěkává z bezpečné distance na kolem táhnoucí karavany…
Nakonec mimo zfašizovanou část veřejnosti zbytek neomylně cítí a dává pasivitou najevo, kdo a co stojí za nastavení hrudě.
Pokud opakovaně píšu, upozorňuji na alarmující stav společnosti, totéž lze samozřejmě vztáhnout na tzv. alternativu, respektive opozici.
Opozice, skutečná opozice v tomto státě neexistuje. Míra autokolaborace se spřátelenou velmocí téměř překonává protektorátní mety, přičemž se nejen politický dobytek třese strachy o tuto „jistotu“ přijít.
Opozice není, tzv. alternativa je buď sterilní, vykleštěná, bojácná, nebo nastrčená…
Jako by šlo o hru s lůzou…
Vidláku, píšete sice čím dál lépe, ale ten apel zvládli před Vámi jiní kvalitněji.
Vám přeji možná nepěknou věc: vidět věci, lidi, události včas, takové jaké jsou a ze souvislostí včas odvodit věci budoucí...
PS: Stejně dle mne velmi dobře víte, že je „onen boj“ dávno ztracená záležitost, protože Vám nutně muselo dojít, že stav společnosti, státu, atd. nemá klasické řešení, řešení těmi tzv. standartními metodami.
Že to tak lehce jako v roce 89 dnešní hoši rozhodně nepustí, a také, zda je tedy vzhledem k míře fašizace, fanatizace a radikalizace všech vrstev společnosti vůbec nějaká naděje na změnu k lepšímu – a to, vážení přátelé není…
Dovětek Homera S.
Z Vidlákova článku i z reakce na něj jsou cítit velké emoce. U obou protagonistů to chápu, i proto, že s oběma souhlasím. Dobu jednoduché změny jsme ale promeškali o pár desítek let. Společnost je změněná, kromě zapálených příznivců režimu je velká část společnosti zpracovaná propagandou našich médií a další velké části je to zatím úplně jedno, takže lidí, kteří vidí nebezpečí jinak a jinde, je podstatně menší skupina. Navíc jsou silně nejednotní v prosazování názorů jiných nežli je mainstream.
Amen.
Z Vidlákova článku i z reakce na něj jsou cítit velké emoce. U obou protagonistů to chápu, i proto, že s oběma souhlasím. Dobu jednoduché změny jsme ale promeškali o pár desítek let. Společnost je změněná, kromě zapálených příznivců režimu je velká část společnosti zpracovaná propagandou našich médií a další velké části je to zatím úplně jedno, takže lidí, kteří vidí nebezpečí jinak a jinde, je podstatně menší skupina. Navíc jsou silně nejednotní v prosazování názorů jiných nežli je mainstream.
Amen.
Musím se opakovat: ...a vlky z lesa žene hlad! Ten F.Villon to věděl přesně.
OdpovědětVymazatRád bych při této příležitosti připomenul myšičky pana Cohena. Dopřál jim blahobyt a ony zdegenerovaly. V podstatě jsme v posledních desetiletích rovněž prožívali období blahobytu, navzdory rozkradenému státu. A tak došlo k degeneraci, právě tak, jako u těch myší. Padáme do propasti bídy a tak se uvidí, jestli se lidé zase začnou vracet k lidskosti, nebo to bude ještě horší než dneska. Vždycky může být hůř.
OdpovědětVymazat