Jsem šeredný

Petr Trmač

Vždycky jsem si myslel, že jsem docela souměrný a dobře urostlý muž. Měřím kolem 180 centimetrů, z plavání mám slušně formovaná ramena, nikdy jsem nebyl tlustý, protože jsem pořád dělal nějaký sport. V mládí i teď. A nejedna mladá dívka či žena se na mě podívala se zalíbením. A já na ni.

První pochybnosti jsem ale pojal v mladší dospělosti. Kvetly stromy, včely létaly z květu na květ, slavil se první máj, všichni byli v dobré náladě a těšili se z úspěchů – už ani nevím které pětiletky. Chňoupkovi to tehdy také slušelo, ne jako těm, co skončili později. Byl jsem mladý muž plný ctižádostí a iluzí. Ne však příliš pracovitý, podobně jako mnoho mých vrstevníků. Často jsem si říkal: nechceš pracovat, nic pořádného neumíš a chceš se mít dobře? Tak vstup do strany. Jasná volba.

Vedoucí stranické buňky v křiklavě rudých ponožkách, který si nejprve důkladně prostudoval mou kádrovou složku, mě pozval na pohovor. Pamatuji si, že jsem hodně hovořil o Marxovi a jeho teorii nadhodnoty. A tam mi sdělili: „Víte, soudruhu, vy byste se nám docela hodil. Nejenom že jste líný jak veš, nemáte žádné zásady ani charakter, udáváte, máte sklon ke kleptománii a špatnou paměť. Ale je tu něco, s čím byste u nás mohl mít problém. Máte příliš velký nos. My všichni tady jsme hezcí a sympatičtí a nosy máme menší, maximálně střední velikosti.“

To bylo poprvé, co jsem slyšel něco negativního o svém vzhledu. Říkal jsem si: je to hajzlík, doma prdí před ženou a tady dělá hogo fogo.

Jenže nezůstalo u jedné události. Po revoluci jsem chtěl vstoupit do ODS. Všude se lidé veselili, Havlova srdce zdobila stánky s uzeninami a začaly se jak houby po dešti objevovat první obchody s erotickými pomůckami. A bylo to jak přes kopírák. Prošli si mé materiály, proběhl pohovor a šéf poroty v křiklavě modrých ponožkách mi povídá: „Vy byste se nám docela hodil. Nejenom že jste líný jak veš, nemáte žádné zásady ani charakter, udáváte a máte sklon ke kleptománii. Ale je tu problém. Máte příliš velké uši. A vypadá to, že nejsou ani moc čisté.“

To mě dost naštvalo. Uši si myju poctivě každý měsíc, když jedu na návštěvu k příbuzným. Nejprve jsem si myslel, že je to ten samý člověk jako za Husáka, ale protože jsem opravdu líný a mám špatnou paměť, nedokázal jsem si to vybavit. Řekl jsem si jen: je to hajzlík, doma prdí před ženou a tady dělá hogo fogo.

A celé se to opakovalo ještě několikrát.

V práci – děravé ponožky.
V dobrovolné činnosti – punčocháče.
V Sokolu – legíny.
V KGB – ponožky s medvídkem.
V Mossadu – ponožky s Mojžíšem.

A já tomu pořád nechtěl věřit.

Až do včerejška.

Včera jsem se probudil brzy ráno, nějak jsem nemohl dospat. Přišel jsem do koupelny, rozsvítil světlo – a co nevidím. Zarudlé, unavené oči. Kruhy pod očima. Na nose uhra. Po horké noci celý zpocený.

A v tu chvíli jsem definitivně pochopil celou pravdu. Že všichni ti dobří muži, co nosili nějaké ponožky, legíny a punčocháče a co prdí doma před ženou a navenek dělají hogo fogo, měli pravdu.

Mám nejenom velký nos a špinavé uši, ale navíc jsem šeredný. A oni jsou hezcí. Všichni. Bez výjimky.