 |
| Mandalan |
Usrknul kávu. Musel už vysadit. Možná si vezme pár dní dovolené. Od rozchodu s Nathalií už uplynulo půl roku. Utopil se v práci. Integrály zmenšovaly bolest. Počítal, znova a znova. Vršil na sebe rovnice, až se ty zikkuraty začaly vlastní tíhou hroutit. Pak vše rozebral a začal od začátku. Cítil, že je blízko, ale pořád mu něco unikalo.
Nathalie byla sladká, tak krásná, tak laskavá, ale zdržovala jej. Musel počítat. Počítal pro lidi. Jednou, jednou možná. Teď však jeho život formovaly kvantové neurčitosti. Nejjemnější vlákno mezi existencí a neexistencí.
Lhal sám sobě. Ve skutečnosti věděl, že se už nevrátí. Je to ztraceno, zapomenuto, utopeno. Navždy. Jako prstýnek z bílého zlata s kamínkem, který štěpil slunce na tisíc barev. Prstýnek, který spolkly kalné vlny Seiny.
Do vůně podzimu a kávy se přimíchal zvláštní pach. Ozón. Rozhlédl se po modré obloze. Bouřka? Nesmysl. Vrátil se ke kontemplaci. Noviny jsou jen kulisa, mysl scéna, myšlenky libreto.
„Pardon, vadilo by vám, kdybych si přisedl?“
Jeden ze stínů se zhmotnil. U stolu stál vysoký, starý muž. Skoro tak vysoký, jako byl on sám. Džíny, triko, černý trenčkot. Dlouhé, šedivé vlasy měl sepnuty v copu. Shrbený, ve tváři bolest volžských burlaků.
Rozhlédl se po poloprázdné zahradní kavárně „Prosím?“
„Vadilo by vám, kdybych si přisedl?“ zopakoval otázku, starý muž.
Okamžik uvažoval. Starý nebyl nesympatický, vlastně – proč ne?
„Ne, nevadilo, prosím, posaďte se.“
Starý muž se usadil bokem. Stejně jako on, ani stařec by své dlouhé nohy neposkládal pod stoleček.
„Znáte to tu?“ začal rozhovor starý.
„Nijak zvlášť,“ odpověděl a prohlížel si muže z poloprofilu. „Jednou jsem tu byl,“ doplnil, protože se mu předchozí odpověď zdála nezdvořilá.
„Co jste si dal?“ pokračoval starý.
„Černou kávu bez ničeho a croisant,“ odpověděl a podivil se, jak otázky starého muže zní přirozeně. Jako by se znali od dětství.
„To zní dobře. Dám si totéž,“ kývl na obsluhu a odmlčel se. Počkal si na kávu, chvíli ji jemně foukal a blaženě upil. Nevypadal jako někdo, kdo by si lámal hlavu etiketou. „Miluji kávu, jen tak. Horkou, bez ničeho. Silnou“.
„Já také. Tady je výborná.“ Myslel, že stráví klidné dopoledne sám se sebou, trochu si uklidí myšlenky, ale starý mu byl, bůhvíproč, sympatický. Neuškodí jen tak si zatlachat.
„Můžu se zeptat, čím se zabýváte?“ vyzvídal starý.
Udivovalo ho, jak nenásilně otázky starého klouzaly. Co vlastně dělá? Počítá! Hlavou mu prolétla vzpomínka, když jako páťák znemožnil před celou třídou učitele matematiky. Pýcha. „Jsem fyzik, dost počítám. Pracuji na Sorboně.“
„To je zajímavé, já jsem kdysi také trochu počítal. Na čem pracujete?“ starý upil kávy, trochu vylil na talířek, jak se mu třásla ruka.
„Vlastně je to dost složité. Zkoumáme diference kvantových polí a jejich vzájemné interakce. Simulujeme to teoreticky. Čekáme na urychlovač. Až nás tam pustí, tak s tím trochu pohneme.“
„Co si pod tím mám jako laik představit?“
„Hmmm,“ přemýšlel nahlas, „když se na něco podíváte opravdu hodně zblízka, tak vlastně nejde úplně přesně říct, jestli to existuje, nebo neexistuje. No a my máme pocit, že by se to dalo nějak prakticky využít.“
„To je zvláštní. Jak myslíte, že by se to dalo využít?“
„To zatím nevíme.“
Chvíli bylo ticho, pak se starý rozesmál. Ten smích byl nakažlivý. Za chvíli se neubránil a smál se taky.
„Vlastně vůůůbec nevíme, co s tím,“ cedil mezi smíchem.
Když ztichli, starý žvýkal croisant. V jeho očích byla bolest a smutek, jako by se vrátil z války.
„A co vy? Máte děti, vnoučata?“ zeptal se a prohlížel si starcovy třesoucí ruce, pokryté skvrnami.
„Ne, nemám. Hodně jsem kdysi pracoval a pak už to bylo všechno pryč. Čas se nedá vrátit, že?“
Znělo to jako výstřel tichým lesem na komoru koloucha.
„Jednoho dne zjistíte, že vás všichni kolem poklepávají po ramenou, nosí kávu, otevírají dveře a když přijdete domů, hodíte do mikrovlnky lazáně z lednice.“
Ztichli. Nechali líný čas padat přes hranu nenávratna. Slunce kreslilo tak ostré barvy, až se svět stával neskutečným. Možná, že malíř, který by tohle dokázal namalovat, udělal by pro svět více než všichni fyzici světa. Javorový list se snesl na rameno starého muže.
„Myslím, že už musím jít. Čas je strašně drahý,“ smutně se pousmál starý muž.
„Víte co? Něco tu mám. Možná by se vám to mohlo hodit“.
Zalovil třesoucí se rukou v kapse trenčkotu a položil na stůl malou krabičku. Pak se postavil a narovnal svou vysokou postavu. Byli vlastně úplně stejně vysocí. Když se k němu otočil celou tváři, všiml si pod pravým okem jizvy. Vzpomněl si, jak si kdysi sám jako kluk, roztrhnul tvář o rezavý hřebík.
„Čas je strašně drahý, příteli,“ zopakoval starý muž a šouravým krokem odešel.
Otevřel krabičku. Kamínek prstýnku z bílého zlata lámal slunce tisíci barvami.
Vzduch zavoněl ozonem.
____________________________
HS je touto povídkou nadšený a jen tiše závidí, jak M umí pracovat se slovy na silné myšlence: někdy je třeba se rozhodnout, co je v životě podstatné. Pokud se na povídce podílel i Alef, můj obdiv patří i jemu (toto asi zamýšlel jako původní obsah webu Litterate).
Všeliké to kvaltování - toliko pro hovada dobré jest...
OdpovědětVymazat