Chráníme vaše soukromí

Petr Trmač

Každý si už všiml, že kdykoliv projevíte zájem o nějaký výrobek — třeba horské kolo — druhý den se vám na mobilu začnou objevovat nabídky nejrůznějších výrobců a dealerů. V poslední době si všímám, že se tento systém dál zpřesňuje. Stačí na něco jen pomyslet, nebo to mimochodem zmínit v rozhovoru se známým, a nabídky se rozběhnou také.

Chystám proto experiment: zavřu se do garáže nebo do koupelny, zhasnu, na chvíli se zastavím a krátce pomyslím na něco, co jsem ještě nikomu neřekl a co bych chtěl. A pak uvidím, co se druhý den objeví na mém tabletu.

Upřímně by mě příliš nepřekvapilo, kdyby tam byly nabídky přesně šité na míru mému tajnému, čistě myšlenému přání. Závěr je jednoduchý: soukromí neexistuje. Někde a někdo — nebo všude a všichni — o nás vědí všechno, pokud jim vůbec stojí za námahu si něco zjišťovat. A když říkám všechno, myslím opravdu všechno: DNA, psychologický profil, politické a sexuální preference, tajná přání, koeficient lenosti, Zipfův index lhavosti, míru radosti z pomlouvání známých a další informace, které jsme ještě v minulém století pokládali za soukromé. Prostě všechno. Staré, papírové, primitivní STB se může jít zahrabat.

A teď BIS. Pokud se o každém ví všechno — a ví se i to, o čem netušíme, že se vůbec dá vědět — jaká je dnes vlastně její role? Všechno se kontinuálně snímá z oční sítnice, vyhodnocuje z dotyku prstu na klávesnici nebo obrazovce mobilu, přenáší se do datových center a analyzuje umělou inteligencí. A navíc ještě na sebe všechno vykecáme AI, i když to po nás už nikdo nechce, protože to zbytečně zatěžuje paměť systémů. Nenapadá mě nic, co by BIS mohla vědět navíc.

Pokud je má úvaha správná — a podle Rudkova koeficientu mi vychází, že se v podstatě nikdy nemýlím — čekají zaměstnance BIS rekvalifikace. Nechtěl bych však mezi nimi vyvolávat paniku a strach z nezaměstnanosti. Z pracoviště, které sbírá a analyzuje informace, se může stát pracoviště na vytváření nálad, ovlivňování nákupních preferencí a podobně. Možností je stále dost.

Jen o jedno vás prosím: zatím jim to neříkejte. Nerad bych, aby měli těžké spaní z představy, že přijdou o práci, kterou tak milují.