Jára Cimrman hodnotí

Jiří Macků

Začněme po pravdě a bez okolků. Už před časem bylo naší veřejnosti oznámeno, že slovutný všeuměl minulosti JÁRA CIMRMAN (místy v textu jen Jára) měl dost slabou paměť. Jeho paměťový koeficient činil 0,03, což nebylo mnoho. Asi tolik, co má i leckterý současný český politik. Sám Jára odpovídající příznaky bral jako nutné zlo generace nás sedmdesátníků plus.

Cimrman však nebyl jenom dramatik a vynálezce na pokraji geniality. Pozorný pozorovatel snadno vypozoruje, že v něm vězel i talent pro věštectví až prognostiku. Vždyť on už tenkrát jako první do povědomí veřejnosti vynesl jméno Fiala, i když ho (do hry Švestka) tenkrát zapracoval pouze jako obyčejného vechtra (železničního zřízence) ze stanice Středoplky. Což není mnoho.

Pojďme však s Járou postupně rozbilancovat evropské volební toužení a soužení.

KLÁRA: Pár kilo a 171 142 preferenčních hlasů navíc

ANO, jako rovněž feministicky se profilující hnutí, nabídlo veřejnosti tři nebinární kandidátky, které svorně vahou nejen své popularity převálcovaly tamní subtilní pánský heterosexuální zbytek. Čilé poslankyně DOSTÁLOVÁ, NAGYOVÁ a POKORNÁ JERMANOVÁ… Znalce Cimrmanova díla by v této výjimečné souvislosti bezesporu napadlo, jaký by to byl vděčný námět pro hru Tři zlaté děvy Děda Vševěda Andreje. Převažující obliba tohoto dívčího tria v konečném bilancování zavážila.

PETR: Spolu od očekávání ke zklamání

Nás pan profesor premiér FIALA jako obvykle několik dílčích volebních neúspěchů úspěšně sjednotil v jeden celkový zisk. Jára by to sesumíroval, podle mustru operety Proso, jednoznačně: „On ve svých expresívních projevech pracuje pouze se slovními mosty, přechody, výplněmi až vycpávkami, a gestikulacemi. Vytváří tak zvláštní atmosféru plnou svérázného společenského napětí, které je neustále stupňováno pravidelným střídání dvou prvků: prvku očekávání a prvku zklamání.“ Zkrátka a prostě: řeči vládního zřízence ze stanice Pravdoplky.

Jeho spolustraník europoslanec VONDRA navzdory svému osobnímu úspěchu na margo voleb sebekriticky utrousil: „Plán Antibabiš, díky našemu obětavému koncentrovanému úsilí, právem úspěšně ztroskotal. Teď bude naší novou prioritou podpora rodiny. Proto se takto motivován rád vracím do Bruselu ze své nerodiny společně ruku v ruce, myšleno obrazně, se svou nemanželkou Verčou zajistit slušně vyfutrovanou budoucnost našemu společnému talentovanému nemanželskému synkovi Jáchymovi. Protože tak je to správné, a tak to má v každé pořádné rodině být.“ S tímto programem získal Saša přes 118 000 preferenčních hlasů, což by jistě i Principál ze Záskoku obdivně ocenil: „Kam se hrabe Bittner. To se nedá srovnat.“

Do Bruselu ze třinácti našich mužů postoupilo rovnou pět Ondřejů, případná zajímavá všeobjímající tuzemská frakce. Pro belgickou stolici bude každopádně nejnebezpečnějším bořením soch posedlý syn svého hradního příručního otce (v Němém Bobši mj. zaznělo „Tatínek je blbec!“), jistý KOLÁŘ. Bruselská radnice se nyní obává, zda případný záchvat bývalého starosty radnice dejvické přežije jejich slavný Manneken Pis. Řešením bude zřejmě zakázat novopečenému europoslanci přístup do blízkosti Rue de l’Etuve, kde turisty vyhledávaný bronzový chlapeček nikým nerušen čůrá do fontány už od roku 1619.

LUDĚK: Ani on neví, kam patří

Čelí ze strany voličů rodné země i všech 0,9 členů TOP opakované nespokojenosti, když v bruselském parlamentu údajně příliš často hlasuje pouze pro cizácké návrhy, ačkoli je poslancem českým, tedy zdejším. Komentátorka Stonjeková dokonce vypozorovala, že pro návrhy EU nehlasuje, jenom když spí. Podobné výtky ovšem přežívající europoslanec NIEDERMAYER nonšalantně odráží v duchu prohlášení hraběte Ferdinanda von Zeppelin, proneseného tenkrát v hostinci Na mýtince: „I kdež! My bruselští politici nejsme vlastně nikde zdejší.“ V duchu s Járou i my z pohodlného salónního kupé spolu s komisařem Šlachtou, totiž Trachtou, káravě zvedáme hlas: „Styďte se Nýdrmajere, styďte se Nýdrmajere, styďte se Nýdrmajere!“

TOMÁŠ: Povzdechnout a zdechnout

Nudného vysedávání v lavicích bruselského parlamentu z lidu, totiž lidovců, znovu vzešlý europoslanec ZDECHOVSKÝ pilně využívá k sepisování svých vystoupení, kázání i poezie. Podle Cimrmana, literárního kritika samouka, je každá takto zplozená báseň typickým příkladem slavné ´frustrační kompozice´. V jedné z posledních sbírek nazvané ´Odpusť mým rtům´ se autor poeticky omlouvá celé české veřejnosti za své poslední bruselské parlamentní verbální výlevy. A čerstvě připravovaná nová Zdechovského sbírka ponese zase příznačný titul ´Povzdechy a zdechy´.

FILIP: Na zteč, mí mohamedáni!

Turci byli vždycky ambiciózní, moci, slávy a majetku chtiví, po západoevropských teritoriích toužící. Pokud však vsadili jenom na sílu, tak ani Mustafa Paša se svými 150 000 muži roku 1683 před Vídní neuspěl. (Byly to tenkrát jatky, úplná šlachta.) Když se však zapřisáhlý český TUREK spolehl i na fištrón a mladé, a rovněž on shromáždil 152 196 preferenčních spolubojovníků, dobyl snadno i Brusel. Tak daleko se nikdy žádný militantní kníratý Turek nedostal. A tenhle český obhrouble hranatý k tomu přitom vůbec nepotřeboval tasit šavli, stačilo vystrčit přizdobený kordík.

Jak asi probíhala jeho volební kampaň mezi prostými lidmi (tzv. dezoláty) naznačil ve svém světovém díle už Cimrmanův vrstevník Hašek: „Host jako host,“ prohlásil Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo, seď v hospodě a žvaň si, co chceš.“ Konečný úspěch toho tažení ostatně předpověděl jiný slavný literát Wilde ve hře ´Jak je důležité míti Filipa´. Zvláště když přísaha je pro takového svatá.

Druhá věc jsou ovšem silné pochybnosti o úspěchu klíčového programu tohoto umanutého českého mohamedána, tedy boj za zachování spalovacích motorů a odsouzení splašené elektromobility. Jaká bude budoucnost? Bude nás po roce 2035 pohánět benzín, nafta, vodík, biomasa, kravské prdy či pouze elektřina? Nic z toho, přátelé! Cimrmanův věštecký epitaf totiž překvapivě tvrdí ´Budoucnost patří aluminiu!´  

KATEŘINA: Hrátky s čertem i Němcovou

Tam úplně společensky nalevo se situace poněkud vymyká z Cimrmanova díla, byť rovněž zřetelně inklinuje k lidové slovesnosti, konkrétně pohádkám. Jistá Káča v jedné z nich (světově známé zvláště na Podřipsku) není ovšem spojována s žádným politikem, ale čertem. Jeden z důkazů v tomto směru nadnesl i jistý Dvořák (nezaměňovat s ministrem pro všechno a nic), jenž na základě pohádky Němcové (neplést se senátorkou k ničemu) z této primitivní zápletky vytloukl rockovou operu či co. V ní, v moderní polistopadové úpravě, se hlavní role zdárně zhostila ex-poslankyně KONEČNÁ.

Nuže, jak to bylo? Na vesnici (obrazně: ve společnosti) dlouho nikdo nechtěl Káču brát do kola (viz „S komunisty se nemluví!“) až se tato namíchla a veřejně oznámila „Věru dnes bych tancovala třeba s čertem.“ (Míněn ďábelsky se tvářící Bartoš? Kdo ví.) Dopadlo to ovšem tak, že čert – místo aby do pekla dopravil jedovou sněmovní kněžnu Markétu – dotáhl tam hubatou Káču. Ta tam ale ztropila takový povyk, že to úplně stačilo. To se i přítomné akreditované nebinární Forum 24 hrůzou z příštího otřáslo. Čert byl poté donucen vrátit prostořekou děvu zpět na svět, čímž ji nevědomky aktuálně začlenil do předvolební kampaně. A podle toho to také dopadlo. Inu, kam nemůže čert, tam nastrčí ženskou – postěžujte si spolu třeba ve Středoplkách na lampárně.

DANUŠE: Zaplakala dobře, a na vlastním hrobě

Je mladá, pohledná, odolná i otrlá. A není hloupá, je z Brna. „Stali jsme se cílem dehonestací,“ při sumírování zavzdychala NERUDOVÁ. „Měli jsme se proti Turkovi vymezit dříve,“ nasypala na sebe popel. Svatá pravda, minimálně už tehdy, kdy u Mendelů vyplavaly na povrch nejrůznější finanční techtle-mechle.

Za větší připomínku celá její kampaň nestála, takže si ji dovolme uzavřít vzkazem jednoho Cimrmanova vrstevníka a shodou okolností jmenovce nové europoslankyně, jistého Jana Nerudy: „Jen dál, jen dál! Však kdo chceš ctěn býti, dobuď cti si sám!“ Což už jste ovšem vy, paní profesorko Danuše, jednou pro vždy prošvihla.

MARKÉTA: Pověste ho vejš, ať se houpá!

Druhdy mezinárodně obávaná družina (vzpomeňte velkolepých loupeží a mordů na světových mořích) tentokrát propadla. Novodobí piráti doplatili na vyčpělé mobilizační heslo Pusťte nás na ně!, což si potomci kdysi vražděných a znásilňovaných nyní připomněli, a šli jejich marjánkou provoněnému korábu s dírou na levoboku na rozloučenou zamávat.

Bezohlední loupežníci byli totiž sami oloupeni o jeden flek ve své posádce. Zbyl poslední přeživší a ke všemu ženská GREGOROVÁ. Z čehož bude ovšem třeba vyvodit zásadní personální závěry, třeba i po pirátsku na ráhně v duchu písničky Michala Tučného. Pokání se ujal rovněž zklamaný vykroužkovaný europoslanec KOLAJA, motivovaný vystoupením dr. Weigla v přednášce k nevydařené Járově hře Přetržené dítě: „Ano, já jsem celé volby pozorně sledoval a vyvodil jsem z toho ten závěr, že bude-li ještě někdy příležitost, a budu požádán o nějakou kandidaturu… že se vám na to vyseru.“

IVAN: Kdo je tu nejstarší?

Snažení s balancováním na hraně zoufalství a zvolení předvedla turbonárodní dvoukolka SPD-Trikolora. Snažení, jemuž zvláště symptomaticky předcházely události rovněž předpovězené v Cimrmanově obsáhlém díle, třeba ve hře Záskok. Úspěšný stranický cestovatel, dodatečně trojbarevný ex-europoslanec MACH, byl uměle naroubován na první místo kandidátky místo stávajícího zkušeného europoslance Davida. Pro zajímavost podobná výměna zcela vykolejila ve hře Záskok i podruha Bártu: „Vlasto, co to říkáš? Ty nejsi Machová? Ty jsi Mach? Ty nejsi Vlasta? Ty jsi Vlasta?!“ Rozpaky se přenesly i do publika, ergo voličstva, a pak se divme.

Každopádně vítězný DAVID se do Bruselu vrací jako domů (jako tenkrát „Jdi domů, Ivane!“) i se zajímavou připomínkou Cimrmanova úvodu k sedmihodinové operetě Proso. Konkrétně pasáže, kdy porotci vídeňské soutěže porcují zásilku s Cimrmanovými notami. Zvláštní nároky si tehdy činil ten nejslavnější. „Kdo je tu nejstarší, kdo je tu nejstarší?“ křičel jedenasedmdesátiletý Johann Strauss a tloukl o stůl občanským průkazem. Tolik klasik.

Úplné déžaví potom čerstvě proběhlo v Praze, sídle SPD v Rytířské, to již ovšem ve zcela smířlivé tónině. „Kdo je tu nejstarší, kdo je tu nejstarší?“ zkoušel přítomné jedenasedmdesátiletý Ivan David, a mával přitom kartou Kauflandu.

Na periferii politického kolbiště a propadliště

Závěrem už jenom připomínky několika jmen aktérů z okraje volební scény, kteří sice nekandidovali, ale bez jejichž výskytu a snažení bychom si své lepší gryndýlové příští ani nedokázali představit.

Třeba ta slavná Cimrmanova úvaha ze hry Švestka o lidech kategorie ´Přemluv dědka, přemluv bábu´. Citujeme: „K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, patří udržet myšlenku, a naopak neschopnost myšlenku opustit.“ A to znal pouze Nejedlého, neboť Bidena, Svobody či Babiše se už nedožil.

Doporučovatel Nerudové na trůn evropské podkrálovny potměšilý Vít Rakušan, lidem rozvitě a případně přezdívaný Prevít, si mohl během celého průběhu voleb s princem Drsoněm spokojeně notovat: „Myslel jsem, že budu všechno jen z povzdálí pozorovat – a víte, že to taky není špatný?“ Proto se na tomto místě hodí i připomínka vzkazu, který v jednom dopise Cimrmanovi adresoval jeho přítel Edison: “Kdy zase budeš skákat po státech, prevíte?“  A ještě už poslední výstižný citát směrem k Rakušanově družině, jenž dunivě zazněl z Blaníku: „Země se otřásá v základech, národ krvácí, a oni nám sdělí, že Vítové si mohou blahopřát.“

Na doplnění dodejme, že po ohlášených výsledcích byla ze strany známé senátorky ze strany ODS zaznamenána opětná přítomnost jejího klasického ´prvku zděšenosti´. Sám Cimrman by ovšem asi byl v tomto okamžiku smířlivější, jak dokazuje jeho Havlíčkův názor z Českého nebe: „Ještě k té Němcové. Já myslím, že dnes už se nemůžeme dívat na ženu středověkýma očima.“ Natož ji hned upalovat, že?

Tak takhle to všechno dopadlo. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat