 |
| SIL2000 + Peter008 |
Zvláště když odhalení se v drtivé většině případů točí kolem té slavné vlajky, stopy na povrchu Měsíce, stínů na Měsíci na fotografiích, atd. atd. Ale ono mne to zajímá z jiného hlediska a to si všímá málokdo. Je to totiž otázka vědy. Protože let na Měsíc by měl být nesporným úspěchem pozemské vědy jako celku. A právě pohled skrz paradigma vědeckých zákonů dává mnohem přesnější odpovědi, než výše zmíněná odhalení.
Tento článek je sice dost dlouhý, ale odhaluje tak jednoduše jak jen to lze, skutečně něco ze zásadních pozadí problémů nejen dnešní vědy, ale i amerických letů na Měsíc. Kdo si to přečte celé, pochopí možná hloubku obou problémů, který je ve skutečnosti jen jeden – totálně zmanipulovaná věda. Něco málo jsem „zjednodušil“ a „polidštil“, aby to bylo co nejsrozumitelnější.
Peter 008
*******
Fundamentální věda na naší planetě byla téměř úplně zničena parazity. Neprovádí se téměř žádný základní výzkum a všechny naše velmi povrchní „znalosti“ jsou založeny na pro nás speciálně vyvinutých falešných postulátech …
Měsíční podvod: Lunární anomálie nebo falešná fyzika?
SIL2OOO
Záhada důvodů pro podporu mýtu o dobytí Měsíce zůstane záhadou i nadále, dokud bude posuzována izolovaně od obecného kontextu řízení rozvoje vědy na Zemi. Tento soubor opatření se projevil zvláště zřetelně od konce 19. století.
Všechny přírodní vědy, především fyzika, chemie, geologie a astronomie, byly podrobeny takovým postupům dogmatizace (nemluvě o tom, že dějiny píší „vítězové“, a zcela klidně do toho můžeme zahrnout i zdravotnictví – pozn.překl.), vyprazdňování podstaty a redukce až do absurdna, že nyní každý správně provedený vědecký experiment vždy vykazuje rozpor s oficiálními teoriemi.
Aby se zachoval status quo převládajících teorií, po každém takovém výsledku se podle situace používá celá řada opatření k úpravě publikací, potlačení šíření informací, zamlčování nebo kritiky; nebo v extrémních případech musí být zvláště úspěšným přírodovědcům nebo „prostě“ vědcům rychle „uzavřena ústa“.
Nejúčinnějším způsobem, jak skrýt fakta o rozporu mezi současnými vědeckými teoriemi a realitou, je naprostá komercializace vědy, kdy nějaký experiment lze provést pouze za peníze mocných, kteří jednoznačně hrají roli dozorců nad vědou.
Výsledkem je, že většina moderních vědců se proměnila v hloupé „požírače grantů“, kteří tráví celý život plněním zakázek „pytlů peněz“. Grotesknost výsledků takové „vědy“ občas přiměje k úsměvu i průměrného člověka zakaleného kaleidoskopem reklamy.
Viditelné rozpory, které vyplývají z násilného vnucování falešné axiomatiky, jsou oděny do formátu neomylných pravd, navíc nepřístupných adekvátní mysli. Především se jedná o tzv. „teorii relativity“, jejíž zastánce lze rozdělit na dva tábory – placené provokatéry a konformisty (tj. kariéristy, „pohodlníky“ a tak podobně).
A dokonce i ve zdánlivě zažitých teoriích existují do očí bijící rozpory a zjevné chyby, které jsou jednoduše zamlčovány. Dovolte mi uvést jednoduchý příklad.
Oficiální fyzika, která se vyučuje ve vzdělávacích institucích, se velmi pyšní tím, že zná vztahy mezi různými fyzikálními veličinami ve formě vzorců, které jsou prý spolehlivě experimentálně podpořeny. Jak se říká, „a na tom stojíme …“
Zejména všechny referenční knihy a učebnice uvádějí, že mezi dvěma tělesy o hmotnosti (m) a (M) vzniká přitažlivá síla (F), která je přímo úměrná součinu těchto hmotností a nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti (R) mezi nimi. Tento vztah je obvykle prezentován ve formě „zákona univerzální gravitace“ (Newtonův gravitační zákon).
Ukazuje se, že síla přitažlivosti Měsíce ke Slunci je více než dvakrát (!) větší než síla přitažlivosti Měsíce k Zemi! Proč se tedy Měsíc otáčí kolem Země a ne kolem Slunce? Kde je shoda mezi teorií a experimentálními údaji?
Pokud nevěříte svým očím, vezměte si prosím kalkulačku, otevřete příručky a přesvědčte se sami podle oficiálních vzorců.
Podle vzorce „univerzální gravitace“ pro daný systém tří těles, jakmile je Měsíc mezi Zemí a Sluncem, měl by opustit svou prakticky kruhovou dráhu kolem Země a proměnit se v nezávislou planetu s orbitálními parametry blízkými Zemi. Měsíc si však Slunce „tvrdošíjně nevšímá“, jako by vůbec neexistovalo.
V první řadě si položme otázku, co by na tomto vzorci mohlo být špatně? Možností zde není moc.
Z matematického hlediska může být tento vzorec správný, ale pak jsou hodnoty jeho parametrů nesprávné. Například moderní věda se může dopustit vážných chyb při určování vzdáleností ve vesmíru na základě falešných představ o povaze a rychlosti světla; nebo nesprávně odhadovat hmotnosti nebeských těles pomocí stejných čistě spekulativních závěrů Keplera nebo Laplacea, vyjádřených ve formě poměrů velikostí drah, rychlostí a hmotností nebeských těles; nebo věda vůbec nerozumí povaze hmoty makroskopického (velkého) tělesa, o které všechny učebnice fyziky mluví velmi jasně, postulujíce tuto vlastnost hmotných objektů bez ohledu na jejich umístění a bez ponoření se do důvodů jejího vzniknutí.
Také se oficiální věda může mýlit ohledně důvodu existence a principů působení gravitační síly, což je velmi pravděpodobné. Pokud například hmoty nemají přitažlivý účinek (pro což, mimochodem, existuje tisíce vizuálních důkazů, pouze jsou zamlčovány), pak tento „vzorec univerzální gravitace“ jednoduše odráží určitou myšlenku vyjádřenou Isaacem Newtonem, která se ukázala jako nepravdivá.
Chybu můžete udělat tisíci různými způsoby, ale pravda je jen jedna. A oficiální fyzika to záměrně skrývá, jak jinak lze vysvětlit dodržování tak absurdního vzorce?
Prvním a zřejmým důsledkem toho, že „vzorec univerzální gravitace“ nefunguje, je skutečnost, že Země nemá žádnou dynamickou odezvu na Měsíc. Zjednodušeně řečeno, dvě takto velká a blízká nebeská tělesa, z nichž jedno má jen čtyřikrát menší průměr než druhé, by se měla (podle názorů moderní fyziky) otáčet kolem společného těžiště – tzv. barycentra. Země se však otáčí striktně kolem své osy a ani odlivy a přílivy v mořích a oceánech nemají s postavením Měsíce na obloze absolutně nic společného.
Měsíc je spojován s řadou naprosto do očí bijících faktů o nesrovnalostech se zavedenými názory klasické fyziky, které se v literatuře a na internetu stydlivě nazývají „lunární anomálie“.
Nejviditelnější anomálií je přesná shoda období oběhu Měsíce kolem Země a kolem jeho osy, proto je k Zemi přivrácen vždy jednou stejnou stranou. Existuje mnoho důvodů, proč by se tato období měla stále více „rozsynchronizovávat“ s každým oběhem Měsíce kolem Země.
Nikdo například nezačne tvrdit, že Země a Měsíc jsou dvě ideální koule s rovnoměrným rozložením hmoty uvnitř. Z hlediska oficiální fyziky je zcela zřejmé, že pohyb Měsíce by měl být výrazně ovlivněn nejen vzájemnou polohou Země, Měsíce a Slunce, ale dokonce i přechody Marsu a Venuše v obdobích maximální konvergence jejich drah se Zemí (přiblížení k Zemi). Zkušenosti z kosmických letů na blízkozemské oběžné dráze ukazují, že stabilizace lunárního typu je možné dosáhnout, jestli neustále korigujete dráhu orientačních mikromotorů. Ale co a jak řídí Měsíc? A hlavně – proč a nač?
Tato „anomálie“ vypadá ještě více odrazující na pozadí málo známého faktu, že oficiální věda dosud nevyvinula přijatelné vysvětlení trajektorie, po které se Měsíc pohybuje kolem Země. Dráha Měsíce není v žádném případě kruhová nebo dokonce eliptická. Podivná křivka, kterou Měsíc „opisuje“ nad našimi hlavami, je v souladu pouze s dlouhým seznamem statistických parametrů uvedených v odpovídajících tabulkách.
Tyto údaje byly shromážděny na základě dlouhodobých pozorování, nikoli však na základě jakýchkoli výpočtů. Díky těmto údajům je možné s velkou přesností předpovídat určité události, například zatmění Slunce nebo Měsíce, maximální přiblížení nebo vzdálenost Měsíce vůči Zemi atd. (Takže jediná výhoda oproti středověku je rychlost výpočtu na počítači … pozn.překl.)
Takže přesně na této podivné dráze se Měsíc daří natočit k Zemi vždy jen jednou jedinou stranou!
To samozřejmě není vše.
Ukazuje se, že Země se na své oběžné dráze kolem Slunce nepohybuje stejnoměrnou rychlostí, jak by si oficiální fyzika přála, ale dělá malá zpomalení a zrychlení vpřed ve směru svého pohybu, které jsou synchronizovány s odpovídající polohou Měsíce. Země však nedělá žádné pohyby do stran kolmých ke směru své oběžné dráhy, přestože Měsíc může být v rovině své oběžné dráhy na kterékoli straně Země.
Oficiální fyzika se nejen nebere za to, aby popsala tyto procesy nebo je vysvětlila, ale prostě o nich mlčí! Tento půlměsíční cyklus škubání zeměkoule dokonale koreluje se statistickými vrcholy zemětřesení, ale kde a kdy jste o tom slyšeli?
Věděli jste, že v systému vesmírných těles Země-Měsíc neexistují žádné librační body předpovězené Lagrangeem na základě zákona „univerzální gravitace“? (Tj. místa, kde není třeba nijak korigovat polohu sondy, satelitu, tělesa, protože by se měly gravitační síly Země a Měsíce „vyrovnat“ a držet objekt na striktně místě – pozn.překl.)
Faktem je to, že gravitační oblast Měsíce nepřesahuje vzdálenost 10 000 km od jeho povrchu. O této skutečnosti existuje mnoho zřejmých důkazů. Stačí si připomenout geostacionární družice, které poloha Měsíce nijak neovlivňuje, nebo „vědecko-satirický“ příběh se sondou „Smart-1“ od ESA (European Space Agency!!), s jejíž pomocí se chystali vyfotografovat místa přistání měsíčních misí Apollo v letech 2003-2005. (Zapomněli jste? Nebo vůbec nezaregistrovali? – pozn.překl.)
Sonda „Smart-1“ byla vytvořena jako experimentální kosmická loď s motory s nízkým iontovým tahem, ale s dlouhou dobou provozu. Mise ESA zajišťovala postupné zrychlování aparátu, vypuštěného na kruhovou oběžnou dráhu kolem Země, aby po spirální trajektorii s rostoucí výškou nad Zemí dosáhl vnitřního libračního bodu systému Země-Měsíc. Podle předpovědí oficiální fyziky měla sonda počínaje tímto okamžikem změnit svou trajektorii, přesunout se na vysokou měsíční oběžnou dráhu a zahájit dlouhý brzdný manévr, při kterém měla postupně zužovat spirálu kolem Měsíce.
Všechno by bylo v pořádku, kdyby oficiální fyzika a s její pomocí provedené výpočty odpovídaly realitě. „Smart-1“ totiž po dosažení (vypočítaného) libračního bodu pokračoval v letu v odvíjející se spirále a ani při dalších obletech vůbec nepomyslel na reakci na blížící se Měsíc.
Od té chvíle kolem letu „Smart-1“ začalo úžasné spiknutí mlčení a přímých dezinformací, dokud trajektorie jeho letu nakonec neumožnila jednoduše havarovat na povrchu Měsíce, o čemž si pospíšily oficiální populárně vědecké internetové zdroje, pod patřičnou informační omáčkou, oznámit, jako o velkém výdobytku moderní vědy, která se náhle rozhodla „změnit“ poslání aparátu a vší silou rozdrtit desítky milionů eur vynaložených na projekt na měsíční prach.
Přirozeně, na poslední oběžné dráze svého letu sonda „Smart-1“ konečně vstoupila do lunární gravitační oblasti, ale nebyla by schopna zpomalit tak, aby vstoupila ani na nízkou oběžnou dráhu Měsíce pomocí svého nízkovýkonového motoru. Výpočty evropských balistiků se dostaly do nápadného rozporu se skutečností.
A takové případy při průzkumu hlubokého vesmíru nejsou v žádném případě ojedinělé, ale opakují se se záviděníhodnou pravidelností, počínaje prvními pokusy o zasáhnutí Měsíce (pád sondy na měsíční povrch) nebo vyslat sondy k satelitům Marsu, konče nejnovějšími pokusy o vstup na oběžnou dráhu kolem asteroidů nebo komet, jejichž gravitační síla zcela chybí i přímo na jejich povrchu.
Pak by ale čtenář měl mít zcela logickou otázku: jak se raketovému a kosmickému průmyslu SSSR v 60. a 70. letech dvacátého století podařilo prozkoumat Měsíc pomocí automatických přístrojů, když byl v zajetí falešných vědeckých názorů? Jak sovětští balistikové vypočítali správnou dráhu letu na Měsíc a zpět, pokud se jeden z nejzákladnějších vzorců moderní fyziky ukazuje jako fikce? A konečně, jak se v 21. století počítají oběžné dráhy automatických lunárních satelitů, které pořizují blízké fotografie a skeny Měsíce?
Velmi prostě! Jako ve všech ostatních případech, když praxe ukazuje rozpor s fyzikálními teoriemi, vstupuje do hry jeho Veličenstvo Zkušenost, které navrhuje správné řešení konkrétního problému. Po sérii zcela přirozených nezdarů našli empiricky balistikové určité korekční faktory pro určité fáze letů na Měsíc a další vesmírná tělesa, které se zadávají do palubních počítačů moderních automatických sond a vesmírných navigačních systémů.
A všechno funguje! Ale co je nejdůležitější, je tu příležitost vytrubovat do celého světa o dalším vítězství světové vědy a pak naučit důvěřivé děti a studenty vzorec „univerzální gravitace“, který nemá o nic více společného s realitou, než co má trojcípý klobouk barona Prášila do činění s jeho epickými činy.
A když v tom najednou nějaký vynálezce přijde s dalším nápadem na nový způsob přepravy ve vesmíru, není nic jednoduššího, než ho prohlásit za šarlatána z prostého důvodu, že jeho výpočty odporují stejnému notoricky známému vzorci „univerzální gravitace“ … Komise pro boj proti pseudovědě při Akademiích věd různých zemí pracují neúnavně.
Tohle je TO vězení, přátelé. Velké planetární vězení s lehkým nádechem vědy k neutralizaci zvláště horlivých jedinců, kteří si troufají být chytří. Zbytku se stačí oženit, aby v souladu s trefnou poznámkou Karla Čapka jejich autobiografie skončila …
Mimochodem, všechny parametry trajektorií a drah „letů s lidskou posádkou“ z NASA na Měsíc v letech 1969-1972 byly vypočteny a publikovány právě na základě předpokladů o existenci libračních bodů a naplnění zákona o „univerzální gravitaci“ pro systém Země-Měsíc. Nevysvětluje to samo o sobě, proč byly všechny programy pro pilotovaný průzkum Měsíce po 70. letech dvacátého století omezeny? Co je jednodušší: potichu se odplížit od tématu nebo se přiznat k falšování celé fyziky?
Konečně, Měsíc má řadu úžasných jevů nazývaných „optické anomálie“. Tyto anomálie se natolik vymykají oficiální fyzice, že je lepší o nich úplně mlčet a zájem o ně nahradit údajně neustále zaznamenávanou aktivitou UFO na povrchu Měsíce. S pomocí výmyslů bulvárního tisku, falešných foto a video materiálů o údajně létajících talířích neustále se pohybujících nad Měsícem a obrovských mimozemských strukturách na jeho povrchu (i o dutém Měsíci – pozn.překl.) se mistři zákulisí snaží informačním šumem zakrýt skutečně fantastické reálie Měsíce, které by v této práci rozhodně měly být zmíněny.
Ta nejviditelnější a nejzřejmější optická anomálie Měsíce je viditelná pro všechny pozemšťany pouhým okem, takže se lze jen divit, že jí téměř nikdo nevěnuje pozornost. Podívejte se, jak vypadá Měsíc na jasné noční obloze při úplňku? Vypadá to jako ploché kulaté těleso (jako mince), ale ne jako koule!
Kulovité těleso s dosti výraznými nerovnostmi na povrchu, je-li osvětleno světelným zdrojem umístěným za pozorovatelem, by mělo zářit v největší míře blíže svému středu a při přibližování se k okraji koule by se měla svítivost postupně zmenšovat. (Slunce i přes svou velikost je v tomto případě prakticky bodovým zdrojem světla – pozn.překl.)
Toto je pravděpodobně nejznámější zákon optiky, který zní takto: „Úhel dopadu paprsku se rovná úhlu jeho odrazu.“ Toto pravidlo ale neplatí pro Měsíc. Z důvodů, které oficiální fyzika nezná, se paprsky světla dopadající na okraj měsíční koule odrážejí … zpět ke Slunci, a proto vidíme Měsíc v úplňku jako jakousi minci, ale ne jako kouli.
Ještě větší zmatek vnáší do myslí neméně zřejmá pozorovaná věc – konstantní hodnota úrovně svítivosti osvětlených oblastí Měsíce pro pozorovatele ze Země. Jednoduše řečeno, pokud předpokládáme, že Měsíc má určitou vlastnost směrového rozptylu světla, pak musíme připustit, že odraz světla mění svůj úhel v závislosti na poloze soustavy Slunce-Země-Měsíc. Nikdo nemůže zpochybnit skutečnost, že i úzký srpek mladého Měsíce dává svítivost přesně stejnou jako odpovídající střední část půlměsíce. To znamená, že Měsíc nějakým způsobem „řídí“ úhel odrazu slunečních paprsků tak, aby se vždy odrážely od jeho povrchu směrem k Zemi!
Ale když přijde úplněk, svítivost Měsíce se prudce zvyšuje. To znamená, že povrch Měsíce udivitelným způsobem rozděluje odražené světlo do dvou hlavních směrů – ke Slunci a k Zemi. To vede k dalšímu ohromujícímu závěru: že Měsíc je pro pozorovatele z vesmíru, který není na přímkách Země-Měsíc nebo Slunce-Měsíc, prakticky neviditelný. Kdo a proč potřeboval skrýt Měsíc ve vesmíru v optickém rozsahu? …
Aby sovětské laboratoře pochopily, v čem je vtip, strávily spoustu času optickými experimenty s měsíční půdou dodanou na Zemi automatickými sondami Luna-16, Luna-20 a Luna-24. Parametry odrazu světla, včetně slunečného, od měsíční půdy však zapadají do všech známých kánonů optiky. Lunární půda na Zemi nechtěla ukazovat zázraky, které vidíme na Měsíci. Ukazuje se tak, že se materiály na Měsíci a na Zemi chovají odlišně?
Je to docela možné. Koneckonců, „tenký film“ několika atomů železa na povrchu jakýchkoli předmětů, pokud vím, v pozemských laboratořích se dosud nepodařilo nikomu získat …
Olej do ohně přilily fotografie z Měsíce, předané sovětskými a americkými automaty, které se podařilo dostat na jeho povrch. Představte si překvapení tehdejších vědců, když se všechny fotografie na Měsíci ukázaly jako čistě černobílé – bez jediného náznaku nám známého duhového spektra.
Kdyby se vyfotografovala jen měsíční krajina, rovnoměrně posetá prachem z výbuchů při dopadu meteoritů, dalo by se to nějak pochopit. Ale i kalibrační barevný štítek na korpusu přistávacího zařízení se ukázal jako černobílý! Jakákoli barva na povrchu Měsíce přechází do patřičné gradace šedé, která nestranně zaznamenávají všechny fotografie povrchu Měsíce přenášené automatickými zařízeními různých generací a misí i dodnes.
A teď si představte, v jaké hluboké … hmmm, louži … sedí Američané se svými bílo-modro-červenými vlajkami s pruhy s hvězdami, údajně vyfotografovanými na povrchu Měsíce udatnými astronauty, „průkopníky“.
(Mimochodem, jejich barevné obrázky a videa naznačují, že tam Američané nikdy neposlali vůbec nic! – pozn.překl.).
Řekněte, vy na jejich místě byste se jen stěží pokusili obnovit opravdové studium Měsíce a dostat se na jeho povrch i s pomocí nějaké „připravené lodi“ s vědomím, že obrázky nebo videa budou pouze černobílé? Ledaže by je hned kolorovali, jako staré filmy … Ale, sakra, pak jakými barvami malovat kusy skal, místních kamenů nebo strmých svahů hor!?
Mimochodem velmi podobné problémy čekaly i NASA na Marsu. Všechny badatele pravděpodobně naplnil zmatený příběh s nekonzistencí barev, přesněji řečeno se zřejmým posunem celého marťanského viditelného spektra na jeho povrchu k červeného směru. Když jsou pracovníci NASA podezřelí, že záměrně zkreslují snímky z Marsu (údajně skrývají modrou oblohu, zelené koberce trávníků, modrá jezera …), naléhavě žádám, abychom si vzpomněli na Měsíc …
Přemýšlejte, dost možná na různých planetách prostě platí různé fyzikální zákony? Pak velmi mnohé hned zapadne na svá místa! (Nebo platí zcela jiný „všeobecný vesmírný“ zákon o vztazích mezi různými tělesy! – pozn.překl.)
Ale vraťme se zpět k Měsíci. Skončeme se seznamem optických anomálií a pak se budeme věnovat dalším oddílům lunárních zázraků.
Paprsek světla, procházející blízko povrchu Měsíce, získává významné rozptyly ve směru, a proto moderní astronomie nedokáže ani vypočítat dobu potřebnou k pokrytí hvězd tělesem Měsíce.
Oficiální věda nevyjadřuje žádné myšlenky, proč se tak děje, kromě šíleně odvázaných ve stylu elektrostatických důvodů pro pohyb měsíčního prachu ve vysokých nadmořských výškách nad jeho povrchem nebo činnost některých měsíčních sopek, jako záměrné vypuzování lomného světla přesně v místě, kde je tato hvězda sledována. Ale tak nějak lidově řečeno, vlastně ještě nikdo měsíční sopky ani nepozoroval a ani nezkoumal (kromě bulvárního tisku – pozn.překl.).
Jak víte, pozemská oficiální věda ví, jak sbírat informace o chemickém složení vzdálených nebeských těles díky studiu molekulárních spekter absorpce záření. Ale ani pro nejbližší nebeské těleso Zemi – Měsíc – tento způsob stanovení chemického složení povrchu neobstojí! Lunární spektrum prakticky postrádá proužky, které mohou poskytnout informace o složení Měsíce.
Jediné spolehlivé informace o chemickém složení lunárního regolitu byly získány, jak víte, při studiu vzorků odebraných sovětským „Lunochodem“. Ale i nyní, kdy je možné pomocí automatických zařízení skenovat povrch Měsíce s nízkou oběžnou dráhou blízko Měsíce, jsou zprávy o nalezení té či oné chemické látky na jeho povrchu extrémně kontroverzní. I o Marsu je pak tu mnohem více informací.
A ještě o jedné úžasné optické vlastnosti povrchu Měsíce. Tato vlastnost je důsledkem jedinečného zpětného rozptylu světla, od kterého jsem začal příběh o optických anomáliích Měsíce. Takže téměř veškeré světlo dopadající na Měsíc se odráží ve směru Slunce a Země.
Připomeňme si, že v noci za vhodných podmínek dokonale vidíme sluncem neosvětlenou část Měsíce, která by v zásadě měla být úplně černá, nebýt … sekundárního osvětlení od Země! Země, která je osvětlena Sluncem, odráží část slunečního světla směrem k Měsíci. A všechno toto světlo, které osvětluje stínovou část Měsíce, se vrací zpět na Zem!
Odtud je zcela logické předpokládat, že na povrchu Měsíce vládne soumrak, dokonce i na slunci osvětleném sluncem. Tuto domněnku dokonale potvrzují fotografie měsíčního povrchu zhotovené sovětskými lunárními moduly. Pozorně si je prohlédněte; všechny, co bude možné získat. Jsou získány na přímém slunci bez vlivu zkreslení atmosféry, ale vypadají, jako by v pozemském šeru vytáhly kontrast černobílého obrazu.
V takových podmínkách by měly být stíny objektů na povrchu Měsíce zcela černé, osvětlené pouze nejbližšími hvězdami a planetami, jejichž úroveň osvětlení je mnohem nižší než sluneční. To znamená, že pomocí žádných známých optických prostředků není možné spatřit objekt umístěný na Měsíci ve stínu.
Abychom přinesli stručný výsledek, optické jevy Měsíce, poskytneme slovo nezávislému badateli A.A. Grišajevovi, autoru knihy o „digitálním“ fyzickém světě, který, rozvíjející jeho myšlenky, v dalším článku naznačuje:
„Započtení faktu přítomnosti těchto fenoménů poskytuje nové, vražedné argumenty na podporu těch, kteří považují za padělky filmy a fotografie, které údajně naznačují pobyt amerických astronautů na povrchu Měsíce. Koneckonců, dáváme klíče k provedení nejjednodušší a nemilosrdné nezávislé expertízy.
Jestli nám demonstrují na pozadí Sluncem zalitých měsíčních krajin astronauty, na jejichž prostorech nejsou žádné černé stíny z opačné strany od Slunce, nebo dobře osvětlenou postavu astronauta ve stínu „lunárního modulu“, nebo barevné (!) záběry s barevným přenosem barev americké vlajky, pak jsou to všechno nezvratné důkazy křičící o falzifikaci.
Ve skutečnosti neznáme jediný film nebo fotodokument zachycující astronauty na Měsíci za skutečného měsíčního svitu a se skutečnou měsíční barevnou „paletou“.“
A pak pokračuje:
“Fyzikální podmínky na Měsíci jsou příliš abnormální a nelze vyloučit, že blízkoměsíční prostor je pro pozemské organismy škodlivý.” Dnes známe jediný model vysvětlující krátkodobé působení měsíční gravitace a zároveň původ doprovodných abnormálních optických jevů, tím je náš (ruský, sovětský – pozn.překl.) model “nestabilního prostoru”.
A pokud je tento model pravdivý, pak vibrace „nestabilního prostoru“ pod určitou výškou nad povrchem Měsíce jsou docela schopné přerušit slabé vazby v molekulách proteinů – se zničením jejich terciárních a případně sekundárních struktur. (Buňky se rozpadnou – pozn.překl.)
Pokud víme, želvy na palubě sovětského aparátu “Sond-5”, který obletěl Měsíc s minimálním odstupem od jeho povrchu asi 2000 km, se vrátily živé z blízkého měsíčního prostoru. Je možné, že při průchodu aparátu ještě blíže k Měsíci by zvířata zemřela v důsledku denaturace bílkovin v jejich organismech. Jestli je velmi obtížné chránit se před kosmickým zářením, ale přesto je to možné, pak neexistuje žádná fyzická ochrana před vibracemi „nestabilního prostoru“ … “
Uvedená pasáž je pouze malou částí díla, s jehož originálem důrazně doporučuji seznámit se na autorově webu [http://otstoja.net/st2/] (Je tam toho o mnoho více a zajímavého – pozn.překl.)
Malé pokračování
Nedávno mnou publikovaný úryvek z knihy “Лунная афера” (Měsíční Aféra) vyvolal mezi čtenáři nejednoznačnou reakci. Obrátil jsem se na skeptiky pouze s žádostí o vyjádření k následujícímu:
„Pokud je síla přitažlivosti mezi Zemí a Měsícem = 2,028 × 1020 H
a síla přitažlivosti mezi Měsícem a Sluncem = 4,39 × 1020 N,
Proč tedy Měsíc letí kolem Země a ne kolem Slunce?
Na což jsem samozřejmě dostal odpovědi ze série – “Jsi blázen – kup si učebnici,” a zdá se mi, že je to vypovídající.
Za prvé, existuje řada témat, o kterých si inteligentní lidé myslí, že je pod jejich důstojností o nich mluvit. Uvedu jen 3 hlavní: UFO a především zóna 51, vražda Kenedyho, verze falšování letu na Měsíc. Tato témata jsou tak zaneřáděná, že jen jedna zmínka o nich u nich vyzývá podráždění. Je to stejné jako mluvit o tom, že číst články bulvárního tisku.
To je čistě osobní věc, jak reagovat. Jsem jen proto, že každý může o tom či onom problému přemýšlet a rozhodnout se sám a nespoléhat jen na to, co že řekne „chytrý strejda“ nebo je to napsáno v učebnici.
Za druhé – zdá se, že samotná podstata článků na internetu je taková, že lidé začnou soudit pouze tím, že proběhnou očima jen pár odstavců. A jako výsledek – zlobný komentář – verdikt – “Žvást!”.
Připadá mi to, mírně řečeno, podivné, nemluvě o tom, že se nikdo nestaví jako „pravda v poslední instanci“ a já nejsem ani autor. Navíc nevidím možnost důkladně prozkoumat všechny aspekty problému a nikdo to ani nebude číst, ale rozestavit značky, označit témata, přimět čtenáře k přemýšlení – myslím, že to se podařilo.
A abych ukázal, jak moc lze problematiku lunárního podvodu považovat za širší, obrátil jsem se na autora s prosbou o vyjádření pouze malé části ohledně problematiky gravitace.
Se svolením autora zveřejňuji odpověď, kterou jsem obdržel:
„Když jsem pracoval na komentované knize, předpokládal jsem, že pro ty čtenáře, kteří dočtou do tohoto místa, bude samotná skutečnost, že sluneční gravitace podle „zákona univerzální gravitace“ ovlivňuje Měsíc 2,16krát více než pozemská, stačit k pochopení, o čem mluvíme. Ale také vím, že nejzjevnější nesrovnalosti v oficiálních doktrínách jsou také velmi horlivě chráněny.
Dělají to dvě kategorie lidí na fórech – placení obránci a ti, kteří se mýlí v dobré víře. Ty druhé je také těžké přesvědčit kvůli psychologii, která nám ve většině případů nedovoluje rozpoznat svou chybu. Ano, a není to vůbec nepravost: pro člověka je prostě těžké přiznat, že byl velmi dlouho klamán v těch nejfundamentálnějších věcech.
Situace je jednoduchá. Existují tři hmotná tělesa: Země, Měsíc a Slunce. Měsíc obíhá kolem Země téměř po kruhové dráze (excentricita = 0,05, tj. odchylka od „ideálního kruhu“) a téměř v rovině ekliptiky (úhel sklonu 5 stupňů). Přitom podle oficiální doktríny Slunce v každém okamžiku přitahuje Měsíc 2,16krát silněji než Země.
Uvažujme dvě hraniční polohy těchto nebeských těles, kdy jsou na jedné přímce (například v okamžicích zatmění Měsíce a zatmění Slunce).
Pozice 1: Měsíc – Země – Slunce,
Pozice 2: Země – Měsíc – Slunce.
V poloze 1 údajně působí na Měsíc celková přitažlivá síla Země a Slunce (1+2,16 = 3,16) a v poloze 2 – rozdíl sil Slunce a Země (2,16-1 = 1,16). A zároveň je přitom oběžná dráha Měsíce kruhová …
Búú-haf-haf! – křičí protivníci, – Zapomněli jste, že Měsíc letí spolu se zemí na oběžné dráze kolem Slunce, takže síla přitažlivosti Slunce je již “využita” k pohybu Měsíce na oběžné dráze kolem Slunce. A zbývající síla přitažlivosti Země vede pouze ke kruhovému pohybu Měsíce kolem ní. Autore, běž se učit základy matematiky, fyziky a tak podobně.
Nic jsem nezapomněl. Faktem je, že vliv slunce na Měsíc lze vyjádřit dvěma hlavními složkami – výškou oběžné dráhy a oběžnou rychlostí. Všechna tělesa nacházející se na jejich drahách vzhledem k místnímu těžišti se pohybují po tzv. keplerových orbitách. Kepler formuloval zákony orbitálního pohybu těles, podle kterých výška oběžné dráhy závisí na rychlosti. Keplerovy zákony jsou empirické zákony fyziky, které se svědomitě vyplňují.
Pokud se tedy oponenti domnívají, že se Měsíc pohybuje na své oběžné dráze kolem Slunce – a to je přesně to, co lze údajně vysvětlit „ignorováním“ vlivu Slunce na něj – nechť vysvětlí změny jeho oběžné rychlosti vzhledem ke Slunci. Pro mé příklady se tedy orbitální rychlost Měsíce vzhledem k Slunci v poloze 1 zvyšuje o 1 km/s a v poloze 2 se snižuje o stejný 1 km/s. Co to dává?
Věc je v tom, že orbitální rychlost Země je přibližně 30 km/s. Pro srovnání Venuše má 35 km/s, Mars – 24,1 km/s. Současně jsou minimální vzdálenosti mezi Zemí a Marsem 51 milionů km a 40 milionů km mezi Zemí a Venuší.
Zhruba řečeno, zvýšení nebo snížení orbitální rychlosti jakéhokoli tělesa (které se pohybuje na oběžné dráze okolo Slunce) o 1 km/s ekvivalentní zvedání nebo snížení své oběžné dráhy na vzdálenost odhadovanou na 10-15 milionů km. To přitom, že pro Měsíc je tato vzdálenost 380 tisíc km.
Tak kolem čeho ve skutečnosti obíhá Měsíc?
Abychom vyřešili takový do očí bijící rozpor a zároveň „vyhodit“ jako absurdní odpad „zákon vesmírné gravitace“, bude nutné připustit, že Měsíc obíhá kolem Země a ne kolem Slunce. Jinými slovy, Slunce nijak neovlivňuje Měsíc. Nebo jinak: Měsíc je v oblasti gravitace Země, a ne Slunce. To znamená, že sluneční přitažlivost v oblasti gravitace Země je jednoduše odpojena.
Takový přístup, který je mimochodem spravedlivý nejen pro Zemi, v jednom „vrzem“ vysvětluje všechny závažné rozpory a absurdity nashromážděné v astronomii, ale pečlivě zamlčované oficiální fyzikou. V tomto ohledu, abych se neopakoval, doporučuji web A.A. Grišajeva, kde je tento koncept uváděn extrémně přístupně a korektně.
Pokud analyzujeme oficiální doktrínu, zběsile se držící teorie „vševesmírné přitažlivosti“, ukáže se, že v posledních dvou nebeských tělech (Země a Měsíc), pohybující se po okoloslunečných drahách v rovinách, mezi nimiž je úhel 5 stupňů, mohla by se v určitém okamžiku srazit. Nechť vzdálenost mezi středy mas Země a Měsíce je 380 tisíc km, kde je sluneční gravitace vzhledem k Měsíci 2,16krát větší než pozemská.
Co v takovém případě proběhne?
I když vezmete jako základ údaje oficiální fyziky o hmotnostech Země a Měsíce, podle kterých je hmotnost Měsíce pouze 2% hmotnosti Země, v případě takového „setkání“ na oběžné dráze Slunce, tato dvě nebeská těla jednoduše změní směr svého pohybu, v důsledku toho se jejich oběžné dráhy dále výrazně rozptýlí (rozejdou). V důsledku takového setkání by Měsíc musel opsat parabolu nebo hyperbolu s fokálním centrem umístěným ve středu mas systému Země-Měsíc, jejichž forma (Křivek oběhu – pozn.překl.) by záležela pouze na vzdálenosti od tohoto centra mas.
Ale fakta však naznačují, že Měsíc je v kruhové oběžné dráze vzhledem k Zemi. Oficiální fyzika by se proto musí nějak vykrucovat. Vynáší se hypotézy, podle nichž Měsíc údajně vznikl současně se Zemí.
Tyto hypotézy se objevují pouze proto, že jakákoli přirozená (ne umělá, ničím neovlivněná) interakce Země a Měsíce v blízkém prostoru je možná pouze podél trajektorii průletu (kolem sebe). A ani o žádné eliptické, a tím ještě více – kruhové orbitě se nemůže ani mluvit. Nebo jinak budete muset na skládku hodit „zákon univerzální gravitace “.
Děkujeme autorovi a stále doporučujeme, abyste se před vyjádřením svého názoru seznámili s celou prací Měsíční aféra a dalšími texty na webu [http://otstoja.net/st2/].
https://sil2ooo.livejournal.com/10774.html
Překlad Peter 008
Kráceno HS (vzorce - viz originál článku)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Email mě upozorní na Váš komentář. Díky za trpělivost.