 |
| Martin Jedlička |
Premiér Fiala pronesl 5. dubna ve večerním vysílání CNN Prima News pozoruhodnou myšlenku, že „…v ČR není žádná cenzura a nikdo ji nechystá. Každý tady může šířit a přijímat názory, jaké chce. Je to tak dobře. Na druhou stranu každý z nás má právo bojovat proti názorům, které jsou nesprávné či lživé, a v tomto smyslu korigovat veřejnou debatu“.
Spojit v jednom krátkém vyjádření dva zcela protichůdné výroky, je samo o sobě mistrovský výkon, natož od politologa, a ještě k tomu předsedy politické strany, která má ve svém názvu slovo „demokratická“. Nepřímá výzva k boji proti „nesprávným“ názorům formou prezentování „korigovaných informací“ je jak vyšitá z dílny komunistických normalizačních ideologů a nepochybně aspiruje na zařazení do osnov předmětu „teorie mediální komunikace“, který je součástí programů některých českých vysokých škol, včetně Univerzity Karlovy.
Pan premiér už ovšem jaksi pozapomněl upřesnit, co považuje za ony „nesprávné názory“, resp. „korigované informace“ a kdo bude autoritou, která bude rozhodovat co je správné, co nikoliv a co je tedy třeba „korigovat“. To, že média, která z podstaty svého poslání by se měla pídit po bližším vysvětlení, co premiér svými skandálními výroky myslel, nepovažovala za potřebné adekvátně reagovat, jen dokazuje hloubku mediálního marasmu, který u nás zejména poslední čtyři roky panuje.
Z významu slovního spojení „korigované informace“ lze dovodit, že se má nepochybně jednat o informace částečné, záměrně neúplné, více či méně upravené nebo takové, které se neprezentují zjevně proto, že nezapadají do předem zvoleného názoru, šířeného stávající vládou a jí přizvukujícími médii.
Jedním z klíčových atributů „korigovaných informací“ je systematické a záměrné ignorování faktů a prokazatelných historických skutečností, což lze dnes a denně sledovat jak v tištěných médiích, tak i ve zpravodajských pořadech či rozhovorech s politiky. Tento trend byl masivně zahájen s nástupem covidu a pokračuje dále přes Ukrajinu až k současnému izraelsko-palestinskému konfliktu.
Dalším charakteristickým znakem orientace na „korigované informace“ je způsob, jakým jsou prezentovány veřejnosti; jejich hlasatelé a obhájci tak činí převážně formou jednosměrných sdělení. Pokud se zpravodajských televizních či rozhlasových pořadů účastní i zastánci odlišných názorů, moderátoři zpravidla velmi rychle dají najevo svůj postoj. Zastánci a šiřitelé narativů se až na výjimky vyhýbají věcné diskuzi se svými oponenty, které zhusta nálepkují jako dezinformátory, dezoláty, ruské trolly či rovnou kolaboranty namísto toho, aby věcnými argumenty a tvrdými daty obhájily svoje tvrzení.
Jedním z posledních příkladů byl seminář ke covidu, uspořádaný v poslanecké sněmovně, kterého se účastnili v drtivé většině kritici způsobů, jak bylo ke covidu přistupováno, zatímco mediální „komety“ jako Hořejší, Flégr, Konvalinka, Smejkal, Tachezy, Dražan, Chlíbek, Hel, Kubek a řada dalších nevyužili nabízenou příležitosti svoje názory obhájit v korektní polemice (pravda, s čestnou výjimkou Hořejšího, který však po krátké době seminář spěšně opustil).
Zejména na příkladech Ukrajiny a Izraele je pak názorně vidět, kam pak vede preferování výhradně „hodnotové“ politiky za souběžného ignorování faktů a historických skutečností v procesu přijímání rozhodnutí s dalekosáhlým a dlouhodobým globálním mezinárodně-politickým dopadem.
Stačí si na internetu udělat zběžnou rešerši, jaká je četnost zdrojů, zmiňujících se o potřebě věcné diskuze o tématu zda a jak se dalo zabránit válečnému konfliktu na Ukrajině, či jak přispívá k vyhrocování a eskalaci izraelsko-palestinské animozity dlouhodobý trend budování izraelských osad na palestinských územích, které je nejen v příkrém rozporu s řadou rezolucí OSN a Rady bezpečnosti, ale bylo posouzeno jako protiprávní i Mezinárodním soudním tribunálem.
Tím, že Fiala dal faktické rovnítko mezi informace „lživé“, proti kterým je nepochybně třeba se vymezovat, a informace „nesprávné“, tedy takové, které neladí uchu vládnoucí elity, fakticky legitimizuje cenzuru, o které však v úvodu svého vyjádření tvrdil, že v ČR neexistuje a ani se nechystá. Jistě, formálně (zatím) nikoliv, ve skutečnosti jsme však ve zvýšené míře již od nástupu covidu nikoliv pouze svědky, ale přímými adresáty cenzorských normalizačních praktik nejen předchozí, ale zejména současné vlády.
Premiérovo vyjádření obsahuje ještě jedno nevyřčené, avšak temné a znepokojující poselství – česká veřejnost u této vlády a samotného premiéra Fialy očividně nepožívá žádnou důvěru v to, že je schopna si sama patřičně vyhodnotit události a informace, které přináší každodenní realita. Proto je zjevně nezbytné jí servírované informace předem „korigovat“, ty „nesprávné“ eliminovat, fakta a prokazatelné skutečnosti ignorovat, popírat, či je případně skrze kreativitu všelijakých fact-checkingových agentur a obskurních mediálních portálů patřičně ohýbat či žádoucím způsobem interpretovat. Krajním případem „korigování“ je pak prezentace informací lživých, což byla hojně využívaná praxe zejména v době covidové jak bude ukázáno dále.
Cílem toho všeho je nedat veřejnosti prostor k samostatnému přemýšlení, ale již od samého počátku systematicky, dlouhodobě a zejména soustavným opakováním „správných“ názorů tvarovat její vnímání reality tak, aby odpovídalo vytvořeným narativům.
Přejděme však od teorie k praxi a na příkladech covidu – a ve druhé části tohoto příspěvku i Ukrajiny a Izraele – si názorně ilustrujme, jaké konkrétní informace či skutečnosti považuje Fiala či jeho předchůdce Babiš za „nesprávné“ a jak je třeba je proto „korigovat“.
Vlastní pojem „korigované informace“ je sice autorským počinem až premiéra Fialy, nicméně samotné „korigované informace“ se začaly ve zvýšené míře objevovat již s nástupem covidu za vlády Andreje Babiše a zejména počátkem r. 2021 se zahájením masivní očkovací kampaně proti covidu. Jejich zdrojem bylo ministerstvo zdravotnictví, potažmo vláda a na jejich šíření se podílela většina médií, část vědecké obce a překvapivě i značná část lékařské komunity.
Ministerstvo zdravotnictví postupně pod taktovkou všech ministrů a za mohutné podpory většiny českých médií, formou nátlakových přesvědčovacích kampaní šířilo prokazatelně lživé, eufemisticky řečeno „korigované“ informace o tom, že vakcíny proti covidu, včetně nejčastěji používané vakcíny Pfizer, jsou prověřené, dostatečně klinicky testované a tudíž bezpečné, i když se prokazatelně vědělo, že ani sám výrobce, společnost Pfizer, nezná její dlouhodobé účinky a účinnost. Největšího mediálního věhlasu dosáhl svého času ministr – dezinformátor Blatný tvrzením, že očkovaný člověk nemůže dále covid šířit, ačkoliv to žádné prokazatelná data ani společnost Pfizer nepotvrzovaly.
Covidovou muziku tvrdila zejména výše uvedená kohorta samozvaných „odborníků“ různých osobnostních typů od vystrašených jedinců přes podivína s kocourem, mediální hvězdy, ortodoxní věrozvěsty spasitelských vakcín až po tvrdé covidové inkvizitory.
Velká část lékařské komunity pak papouškovala nic netušícím, vystrašeným a pravdu neznalým zájemcům o očkování zavedené narativy, jejichž výsledkem byly fronty zájemců o očkování na nádražích, v obchodních centrech a jiných podobných místech, kde, zcela v rozporu s lékařskou etikou a dosud praktikovanými postupy, se jako na běžícím pásu odbavovaly s děsivou efektivností stovky nedočkavců.
Cílem této bezprecedentní nátlakové kampaně, postavené zprvu na deklarované údajné „dobrovolnosti“, posléze nakonec na částečně povinném očkování některých skupin obyvatel, bylo dotlačit veřejnost k co nejvyšší proočkovanosti něčím, co bylo vydáváno za vakcínu, ve skutečnosti se však jednalo o experimentální a nevyzkoušenou látku. Dvě třetiny dospělé veřejnosti této covidové masáži podlehly, byť u těch, kteří měli řadu vedlejších závažných diagnóz, lze jejich obavy z covidu do jisté míry pochopit.
U těch ostatních stačilo málo, aby včas rozpoznali, že mediální masáž, valící se na ně dnes a denně z médií, nemá naprosto žádnou oporu ve faktech: v oficiálním českém Registru smluv lze snadno vyhledat tři dílčí kupní smlouvy z 8.12.2020, 5.3.2021 a 9.4.2021, uzavřené mezi českým ministerstvem zdravotnictví a společností Pfizer Inc. na dodávky jednotlivých tranší jejich vakcíny.
Všechny tři smlouvy obsahují pozoruhodný článek I, odst. 4, ve kterém se uvádí, že kupující (tedy ministerstvo) „..bere na vědomí, že dlouhodobé účinky a účinnost vakcíny nejsou známy“ a „….že mohou existovat vedlejší účinky vakcín, které nejsou momentálně známy“. I poté co vakcína Pfizer obdržela 21. prosince 2020 podmínečné schválení ze strany Evropské lékové agentury (EMA), výrobce nadále otevřeně přiznává, že nejsou známy její dlouhodobé účinky a účinnost a že mohou existovat vedlejší negativní účinky, které v tuto chvíli nejsou známy.
Druhým prokazatelným zdrojem faktů, uvádějících humbuk kolem vakcín Pfizer na pravou míru, byl článek„Safety and Efficacy of the BNT162b2 mRNA Covid-19 Vaccine“, zveřejněný 31.12.2020 na webových stránkách odborného periodika „The New England Journal of Medicine“ devět dnů poté, co vakcína společnosti Pfizer obdržela od EMA podmínečné schválení. V něm jsou souhrnně uvedeny podstatné informace o vakcíně a mimo jiné se lze dozvědět, že a) testování vakcíny probíhalo pouze po dobu cca 2 měsíců, a tedy její dlouhodobé účinky a účinnost nejsou a nemohou být známy, b) není známo, zda vakcína brání asymptomatické infekci či přenosu na další osoby a c) vakcína nebyla testována na dalších skupinách obyvatel (těhotné ženy, adolescenti apod.).
Jinými slovy sám Pfizer i po datu podmínečného schválení své vakcíny přiznává, že klinické testy neproběhly tak, jak by standardně a podle dosavadních pravidel pro vývoj nových vakcín proběhnout měly a nelze tedy říci, jak se vakcína bude projevovat v dlouhodobějším horizontu.
Už jenom z těchto dvou zdrojů prokazatelně a nade vší pochybnost vyplývá, že informace o proticovidových vakcínách šířené vládou, ministerstvem zdravotnictví, médii, tzv. „odborníky“ jakož i většinou samotných lékařů nebyly pouze „korigované“, ale vysloveně lživé!
Tento způsob komunikace převzala od počátku r. 2022 i nově nastoupivší Fialova vláda tím, že Válkovo ministerstvo zdravotnictví informovalo 21. ledna o schválení posilující dávky vakcíny Pfizer pro děti ve věku 12-15 let ačkoliv Státní ústav pro kontrolu léčiv aplikaci vakcíny pro tuto věkovou skupinu nedoporučil. Ministr Válek však stanovisko SÚKL ignoroval a prokazatelně obelhával rodiče dětí zmíněné věkové skupiny lživým tvrzením, že vakcíny jsou i pro tuto věkovou skupinu zcela bezpečné ačkoliv velmi dobře věděl, že na dlouhodobé účinky a účinnost nebyly vakcíny testovány.
Na dotaz portálu novinky.cz ministerstvo zdravotnictví odůvodnilo svoje rozhodnutí tím, že „….všechny země EU/EHP doporučují očkování proti COVID-19 mladistvým ve věku 12–17 let“.
Zjevně je tedy čas připravovat se na to, že když v budoucnu příslušný orgán EU celoevropsky nazná, že je třeba skočit z okna, české ministerstvo to transponuje do příslušného nařízení aniž by se namáhalo posoudit smysluplnost takového kroku.
Přesto, že v řadě zemí se již důkladně analyzují neobvykle vysoké počty nadúmrtí v posledních dvou letech a připravují se či již byly zahájeny soudní procesy s politickými i odbornými protagonisty masivních očkovacích kampaní, v české kotlině zatím panuje podivné ticho, narušované jen tu a tam občasnými pokusy některých spolků či jedinců otevřít tuto krajně znepokojující kapitolu posledních čtyř let.
Míra letargie a nezájmu většiny veřejnosti projevit alespoň elementární podporu těmto potřebným iniciativám dokazuje hloubku marasmu, lhostejnosti a pasivity do níž se česká společnost jako celek propadla. Možná to souvisí i s neochotou si přiznat svůj vlastní podíl na celé očkovací šarádě, ke které by nedošlo, pokud bychom uplatnili zdravý rozum a schopnost samostatného myšlení a vzepřeli se tomuto monstróznímu sociálně-psychologickému experimentu.
Šíření „korigovaných informací“, zahrnujících i blokádu tzv. „nesprávných informací“, nabralo na intenzitě zejména po ruském vpádu na Ukrajinu v únoru 2022.
Aniž by proběhla širší veřejná a odborná diskuze o pozadí, souvislostech a příčinách ruské agrese, která je dle současných pravidel a principů mezinárodního práva nepochybně nepřijatelná a protiprávní, téměř okamžitě převládl jediný narativ, šířený převážnou částí vládních i opozičních politiků a podporovaný většinou médií, že ze strany Ruska se jedná o nevyprovokovanou útočnou válku, která je projevem ruského hegemonismu a snahy restaurovat bývalé sovětské impérium, přičemž na Ukrajině se údajně bojuje i za ČR a pokud Ukrajina tento boj prohraje, dalším cílem Ruska jsou státy východní a střední Evropy.
V kontextu tohoto způsobu nazírání na rusko-ukrajinský konflikt byly ve veřejném prostoru zcela eliminovány jakékoliv snahy o hlubší věcný rozbor okolností a souvislostí předcházejících ruskému vpádu, který by vycházel z prokazatelných faktů a historických skutečností. Nové názorové paradigma, postavené na jednostranné preferenci hodnotových měřítek před respektováním faktů, velmi rychle zapustilo kořeny i ve značné části veřejnosti, která se ztotožnila se zjednodušenými výklady příčin konfliktu, aniž by tyto „korigované“ informace podrobovala alespoň elementárnímu kritickému přezkumu.
Ojedinělé pokusy o hlubší rozbor toho, co předcházelo invazi, byly okamžitě interpretovány jako souhlas s počínáním Ruska, což je ovšem stejně absurdní, jako kdybychom odsuzovali kriminalisty a soudce trestního soudu objasňující a posuzující motivy pachatelů trestných činů, že s jejich konáním souhlasí.
Mezi tyto „nesprávné informace“ nepochybně patří i četná varování řady význačných osobnosti politického establishmentu v USA, které již od počátku 90. let upozorňovaly na rizika rozšiřování NATO k ruským hranicím a zejména na vstřícný přístup NATO k členství Ukrajiny v Alianci.
Namátkou lze zmínit George Kennana, tvůrce politiky zadržování SSSR, který ve svém článku „A Fateful Error“, zveřejněném v r. 1997 v listu The New York Times, jasně uvedl, že pokračující rozšiřování NATO bude „…most fateful error in American policy in the entire post-cold-war era“ („…nejosudovější chyba americké politiky celého období po skončení studené války“). Dále velmi správně vystihl, že pro Rusko není podstatné ujišťování ze strany Západu, že rozšiřování NATO není nepřátelským aktem, ale samotné vnímání tohoto procesu jako ohrožujícího jeho bezpečnostní zájmy.
Dalším, kdo upozorňoval na rizika tohoto procesu, byl bývalý ministr zahraničí W. Burns (současný šéf CIA), který v r. 2008 zmínil ve své depeši tehdejší ministryni zahraničních věcí Condoleeze Riceové, že další rozšiřování NATO vč. případného přijetí Ukrajiny do Aliance je pro Rusko „červenou čárou“; v závěru svého sdělení uvádí, že „Russia would have to decide whether to intervene; a decision Russia does not want to have to face“ („Rusko by se muselo rozhodnout, zda intervenovat; takovému rozhodnutí Rusko nebude chtít čelit“).
V červnu 1997 poslalo 50 prominentních amerických odborníků na zahraniční vztahy (mezi nimiž byl například bývalý ministr obrany Robert Mc Namara, bývalý velvyslanec USA v SSSR Jack Matlock nebo Stansfield Turner, za éry prezidenta Cartera šéf CIA), prezidentu Clintonovi dopis, ve kterém hned v úvodu upozornili, že rozšiřování NATO je politickou chybou historických rozměrů a jeho důsledkem bude destabilizace Evropy.
Celé to rámuje nesplněný příslib nerozšiřování NATO, pronesený generálním tajemníkem NATO Manfredem Wörnerem 17.5.1990 : „…fakt, že jsme připraveni neumisťovat jednotky NATO mimo hranice Německa dává Sovětskému svazu trvalé bezpečnostní garance“.
Charakter „korigovaných informací“ mají i častá tvrzení (nejen) českých politiků, že Ukrajina má plné právo si svobodně zvolit svoje bezpečnostní ukotvení včetně členství v NATO. Takové výroky vyvolávají zcela jistě nadšenou odezvu zastánců tzv. hodnotové politiky, ovšem fakta a historické skutečnosti říkají něco jiného: Charta evropské bezpečnosti, přijatá na summitu OBSE v Istanbulu v r. 1999, říká v čl. II, odst. 8, že účastnické státy nebudou posilovat svoji bezpečnost na úkor bezpečnosti ostatních států. V čl. 9 se pak uvádí, že bezpečnost každého státu je neoddělitelně spjata s bezpečností všech ostatních (!) Tuto chartu podepsalo Rusko i Ukrajina, nicméně Ukrajina, intenzivně podporovaná Západem, se po r. 2014 rozhodla tento závazek ignorovat.
Princip nedělitelné bezpečnosti byl poprvé zahrnut do Závěrečného helsinského aktu v r. 1975 a poté byl zmiňován v četných dalších mezinárodních smlouvách včetně Pařížské charty pro novou Evropu, přijaté na konferenci OBSE v listopadu 1990 v Paříži či Zakládajícího aktu NATO-Rusko z r. 1997.
Uvedené dva příklady vcelku názorně dokládají praktický způsob, jakým se vláda a jí nakloněná média snaží v souladu s Fialovou neformální koncepcí „korigovaných informací“ dlouhodobě a systematicky ovlivňovat a formovat veřejné mínění o dění na Ukrajině.
Počátkem října byla válka na Ukrajině odsunuta do pozadí na první pohled překvapivým koordinovaným útokem Hamásu na Izrael, jehož výsledkem bylo na 1200 obětí a několik stovek unesených rukojmí. V reakci na to spustil Izrael rozsáhlou pozemní, leteckou a námořní operaci proti Gaze, zaměřenou na zničení Hamásu, která ovšem přináší zároveň i velký počet obětí z řad Palestinců v Gaze; podle údajů palestinského ministerstva zdravotnictví, převzatých agenturou Reuters, činil počet obětí z řad palestinských obyvatel Gazy k 6.12. více než 17 tisíc, z toho asi 70 % žen a dětí.
Reakce české politické a mediální scény byla vcelku jednoznačná – Izrael byl napaden a má právo se bránit. S tím lze nepochybně souhlasit. Podobně jako v případě Ukrajiny i tady chybí ovšem jedna podstatná věc, o které se nemluví, a tou je věcné a nezaujaté posouzení širších souvislosti a skutečností, charakterizujících palestinsko-izraelské vztahy a postoj Izraele a zejména samotného premiéra Netanjahua k hnutí Hamás.
Byl to právě Netanjahu, který zejména po r. 2006, kdy Hamás zvítězil ve volbách v Gaze a stal se zde vůdčí politickou a správní silou, aktivně prosazoval strategii podpory Hamásu, o čemž svědčí četná vyjádření řady zahraničních zpravodajských portálů (např. zde, zde, zde).
Podstatou této strategie bylo postavit proti sobě Hamás v Gaze na straně jedné, a Fatáh Mahmuda Abbáse, který je klíčovou složkou palestinské správy (PA) na Západním břehu na straně druhé, a tím zabránit jakýmkoliv snahám o znovuobnovení myšlenky vzniku palestinského státu.
Existence dvou center palestinského hnutí pak byla izraelské veřejnosti navenek prezentována jako důkaz nemožnosti znovuobnovit jednání s poukazem na to, že neexistuje jediná politická reprezentace Palestinců (ačkoliv většinově je stále akceptována právě PA jako faktický zástupce palestinského lidu), se kterou by bylo možno o ustavení plnohodnotného palestinského státu jednat.
Tato Netanjahuova politika však vyvolávala rostoucí kritiku nejen ze strany izraelských politiků napříč politickým spektrem, ale i z řad členů vládního kabinetu jako byl například Avigdor Lieberman, který v r. 2018 rezignoval na post ministra obrany v Netanjahuově vládě na protest proti jeho politice vůči Hamásu. Ačkoliv řazen mezi ultrapravičáky a ultranacionalisty, podporoval vznik samostatného palestinského státu, jak píše ve svém článku pro izraelský list Haaretz v únoru 2009.
V únoru 2020 zveřejnil Lieberman pro zpravodajský pořad Channel 12, že Netanjahu vyslal šéfa MOSSADU Cohena a vysokého představitele IDF (Izraelské obranné síly) v Gaze Haleviho do Kataru přesvědčit tamní vládu, aby upustila od svého plánu stopnout finanční transfery ve prospěch Hamásu. Katar posílal se souhlasem Izraele od r. 2018 Hamasu miliony dolarů v hotovosti na úhradu nákladů na výrobu elektřiny pro Gazu, platy zaměstnanců místní administrativy a podporu nejchudších palestinských rodin výměnou za klid zbraní ze strany Hamásu.
Jestliže tedy tato fakta prokazují, že krev 1200 obětí útoku Hamásu nepochybně ulpívá i na Netanjahuových rukou, je vcelku zřejmé, proč jsou tyto informace považovány Fialovou terminologií za „nesprávné“, neboť nezapadají do obrazu Izraele tak, jak je dosud jednostranně vykreslován nejen v českém mediálním prostoru.
Podobně do něj nezapadají ani další „nesprávné“ informace o izraelské okupaci těch části Západního břehu, na kterém bylo od r. 1967 dosud vybudováno na 150 osad, ve kterých žije plná jedna desetina obyvatel Izraele, tedy kolem 700 tisíc lidí. Tyto osady, které zabírají asi 40 % rozlohy Západního břehu byly vybudovány v rozporu s mezinárodním právem na palestinském území, což bylo obsahem jak řady rezolucí OSN či Rady bezpečnosti, tak to konstatoval i Mezinárodní soudní tribunál.
V soustavných a mnohdy nekritických projevech podpory Izraele ze strany české vlády zcela zanikají závažné a znepokojující otázky, jak vůbec mohlo dojít k tak masivnímu a rozsáhlému útoku, vyžadujícímu měsíce příprav a zapojení obrovského počtu lidí, aniž si toho všimly izraelské bezpečnostní a vojenské složky?
Jak se Hamásu podařilo vykopat a vybudovat 500 kilometrů tunelů v hloubce 30 metrů, aniž by na sebe upozornil?
Jak se mohl do Gazy dostat obrovský počet raket a střelných zbraní, když veškeré přechody jsou pod nepřetržitým dohledem armády a zpravodajských služeb?
Proč Netanjahu ignoroval varování o připravovaném útoku Hamásu? Šéf egyptské rozvědky Kamel Abbás mu osobně zavolal a varoval ho před možným útokem Hamásu. Yigal Carmon, zakladatel a prezident MEMRI (Middle East Media Research Institute) a bezpečnostní poradce premiérů Shamira a Rabina, zveřejnil 31.8.2023 svůj článek „Náznaky možné války v září či říjnu“, ve kterém důrazně varuje před možným útokem ze strany palestinských radikálů.CIA zaslala Izraeli dvě zpravodajské zprávy a varovala před možným útokem Hamásu. Ministr obrany Yoav Galland byl v červenci propuštěn za to, že varoval vládu před „skutečnou bouří“ připravovanou Hamásem.
Několik dní před útokem Hamásu informovali izraelští zpravodajští operativci své nadřízené o neklamných známkách připravovaného rozsáhlého útoku. Ti však tato varování ignorovali.
Proč dal Netanjahu večer 6. října volno bezpečnostním složkám kvůli svátkům Simchat Tóra a Šemini Atzeret a v době útoku následujícího rána tak nebyl k dispozici žádný personál, který by monitoroval ploty kolem Gazy které jsou jinak pod nepřetržitým dohledem v režimu 24/7?
Je opravdu pouhou shodou okolností, že 13.10., tedy několik dnů po překvapivém útoku Hamásu, vypracovalo izraelské ministerstvo pro zpravodajské služby 10-stránkový plán posuzující 3 možné varianty řešení jak naložit s palestinskými obyvateli Gazy, přičemž varianta „C“ – přemístění Palestinců na Sinaj do Egypta – je hodnocena jako strategicky nejpřínosnější?
Proti tomu se však okamžitě postavil Egypt jehož president Abdel Fattah el-Sisi dal jasně najevo, že přemístění Palestinců by představovalo závažné ohrožení egyptsko-izraelského smíru.
Ačkoliv tento dokument, jehož pravost nebyla úřady zpochybněna, nebyl předmětem jednání izraelské vlády, již jen samotný fakt, že byl v rámci vládních struktur zrovna v době probíhající vojenské operace v Gaze vůbec zpracován, naznačuje, že návrhy v něm obsažené nejsou až tak vzdálené případné politické diskuzi v nejvyšších patrech izraelské exekutivy. O tom ostatně svědčí i vyjádření izraelského diplomata Dannyho Ayalona pro Al Jazeeru.
Případné souvislosti s útokem Hamásu a způsobem, jakým na něj Izrael (ne)reagoval, nechť posoudí laskavý čtenář sám.
Konkrétní příklady z Ukrajiny a Izraele názorně dokumentují, že ona Fialova zmínka o potřebě „korigovaných“ a selektování „nesprávných“ informací není pouze planým teoretizováním brněnského akademika, ale je uplatňována v každodenní praxi, o čemž svědčí jak vyjadřování politiků včetně většiny těch opozičních, tak i výstupy převážné části médií.
Ty se v současnosti týkají převážně dění na Ukrajině a postupu Izraele v Gaze, zítra se mohou rozšířit i na další témata jako jsou klimatická opatření, genderová ideologie, postavení rodiny, migrace či energetická politika.
Částečnou úspěšnost této strategie pak dokazují i postoje části veřejnosti prezentované na sociálních sítích, které sice povětšinou postrádají slušnost a potřebnou věcnou argumentaci, o to více však překypují agresivitou, vulgaritami a útočností proti zastáncům opačných názorů.
Ti (zatím) nejsou zavíráni do vězení, ale „pouze“ společensky diskreditováni a nálepkováni jako ruští trollové, agenti, dezoláti, či dokonce kolaboranti, v některých případech dokonce vyhazováni ze zaměstnání jako profesor Drulák.
Potvrzuje se tak opodstatněnost a naléhavost otevřeného dopisu 50 osobností veřejného života premiéru Fialovi, ve kterém upozorňují na konkrétní aktivity ministerstva vnitra, zaměřené na omezování svobody slova.
Jestliže jsou signatáři dopisu toho názoru, že žijeme v době, kdy se „…pravda nehledá pomocí dialogu a diskuse, nýbrž je nám vnucována „arbitry pravdy“, a to dokonce jako jediný možný politický názor“, pak s tím nelze než souhlasit.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Email mě upozorní na Váš komentář. Díky za trpělivost.