Blog a bloger I. - Balada o blogerovi

Starý Kocour

Tento článek je z dílny Starého kocoura, který jej na svém blogu nazval Bubble sort. Homer S. v něm jen zpřeházel věty a tím uspokojil svou touhu po seberealizaci. Navíc se Homer domnívá, že jeho název měl být spíše „Tolerance k jiným názorům a postojům“, která Starému kocourovi schází nejvíce.

Preambule

Blog je webová aplikace obsahující příspěvky většinou jednoho editora na jedné webové stránce. Autor se nazývá bloger (či blogger), veškeré blogy a jejich vzájemné vztahy blogosféra. Slovo „blog“ vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „zápisník“, a zkrácením slova „weblog“. Mnoho weblogů umožňuje přidávat komentáře k jednotlivým příspěvkům, takže kolem nich vzniká čtenářská komunita; jiné jsou neinteraktivní.

Jedna z metod, jak uspořádat položky v počítači Jedna z metod, jak uspořádat položky v počítači se jmenuje bubble sort. Porovnávají se jenom dvě položky a ta vyšší se dá dopředu, pak se vezmou další dvě položky a udělá se totéž. Primitivní metoda. Počítač to ale umí provést velmi rychle.

S bublinami, do kterých se tak nějak samoorganizují lidé na internetu, a nejen tam, je to horší. Někdy se těm skupinám (bublinám) říká „kabinet ozvěn“ nebo blog. Lidé se cítí lépe v ve skupině, ve které většina nebo všichni s jeho názory souhlasí, kde mají „souhlasnou ozvěnu“.

Když se do takové skupiny zapojíte, chvíli se rozhlížíte, než zjistíte, které bubliny jsou největší – protože ten proces probíhá i v tak malých skupinách.

Jaká je tam hlavní souhlasná myšlenka?

Až to zjistíte, máte na vybranou – buď se snažíte být největší bublinkou a zaujmout pozici někde nahoře nebo se spokojíte s podřízeným (souhlasícím) postavením nebo jste renegát, odpadlík od místní víry.

Pak opět máte na vybranou – smířit se s tím, že vaše názory budou odpadlické a vegetovat někde na konci bubliny, nebo z té bubliny vystoupit. A buď si hledat jinou bublinu, kde budete více konformní nebo si udělat svoji vlastní bublinku, kde nebudete v rozporu s nikým jiným, nanejvýš sami se sebou.

K tomu ještě za nějakou dobu poznáte vztahy a povahy v bublině:

hlasatelé a vlastníci místní pravdy, a jejich suita, která s nimi souhlasí,

oponenty, kteří si vytvářejí svoji skupinu souhlasících,

věčné rebely, kteří jsou zásadně proti čemukoliv,

lidi „nepevné ve víře“ kteří mění názory podle situace a momentální potřeby a 

samolibé hlupáky, kteří cizí argumenty nejen nepřijmou, ale ani nehodlají poslouchat.

Jsou i jiná dělení: hrdina, brouk Pytlík, nevěřící Tomáš, strašpytel, mluvka a mnoho dalších podtypů podle letory, zkušeností a schopnosti mačkat tlačítka na klávesnici.

Když je množství znesvářených účastníků v bublině větší než malé, přestává se vám v takové bublině líbit. 

Buď se jí pokoušíte vysvětlovat svůj názor, argumentovat, dodávat důkazy, což je většinou marné, všelikých důkazů a citací je na internetu snad nekonečné množství, a tím se s nimi pustíte do nekonečného sporu končícího nakonec osobními urážkami.

To je stav ve většině diskuzí na internetu v Čechách, v Polsku, na Slovensku i v Rusku.

Jestli se některé blogy „dají číst“, diskuze většinou ne.

Tam se zaťatí diskutéři vzájemně častují urážkami, které jsou o to vyhrocenější, oč se jejich letora a postoj liší a jsou vyhrocené i proto, že diskutéři nejsou v osobním kontaktu a stisk klávesy „ENTER“ nebolí.

Pro ty, kteří se té slovní rvačky neúčastní je to nudné čtení. Už dopředu víte, jak se který diskutující postaví k tomu nebo onomu problému a tudíž i tušíte nebo přímo víte, se kterým dalším se dostanou do sporu, který nemá řešení.

Příkladů je hodně – třeba waxeři x antiwaxeři nebo „proruští švábi“ x obdivovatelé USA a Západu obecně.

Když se takoví lidé s neslučitelnými názory objeví, pochopitelně s patřičnými hesly nebo rekvizitami na demonstraci, je o zábavu postaráno. Protože oni slyší jen sami sebe, o jiných názorech než o těch svých se s nikým bavit nehodlají. Dokonce ani nehodlají cizí názor třeba jen strpět a někdy se i fyzicky napadají v marné snaze vnutit svůj názor protivníkovi.

Pokud vás opravdu nebaví se na to dívat nebo to poslouchat, nutně se od takových seskupení izolujete. Vylezete na sloupek. Je to sebezáchovné počínání, pokud se nechcete zaplést do sporu Tlusto-koncových nebo Tenko-koncových (J.Swift: Gulliverovy cesty). Jednak nemusíte svůj názor, ať už jste k němu přišli jakkoliv, stále obhajovat, nemusíte se zapojit do sporů a jednak je tam lépe vidět okolí a pohled je tedy komplexnější.

Pobyt na sloupku – být nestranný a jen hodnotit ten dav kolem – má jedno nebezpečí: všimnou si vás z obou stran sporu, spojí se a na tom příhodném sloupku ukřižují.

Poučení z tohoto děje zní: vyber si svou stranu dřív nežli ty strany si vyberou tebe.

Nevýhoda, kromě výše uvedeného je, že jste na této pozici osamocený. Někomu to moc nevadí. Aspoň má více času si o jakémkoliv problému popřemýšlet, něco si o něm přečíst, poslechnout. Nežije na světě proto, aby pořád za něco bojoval, natož bojoval za cizí myšlenky, ideje.

A obejde se bez toho, že by ze sebe stále sundával nálepky, kterými mnozí jednodušší diskutéři nešetří. Lepí je rychle a bez rozmyslu. Je jim jasno i z několika málo slov objektu jejich kritiky – a někdy i bez nich.

Ti, co jsou na sloupcích často mění blogy – hlavně kvůli diskuzi. Přečtou si článek, podívají se na pár reakcí – a myslí si svoje. Ani se nesnaží něco glosovat. Bublina je jim známá, moc se nemění, tak vlastně ani není co dodávat. Jedině se zapojit do sporu a to (pro ně) nemá smysl.

A také si ti, co jsou na sloupcích často vedou vlastní blog, kde si brblají ty svoje myšlenky, občas jim tam někdo něco napíše a oni propouští všechny jejich názory na obrazovku, jenom tapetáři, spammeři a trollové se tam nedostanou. Pro tyto jedince je to skrýš, útulek, my home my castle. O tom bude druhý díl článku o blogu a blogerech.

Mezi lidmi není vidět mnoho tolerance.

Nechat žít někoho, kdo jinak vypadá, jinak mluví, uctívá nějakého toho svého Boha nebo ideu. Pokud tím neohrožuje nebo neomezuje nebo nekomplikuje jiný život, jiné plány, tak by to mělo být jedno. Tohle ve světě bohužel neplatí.

Když je někdo jiný, hned se na něj soustředí pozornost, nalepí se na něj nějaká nálepka – a neštěstí je hotovo. Jemu se to pochopitelně nelíbí a začíná se bránit.

To je pak jako boj jakýchkoliv menšin za uznání své jinakosti. Třeba LGBT+. A jejich úsilí je vidět, pořádají Pochody hrdosti“ (není na co být hrdý, takhle to prostě geny zařídily), většinu to tím pádem popuzuje a snaží se menšinu „umravnit“. A situace tak eskaluje.

Když si zásady tolerance představíte jako funkční, nebyla by válka na Ukrajině, nebyly by excesy skupin které se snaží zachránit zeměkouli přilepováním se k vozovce nebo k obrazům v galerii atd., atp. Snaha přesvědčit většinu o své pravdě všemi prostředky. Nechutné.

U zrodu tohoto článku stál diskutér, který o jednom autorovi napsal:

On to tak pise zamerne, jsme prece ve valce, a jeho zbrani je klavesnice. Nic vic vedet netreba.

Nehledě na absenci diakritiky (beru to tak trochu jako pohrdání čtenářem) dokázal ve čtyřech slovech vyjádřit svoji domnělou nadřazenost.

A náfukové nás iritují bezpečně. Herci jsou často hodně sebestřední, protože se uvědomují svoji malou potřebnost a dokonce nahraditelnost – herců je poměrně hodně na potřeby společnosti a sebevědomí, byť přehnané, potřebují k udržení sebedůvěry. Netýká se to pochopitelně většiny herců, spíše těch mladých. Ti staří už vědí, že jsou dělníky jeviště (a mikrofonu) a že herectví a role je řemeslo jako každé jiné a je třeba se stát mistrem, aby o něj byl zájem a on mohl dělat, co umí.

Pochopit svou roli v životě a chápat i roli ostatních jsou velmi obtížné disciplíny. V různém rozsahu se odehrávají v bublinách, které tvoří svět, rodina i ta internetová uskupení.

Navigace pro příspěvek